Článek
68/80 NEZAPOMENUTELNÝ POHLED NA VŠECHNY STRANY Z DRUHÉHO NEJVYŠŠÍHO VRCHOLU PYRENEJÍ MONTE PERDIDO (3355M) VYSOKO NAD ZBYTEČNOSTMI NORMÁLNÍHO SVĚTA S ČISTOU HLAVOU V LŮNĚ PŘÍRODY
Jako kdysi boj o Chilkootský průsmyk ve zlatokopecké horečce v Severní Americe – tak si nějak představuju to, co mne teď čeká, říká Eddie a vzpomíná na to, jak vyrazil spolu s dalšími do Pyrenejí na španělsko-francouzském pomezí a třetí den zatábořil v lůně hor. Suťové pole je plné v rojnicích vzhůru s plnou bagáží stoupajících postav a snahou být nahoře první, vzpomíná Eddie (stejně jako tenkrát zlatokopové u svých claimů). Pod štítem Vignemale (3298 m), který je prý králem francouzských Pyrenejí a zahajuje třídenní trek „natěžko“, tedy s ruksaky, spacáky, stany i zásobou potravin. Včera večer se parta fotografovala v zapadajícím slunci dole u ledovcové říčky, kde předtím rozestavila své stany a chystala se na ranní atak. Když si v meandru říčky ukládal u břehu do vody k vychlazení svou plzeň, našel tam ku své radosti dva heinekeny, zřejmě minulé výpravy. Dobré, ne? „Kdy startujete?“. Ptal se mne tedy ještě večer jeden z členů jiné výpravy, „my v osm“, povídal jsem mu, říká Eddie. „Ani nevím, asi pozdějc,“ jsem mu tenkrát trošičku zalhal. A šli jsme zalehnout.
Eddie se vrací v myšlenkách, jak to tenkrát bylo. Půl osmé ráno a ve strmém suťovisku pod sedlem stoupá ztěžka v širokých rojnicích několik desítek mužů a žen. Nikdo nechce být tzv. „na ocase“. Čekají je tři dny v lůně hor. No a sraz účastníků tohoto třídenního přechodu, jak sdělil šéf expedice, je pozítří před hranicí se Španělskem. „Když prondem, tak prondem, když neprondem, tak neprondem,“ povídá jeden ze skupiny moravských vysokohorských chodičů před výpadem do hor. Prošli jsme. U světelných semaforů u francouzské silnice před španělskou hranicí, varujících před nebezpečím kamenných lavin, jsme se sešli opravdu všichni. A ještě jeden borec navíc. Toho tu zapomněla, nebo on se zapomněl, jiná výprava předevčírem. A my ho našli, povídá Eddie, zuboženého v horách. Pak s námi stíhal svoji skupinu. Prozradím, že i za pomoci autotaxi se to podařilo.
Cesta vedla dlouhým kaňonem Ordesa – to už ve Španělsku, který byl ještě divočejší, než jsme čekali. A dlouhý. A Eddie se vrací do tehdejší skutečnosti: Stále stoupáme. Závěrečnou lahůdkou expedice je krásný, ale tvrdý výstup na druhou nejvyšší horu španělských Pyrenejí Monte Perdido (3355 m). Stoupání je namáhavější než předešlé, pozdě odpoledne jsme u plesa pod vrcholem. Někteří začali bivakovat, my ale ne, je slunečno, kdo ví, jak bude zítra. A tak vzhůru na vrchol. Jde to ztuha, ale nahoře – to je ráj. Otevřel se nezapomenutelný pohled na všechny strany. Eddie se nechává fotit od dvou Španělů, kteří mu popisují celý reliéf krajiny kolem dokola. Pak rychle dolů, bude se už časem stmívat. Vychutnáváme si vysokohorské scenérie v zapadajícím slunci vysoko nad zbytečnostmi normálního světa, s čistou hlavou, v lůně přírody!
