Yulianna Avdeeva: Detail umí dělat v interpretaci zázraky

Yulianna Avdeeva vyzařovala svoji silnou osobnost. Realizovala s precizností veškeré náročné detaily zvolených partitur. Jejich spojováním v kombinaci s promyšleným tempově dynamickým dávkováním pak vytvářela celky. Uvádím to v úvodním odstavci proto, že teorie interpretace nabádá výkonného umělce postupovat při volbě výrazových prostředků (dynamiky, agogiky artikulace a podobně) naopak, od celku k jeho detailizaci. Zdá se, že v případě Avdeevy byla ona detailizace promyšlená ve vícenásobných úhlech pohledu a nabyla na důležitosti do té míry, že vznikl jedinečný výsledek celého interpretačního činu. Ten vyrostl jakoby přirozenou cestou, nenásilně do pevného tvaru monolitu.

Je pozoruhodné, že popsaný přístup přinesl dobrý výsledek i u skladby, která je evidentně komponovaná „shora“, tedy od projektu k detailu – u Sonáty h moll Franze Liszta. Uvedená jednovětá sonáta je nejvyšším stupněm celistvosti v realizaci takzvané kombinované formy, a to tím způsobem, že jednotlivé části jsou do sebe vklíněny a postupně do sebe vrůstají. V duchu autorovy klavírní řeči se zde střídají části robustní, vznešené, brilantní i hluboce lyrické. Celek pak spojuje klíčové téma, stále se připomínající v různých kompozičních kontextech.

Přestože je skladba stylizována pro mužského interpreta, Yulianna Avdeeva ji vybudovala s neztenčenou logikou tím, že zachytila ohromnou sílu lyrismu této sonáty, probudila obsahy v méně agresívních podáních hudebního spádu a ve velmi inteligentním promyšlení gradace v rámci závěrečné katarze skladbu uzavřela tím způsobem, že se najednou v retrospekci vyjevila jako malba s pregnantně zvýrazněnými tvary. Interpretace díla byla tak poutavá, že subjektivní vnímání jejího hudebního času se projevilo jako několik krátkých okamžiků.

Druhým obtížným úkolem, u něhož byl pozorný posluchač také schopen postihnout eventuální detailní kaz, se stalo provedení Chopinovy Polonézy-fantazie As dur, op. 61. Zde se sice nejedná o tak složitou a časově široce rozkročenou hudební stavbu, ale o technicky vrcholně náročné dílo s velkým dynamickým rozsahem. Interpretační strategie Yulianny Avdeevy se opět opakovala se stejným výsledkem zrodu monolitní architektury hudby. Docílila toho procítěným, avšak civilizovaným lyrismem bez zbytečného klavírního dynamického předimenzování. To, že buduje pevné tvary romantických kompozic s využitím výrazně limitovaných fortissim, vzbuzuje dráždivou představu, že běžné zákonitosti hudební stavby nahrazuje jinými, stejně účinnými.

Popsané schopnosti a dovednosti Yulianny Avdeevy se rozvinuly do velké šíře v interpretaci děl z dvacátého a jednadvacátého století. Zazněly kompozice modernistů Władysława Szpilmana a Mieczysława Weinberga. Od prvně jmenovaného to byla svita Život strojů z roku 1933, od druhého pak Sonáta č. 4, op. 56 z roku 1955. Oba opusy těžily z poetiky Sergeje Prokofjeva, avšak z různých období jeho tvorby. Obě přinesly posluchačům nevšední umělecké zážitky.

Generační vrstevník našeho Miloslava Kabeláče, Władysław Szpilman (1911–2000), byl sice méně známý polský skladatel, jeho pohnuté osudy za 2. světové války však ztvárnil režisér Roman Polański ve filmu Pianista a učinil z něj nesmrtelnou postavu. Svita Život strojů navazuje na ruský civilismus a futurismus zhmotnělý nejen v toccatách Sergeje Prokofjeva, v dílech Dmitrije Šostakoviče, ale i ve skladbách dnes již postupně zapomínaných avantgardistů – Alexandera Mosolova a dalších. V třívěté svitě proběhly krajní věty ve strhujícím tempu a brilanci dlouhých ploch a předaly tak posluchačům energii nebržděného strojového mechanismu. Volná věta svity vyzněla v Prokofjevově lyrismu jeho Moderat, které slýcháme ve vrcholných sonátách. Skladba Život strojů přinesla oživení v sále a vzbudila nemalou pozornost publika. Takovéto futuristické hříčky nejsou tak často hosty Rudolfina.

