Článek
Poslední týdny života ženy, jejíž 120. výročí narození si připomínáme 7. února, byly nabity nelidským fyzickým i psychickým utrpením, ale také obrovským vzdorem, odvahou, odhodláním. Z protektorátu po pašeráckých cestách vyváděla vojáky čs. armády, podílela se na vydávání ilegálního časopisu V BOJ. Stala se první Češkou odsouzenou k trestu smrti. Popravena byla 26. srpna 1942 v Berlíně-Plötzensee.
„Půjdeme na kyselku“
Korytná, kopaničářská dědina mezi Květnou a Strání. Tady se žilo podle zákonů přírody. Tvrdých, ale spravedlivých. Tady bylo Inčino dětství. Sem jezdila k prarodičům, měla tu kamarády. Na kraji silnice stávala hospoda. V ní gazdoval Jan Šoták se svou ženou Apolenou, dcerou a dvěma syny. Ince pomáhal z protektorátu vyvádět všechny potřebné. Nepřekvapilo ho, když se jednoho dne zase objevila s prosbou o pomoc.
„V noci by to šlo, ale nejlepší bude, když to odložíme až na zítřek. Jest neděle, vyjdeme ráno, vezmeme si demižony. Půjdeme na kyselku. Nikdo si nás ani nevšimne. Jen to vaše oblečení mi dělá starost,“ znepokojil se gazda a pokračoval.
„Nesmíme nikomu nic prozradit. Ani komu vás předám, jména, místa… Prostě musíte mlčet.“
„Buďte bez starosti, pane Šotáku, ode mne se nikdo nic nedozví. Ale vy také nesmíte nikomu nic říkat. Ani kdo jsem. Jde o věci velmi důležité a kdyby mne snad i chytli, tak co s takovou ženskou?! Zavřeli by mne a kdyby i zastřelili, zase nic, děti nemám, maminka a otec by si poplakali a řekli: nakonec zemřela v boji. Tak jen když myslíte, že to bude lepší až zítra, tak půjdeme zítra.“
Takhle po válce gazda popsal setkání s Inkou Bernáškovou.
Druhý den časně zrána posnídali. Pak si od paní Apoleny na cestu vzali kousky namazaného chleba s máslem. Gazda ještě popadl malou skleničku a do kapsy strčil asi deset kostek cukru.
„Ten je do kyselky,“ vysvětlil překvapené Ince.
„Až se k ní dostaneme, nalijeme si ji do sklínky, přidáme kostku cukru. Panečku, je to výborný nápoj.“
Znovu svou souputnici sjel kritickým okem. Měla v ruce kabelku s kapesníkem a několika korunami, hřebínek a zrcátko. Na sobě tenké šatičky, na nohách lehké střevíčky. Na gazdovu nelibost nad jejím nevhodným oděvem nijak zvlášť nereagovala.
Cesta jim ubíhala vcelku pokojně. Potkávali jen lidičky, kteří, podobně jako Jan Šoták, nesli demižony. Také se vypravili pro kyselku. Nedaleko před slovenskou hranicí zpozorněli. Blížili se k nim dva celníci v německých uniformách. Provázel je velký pes na vodítku.
„Co když budou chtít doklady? Samozřejmě je mám, jenomže…“
„Až k nám dojdou, nechejte to na mně. Řeknu jim, že mám nemocnou dceru, které lékař nařídil pít minerální vodu, proto máme demižony. Vy jste příbuzná z Prahy. Podobná procházka je pro vás vzácností, a tak jsem vás vzal s sebou.“
Když se s hlídkou potkali, byli překvapeni. Doklady nemuseli předložit. Gazda jim nabídl sklenku vody s cukrem. Každý vypil dvě.
„Viděli, že jdeme pro vodu. Uměli trochu česky. Jak se ukázalo, nebyli to Němci, nýbrž Vídeňáci. Inka s nimi mluvila německy. O čem si povídali, nevím,“ vzpomínal po osvobození Jan Šoták.
Na hranici jeho cesta končila. Dál musela Inka sama. Zabalil jí zbytek chleba a ona odcházela, aniž by se ohlédla. Za několik dnů byla zpět v Korytné.
„Vešla k nám promáčená až na kůži, ale v dobré náladě. Jen se pleskla po mokrých šatech: „To nic není, jen když to dobře dopadlo. Do Pešti a zpět šla tehdy přes Novou Horu.“
Původní hospoda Šotákových (napravo) stávala na kraji Korytné
„Už běžte, času není nazbyt!“
Je 9. duben 1940. Studený vítr zalézá pod kůži, nepříjemný vlezlý chlad se nemilosrdně cpe až do morku kostí. Nemohou zrychlit, aby se zahřáli svižnou chůzí. Tenhle „výlet“, na který se Inka vydala s Václavem Dědinou, vyžaduje opatrnost. Vtom se z houští vynoří postava. Gazda Šoták.
„Musíme k Dubinským Kopaninám. Vy pak odbočíte na známou trasu. Už jsi jí šla, Inko. Ľubině se vyhnete. Není tam bezpečno. Před ní, na rozcestí, vás počkají Drgoncovy dcery a ty vás dopraví až na nádraží do Nového Mesta nad Váhom. Dál si musíte poradit sami,“ uděluje instrukce.
„Slunce vystoupalo vysoko na vrch Lopeníku, přešli jsme hustá křoviska, která se táhnou od hranice Panského Hlubočka až k lesu Kadlečkové o celé délce vrchu stále po slovenské hranici, mezi obcemi Strání a Korytnou. Vrch ten jest zván Vrata a to snad od toho, že uzavírá všechny tři doliny - Starý Hrozenkov, Bošáckou a Straňanskou. Sestoupili jsme od Horní Němčí ku Stráni, došli k Horňáčkovi, kde jsem se s Irenou a s Dědinou rozloučil,“ líčil o několik let později Jan Šoták.
„Hranice Slovenska jsou hen tam, na levé straně. Tamten vrch jest již na Slovensku,“ odpověděl hospodář Václavu Dědinovi na dotaz, kdy konečně překročí čáru.
Doprovodil je na Kopaniny, rozloučil se a měl se k návratu.
„Už běžte, času není nazbyt,“ pobídl ty dva a s obavami pozoroval Inku. Cožpak může vydržet další pochod?
Zdroj: Archiv Památníku Terezín A 10962; Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017; z písemných materiálů po Janu Šotákovi, VÚA-VHA, Sbírka DO
