V Divadle Na zábradlí ožívá domácnost rodiny malého Franze Kafky. Díky jeho třem starším sestrám zde nepřestává být veselo. Zpívají si, pošťuchují se, ale hlavně si libují ve vypravování historek. Úzkostlivému Franzovi ovšem neuvěřitelné příběhy nahánějí strach, a tak pro něj sestry vymyslí postavu kavky, ptáčka, který mu pokaždé, když ho zavolá, přiletí na pomoc v boji s vtíravými obavami.
Sami strach nepocítíte ani jednou. Naopak. Představení provází hudba, gagy, vtipné komentáře nebo také podávání šálků s kávou. Přesto není těžké pochopit perspektivu Franze, představovaného na rozdíl od zbylých postav loutkou. Je tím zvýrazněna jeho odlišnost a ztracenost ve velikém světě. Stejně jako sestry má pronikavou imaginaci, jenže jí coby dítěti nedovede nastavit meze, a tak se co chvíli stává její obětí. Kavka Superkavka zaujímá místo jeho průvodce, kterého potřebuje každý, kdo si v nouzi nemůže pomoct sám. Jednotlivé úzkosti společně zaženou, to však neznamená, že je jim konec. „Stejně se bojím hrozné spousty věcí,“ konstatuje Franz nakonec. Sestry ho pak pobídnou, aby jim o všem, co ho ještě vyděsí, napsal.
Rámec vyprávění je přehledný a nevyžaduje předchozí znalost Kafkova života. Soustředí se především na podněcování divákovy představivosti hravým zapojením předmětů a kostýmů, které na první pohled působí jako pouhé „vybavení“ obývacího pokoje. Nenuceně předává také nejedno morální poselství, ať už v dialozích, nebo přímo v textech písní. „Strach si musíš umět osedlat.“ „Pravá cesta vede po laně, co se hodí jen ke klopýtání.“ Inscenace v jádru splňuje základní zásady vyprávění pohádky, které jsou u dětských představení klíčové.
I divákovi dospělému pak nabídne mnohem více než kávu, kterou Kafkovy sestry v průběhu představení uvaří. Ve vymyšlených příbězích často zazní odkazy na Kafkovu literární tvorbu. Pokud v tom budeme hledat víc než jen narážky, sloužící k rozesmání poučených, můžeme dojít až k úvaze, jestli Kafku jeho sestry jistým způsobem neovlivnily i v aspektu tvůrčím a ne jen po stránce lidské. To nicméně není všechno, s čím „velký divák“ odchází. Má především jedinečnou možnost naladit se na způsob vnímání světa, který kdysi také jistě uplatňoval, než byl nucen z toho vyrůst; k čemuž se se loutkové (či objektové) divadlo hodí více než jiné formy.
Loutky jako takové využívá inscenace jen dvě – malého Franze a Kavku Superkavku. Obě figury někdy představují také herečky v maskách. Jindy si vystačí například s papírovým výstřižkem lidské postavičky a rukama, které znázorňují letícího ptáka. Většinou se však hraje s věcmi, které se loutkou stávají teprve při zapojení do děje – po jejich odložení opět mění význam a jsou zase jen dekou, kabátem, kávou apod. Scéna se nedělí na rekvizity a nehybné kulisy, má čím diváka překvapit a dává mu možnost nahlížet na tytéž objekty mnoha způsoby.
Herečky zvládají široké spektrum poloh, od kabaretních čísel a hry na klavír, při níž se střídají, aniž by narušily rytmus skladby, přes vzájemné „činoherní“ interakce až po práci s loutkou, při níž se samy dostávají do pozadí dění a nechávají za sebe mluvit objekty. Nicméně v některých momentech, zejména při komentování děje, jejich vtip ztrácí lehkost; přehánějí to s gesty a působí nuceně.
Hudební složka provází inscenaci neustále. Mimo jednoduché podkresové melodie zazní mnoho chytlavých původních písní a jednou i všeobecně známá píseň v hebrejštině.
DIVADLO: FRANZ A KAVKA
Režie: Jiří Jelínek
Dramaturgie: Tereza Lexová
Scénografie: Barbora Čechová
Hudba: Tomáš Alferi
Hrají: Anežka Kubátová, Barbora Kubátová, Lucie Flemrová, Klára Koula Kleplová
Premiéra: 26. 1. 2024, Divadlo Na zábradlí – Eliadova knihovna
www.nazabradli.cz
