Michal Brouček se zaměřuje na freeride, tedy ježdění ve volném terénu. "Když se snowboarding vyvíjel, napřed byli všichni rádi, že se na prkně nějak udrželi a sjeli s kopce dolů. Pak začalo trikové ježdění, skákání přes překážky, přes stromy a přes různé terénní profily," popisuje.
Z jeho pohledu (snowboardisty a fotografa) je nejlepší lokalitou pro freeride Aljaška. "Poprvé mě tam vytáhl kamarád a velký freerider David Horváth. Zažil jsem tam s ním hodně specifické sněhové podmínky, pro fotografa velice inspirující. Unikátní klima drží sněhovou pokrývku i na velice strmých svazích a nízko putující slunce dodává krajině pestrou škálu světel a stínů." Kombinace skvělých sněhových podmínek a světla poskytuje obrovské možnosti jak snowboardistům, tak fotografovi.
Do hor se může freeridový jezdec dostat několika způsoby, ten nejběžnější je vyšlápnout si celý kopec po svých, buď na sněžnicích, nebo na splitboardu. Na Aljašce nebo v Kanadě jsou také specializované agentury, které vyvezou klienty nahoru v kabině rolby nebo pomocí helikoptéry. "To je nejrychlejší způsob," říká Michal Brouček.
Stejně jako ostatní fotografové, i on vždy hledá ty správné podmínky pro snímek. "Dost často se čeká, až sluce vykoukne na chvíli z mraků. Na pořízení dobrého záběru bývá obvykle jen několik minut. Musí se přitom potkat správné světlo a dobře vybrané místo. Nejraději mám snímky pořízené na hraně světla a stínu," dodává Michal Brouček. Když na svazích leží prašan a snowboardista v takových podmínkách zahraní, vytvoří se kolem něj oblak sněhu, takzvaný "white room". Pokud ho prosvítí slunce, vypadá to na fotografiích až magicky.
Snowboardisty láká sopečná krajina
K lokalitám, na které Michal Brouček rád vzpomíná, patří i Japonsko. "Utvrdilo mě v tom, že se mi dobře jezdí v terénech, které jsou formovány sopečnou činností. Jejich tvar je víc organický a členitější než u alpských štítů," říká. Platí to i o severozápadě USA v okolí hor Mt. Baker nebo Mt. Hood.
Během výprav, kterých se účastní, využívá nejen své zkušenosti ze snowboardu, ale také z horolezectví. Občas je potřeba přejít ledovec, jistit se při výstupu nebo se někam slanit.
"Jsem snowboarďák, který se hodně opírá o svoje horolezecké dovednosti. To mi jako fotografovi otevírá další možnosti, odkud se dá pořídit působivý snímek. Rád fotím zkušené snowboarďáky, kteří odešli z aktivního sportování a věnují se více ježdění s kamarády. Velice rychle se domluvíme na situaci, kterou chci fotit, a mám jistotu, že svůj skok nebo zatáčku provedou precizně. Snímek tím posunou na další úroveň," říká Brouček.
"Když vidím kopec, vím, jak se tam dostanu i jak to udělat, aby to bylo bezpečné," vysvětluje. Tyto dovednosti předává na různých kurzech, kde učí další jezdce, jak se pohybovat ve volném terénu.
Jak se fotí freeride
"Je to vlastně šílený opruz," říká Michal Brouček s náznakem humoru. "Místo toho, abych si užil ježdění, tak fotografuji jiné. Ale mám uvnitř sebe něco, co mě k tomu přitahuje," konstatuje. "Na jedné straně vím, že nejsem výborný jezdec, spíš takový průměr. Ale dobrý jsem v tom, že umím přečíst terén a umím si představit, kde se mi jezdec bude pohybovat. A taky pak dokážu v tom správném momentu zmáčknout spoušť."
Když vyráží na svah, vždy ví, jestli si jde především zajezdit, nebo fotografovat. Podle něj k snowboarďákům patří, že se rádi podělí o obrazový nebo filmový materiál z krásných míst, kam se spousta ostatních lidí nedostane. "Je to vizuálně atraktivní a my to chceme zaznamenat. Je pro nás přirozené, že když něco děláme, tak to nafotíme nebo natočíme a pak to sdílíme. Sami na to rádi koukáme."
Fotograf má jen jeden pokus
Člověk, který fotí freeridové ježdění na snowboardu nebo na lyžích, musí mít hodně zkušeností a ještě musí být sehraný s lidmi, které fotografuje. "Mám načtenou jízdu svých kamarádů, takže vím, jak pojedou nebo kde budou skákat. Pak si s některým z nich domluvím místo a najdu si takovou pozici, aby byl záběr zajímavý. Občas se pro domluvu mezi fotografem a jezdcem používají i vysílačky, jindy stačí gesta.
"Já mu třeba zavolám: Pod tebou je skála, když na ni najedeš zleva a pojedeš doprava, tak tam máš dobrý dopad a já tě vyfotím. Pak už je na jezdci, jestli to zvládne, a na mně, jestli to zmáčknu ve správný okamžik," říká Brouček. Není to jednoduché, fotograf má totiž jenom jeden pokus. "Chci tam mít čisté prostředí a jednu jízdu, která končí skokem nebo nějakou zatáčkou. Musí se to prostě trefit. A když se to nepodaří, jde se někam jinam. Hodně záleží na souhře všech zúčastněných a také na faktoru počasí a sněhových podmínek."
Všechny snímky jsou fotografovány zrcadlovkou, často s teleobjektivem, protože je někdy potřeba snímat na poměrně velkou vzdálenost (třeba až z protějšího svahu). A proč dává Michal Brouček přednost černobílému podání? "Je to moje vidění světa a také sníh k tomu vybízí. Je tam hezký kontrast světla a stínu a líbí se mi to víc, než kdybych fotografoval barevně," vysvětluje.
