Do školy s humorem

Zatímco loni touhle dobou jsme doma řešili blížící se přijímačky na střední, letos je to první třída. Dilema zní „dát, nebo nedat“, protože dcerce v září šest let sice ještě nebude, ale už teď si před spaním v postýlce slabikuje z knížky. Státní školku, kam chodí, má moc ráda, ale i tak: Co když se tam bude příští rok nudit? ptám se sama sebe stejně jako další rodiče v téhle situaci. Ale upřímně si nudu snáz představím ve školní lavici bez ohledu na to, co všechno už dítě umí. Inspirativnost frontální výuky jasně prohrává nad místem, kde si dítě víceméně svobodně dělá, co chce, ať už ono místo vypadá prakticky jakkoli. O jaké nudě je tu vůbec řeč? Hovořím na základě vlastní zkušenosti. Sednout si v první třídě na zadek byl šok, ze kterého jsem se v podstatě nevzpamatovala dodnes. Problém našeho školství není věcí tolik diskutovaných osnov, ale principu. Proč naše děti na život stále připravujeme tak, že je narveme do lavic místo toho, aby svět poznávaly prostřednictvím smyslů, fyzických zážitků a dovedností? A tak mi z toho vychází, že první třída ve standardní škole je něco, co má smysl neodkládat jen v případě, že je školka zásadním způsobem nevyhovující, což rozhodně není náš případ. Je to smutné, ale logické. A to, že na státní školu stejně jednou dojde, protože jinou možnost ve svém okolí či s vašimi finančními možnostmi nemáte, je třeba brát s humorem.

Ale je to doopravdy vtipné? A co je to vlastně humor? Neurazila jsem právě neprávem množství vynikajících učitelů prvního stupně nebo rodiče, kteří by rádi svému dítěti dopřáli alternativní vzdělání, ale nemají na to včetně mě samé? Současná debata o humoru má obvykle podobu kulturní války, kdy odpověď na otázku, co je to humor, odráží to, kde v rámci této války stojíte. Jenže humor sám o sobě žádná práva nemá a ani správnou podobu. Humorné je jen to, čemu se lidé smějí, a to se v čase proměňuje. Podoba humoru je otázkou ducha doby. Humor přestává fungovat ve chvíli, kdy se mu lidé přestávají smát. Chce se mi říct: Těžko se o humoru můžeme přít, protože nemůžeme říci „toto by ti mělo přijít vtipné“ nebo „toto by ti vtipné přijít nemělo“. Ale vlastně to říci klidně můžeme a děláme to celkem často. „Brát něco s humorem“ je sice něco jiného než se smát vtipu, ale i tam jde o jistou míru otrlosti. Brát věci s humorem znamená „nebrat si věci příliš osobně“. Ale je možné nebrat si příliš osobně vzdělání vlastního dítěte? Je možné nebrat si osobně cokoli, když všechno souvisí se vším? X