Sonáta č. 4 Mieczysława Weinberga (1919–1996), ruského skladatele polského původu, vznikla v roce 1955, tedy dva roky po smrti Sergeje Prokofjeva. Překvapivě netěží z jeho pozdních děl, ale je odrazem jeho období mladosti. Mihnou se i záblesky pozdějších Prokofjevových Prchavých vidin pro klavír. Weinbergova Sonáta č. 4 je členěná do čtyř vět, v nichž převažují rychlá tempa. Pomalou hudbu přináší jen věta třetí (Adagio), jež se však ještě vrátí jako reminiscence ve větě závěrečné. V Sonátě dominuje kineticky půvabně nepravidelná melodika těkající od tóniny k tónině. Někde se usadí déle, v jiném tónovém materiálu dlí jen epizodicky. Harmonická složka je plně v područí melodické složky. Ve jménu plné objektivity je třeba uvést, že interpretace na vynikající úrovni, kterou zde předvedla Yiulianna Avdeeva, skladbu zachraňuje. Přes všechny řečené kompoziční klady se zde totiž objevuje slabina mnohých Weinbergových komorních děl – podbízivý návrat k romantickým frázím v oblasti volných částí.

Závěr recenze nechť patří nejnovější skladbě večera Bagatele, op. 1 ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova (narozen 1937). Proběhla v extrémním pianissimu a stala se tedy metaforou rozeznělého ticha. Jeho „uskutečnění“ zapříčinila velmi tradičně traktovaná sentimentální mollová melodie s běžným doprovodem. Nejdůležitější však zde nebyla tradičně tvarovaná hudba, dopředu se totiž vtlačila její neobvyklá dynamika, tímto pak její stoický klid. Velmi smysluplně zde působí komentář Valentina Silvestrova uveřejněný v programovém lístku. O svých bagatelách prohlašuje, že jsou „vznešené bezvýznamnosti, v nichž není nic jiného než… hudba“. Bagatela však nebyla uzavřena zcela tradičně, ale do melodiky vstoupila nečekaně zvětšená kvarta, která její ukončení lehce zrelativizovala. Paní Yulianna Avdeeva má můj hluboký obdiv také proto, že uvedenou skladbou, tak choulostivou na ovládání mechaniky klavíru, svůj recitál zahájila. Zvládla to obdivuhodně a žádný tón nezanikl.

Je dobře, že se v poslední době na pražská pódia dostávají díla Valentina Silvestrova. Neméně zajímavým příspěvkem bylo také zařazení Čtyř skladeb, op. 302, které hrála na Festivalu Rudolfa Firkušného Anna Geniušene. Skladba nebyla opět vytvořena ze soudobých kompozičních prostředků, nýbrž z romantických idiomů. Ani zde nešlo o banality, nýbrž o neobvyklý pohled na již dávno překonanou tradici.

Recitál Yulianny Avdeevy nadchnul publikum Dvořákovy síně. Nebyla sice zcela zaplněna, ale posluchači vytvořili pro umělkyni vstřícnou atmosféru. Závěrečný aplaus pak podnítil klavíristku, aby zahrála dva přídavky. Druhým se stal Lisztův Csárdás macabre, mimořádně technicky náročné dílo, které ovládla s neutuchající energií.

Yulianna Avdeeva – klavírní recitál
27. ledna 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Valentin Silvestrov: Bagatela, op. 1
Fryderyk Chopin: Polonéza – fantazie As dur, op. 61
Władysław Szpilman: Život strojů, suita
Mieczysław Weinberg: Sonáta č. 4, op. 56
Franz Liszt: Sonáta h moll

Účinkující
Yulianna Avdeeva – klavír