Článek
O ctnostech se dnes hovoří málo, a i tehdy spíše jen ironicky. Odráží se v tom zásadní nedůvěra k lidem, nedůvěra k člověku. Ta je obvyklá ve všech zemích západní civilizace – a v Česku obzvláště, jak ukazují již mnohé průzkumy. A pokud jde o ctnosti společenské či politické, platí to snad dvojnásob. Není tudíž divu, že se ze západních společností vytrácí konsensus a že v důsledku toho ztrácejí soudržnost. O morálce se sice často mluví, jako na běžícím pásu se vytvářejí různé deontologické kodexy, ale mravností se ve skutečnosti nežije. Nedůvěra mezi lidmi je bludný kruh.
Na to se snaží reagovat tzv. politická korektnost, která se považuje za jakousi důstojnou revitalizaci společenské a politické ctnosti. Jednoduše řečeno, řeč a veškerá další komunikace má být nekontroverzní, nekonfliktní, neurážlivá. To ovšem znamená, že ideálem je, aby to, co bylo již tisíckrát řečeno, bylo řečeno ještě i po tisící prvé a aby proti tomu nebyly žádné námitky. Komunikace tak vlastně není komunikací informací, ale ustavičným potvrzováním, resp. sebepotvrzováním skupinového myšlení. Nadto je prvořadě důležité a rozhodující to, co se vyslovuje navenek, a málo důležité, resp. vůbec nedůležité to, co je uvnitř. Brutálně řečeno, pro typ politicky korektní komunikace je mnohem důležitější, co si myslí ostatní lidé, než co je obsahem mysli autora projevu nebo skutku. Linh Vu a jiní to experimentálně potvrdili ve svém průzkumu Ignorance by Choice. Toto měl na mysli evangelista Lukáš, když psal jedenáctý a další verše osmnácté kapitoly svého evangelia: Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám. Avšak celník stál docela vzadu, bil se do prsou a říkal: Bože, slituj se nade mnou hříšným. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Ne nadarmo přešlo slovo farizej do běžné řeči jako synonymum pokrytce.
Kritici politické korektnosti, kterých je tak nepřeberně, že zde nemá smysl je jednotlivě konkrétně vyjmenovávat, mají tedy pravdu, že politická korektnost je ctností pouze domněle, ve skutečnosti je však neřestí pokrytectví. To ovšem neznamená, že ctnosti jsou k ničemu, znamená to naopak, že je nutno mít prostě jinou společenskou a politickou ctnost. Tou je zdvořilost (civilitas, civility). Alexandra Hudsonová ve své knize The Soul of Civility: Timeless Principles to Heal Society and Ourselvesse ji snaží oživit. Jako její prezentaci pořádá postupně cyklus přednášek a besed po celé Americe. Jde však opravdu jen o oživení, protože ctnost zdvořilosti vznikla jako společensky a politicky profilující již ve 13. století. O tom zevrubně psal již před sto lety Fritz Kern (Humana Civilitas - Staat, Kirche und Kultur. Eine Dante-Untersuchung) a později v mnoha svých knihách Oscar Nuccio. Maria Ossowska (Měšťanská morálka) se zdvořilosti překvapivě věnovala i v marxistickém pohledu.
Zdvořilost (civility) vychází z nitra člověka, je výrazem jeho světového názoru, nikoli pouhou slušností (politeness). Slušnost hledí na to, co řeknou ostatní lidé. Slušnost je společensky konformní, zdvořilost je nikoli vnější formou, nýbrž vyjádřením vztahu Já – Ty a odvozeně Já – Vy, a dokonce i Já – My a Já – Oni. Alexandra Hudsonová zdůrazňuje pro rozvoj zdvořilosti význam západní tradice od antiky přes středověk až po dnešek. Deirdre Nansen McCloskey to s ohledem na historii a ekonomii velmi podrobně rozpracovala ve své trilogii (Bourgeois Dignity: Why Economics Can´t Explain the Modern World; Bourgeois Equality: How Ideas, Not Capital or Institutions, Enriched the World; The Bourgeois Virtues: Ethics for an Age of Commerce – přičemž bourgeoisznamená spíše měšťanský než buržoazní). V jistém ohledu tak navazuje na Françoise Guizota a jeho dějiny evropské civilizace a je jakýmsi protějškem Richarda Pipese a jeho knihy Vlastnictví a svoboda.
Naprosto prvořadé je nezaměňovat zdvořilost se slušností. Zatímco zdvořilost znamená hledání a nacházení vlastní cesty ve vztahu k lidem a ke světu, slušnost znamená podřízení společenským konvencím a stereotypům. Zdvořilost znamená odvahu vykročit z obvyklého, porušit zaběhnutá pravidla, odmítnout jednoduché samozřejmosti. Slušnost naopak znamená touhu zařadit see a držet hubu a krok. Mně samotnému vždy přeběhl mráz po zádech, když jsem jen pomyslel na to, že bych měl být slušný. Petr Placák píše, že vůbec nejhorší jsou aktivní slušní lidé, protože právě oni jsou sloupem i těch nejhorších režimů. V dnešní Severní Koreji na to narazila Nina Špitálníková v knize Severka. Když pomyslíme na Heinricha Himmlera, Reinharda Heydricha či Adolfa Eichmanna a dlouhou řadu dalších výtečníků, všichni bylo pro své okolí naprosto vzorní slušní lidé, kteří jen dělali svou práci. Slušnost a politická korektnost mají k sobě povážlivě blízko.
To znamená, že zdvořilý člověk nemůže být ani slušný ani politicky korektní. Michael Rectenwald říká, že nyní je nutné vytvořit si vlastní paralelní svět podobný světu středoevropských disidentů v dobách reálného socialismu, protože jinak nelze ničeho kloudného dosáhnout. Zdvořilost na rozdíl od slušnosti a politické korektnosti bude stát u základů tohoto paralelního světa.
