Publikuje v časopisech i novinách, v různých nakladatelstvích vyšly už téměř dvě desítky knih s jeho kreslenými vtipy či ilustracemi. Je také autorem několika kalendářů a věnuje se i reklamní tvorbě.

V nejnovější publikaci Vysmátá kamera, která spatřila světlo světa minulý rok, se zaměřil na hlášky z filmů. „Na dobrý snímek se podívám rád. Dříve jsem kreslil fóry spojené s knihami, jenže více jak padesát procent z nich bylo stejně zfilmovaných,“ povídá.

Šel jsem s visačkou pořadatele s pohřebním průvodem Palacha, vzpomíná humorista

Nápady však většinou čerpá z prostředí jižní Moravy. „Zaměřuji se na její krásy. Moravský venkov je kraj vína, rybářů a zabijaček. A také Lanžhot je velmi unikátní město, s těmito specifiky se člověku velmi příjemně seznamuje,“ míní kreslíř a prvostupňový učitel, který se do regionu vína, žen, zpěvu a živého folkloru přiženil.

Ve vtipech se tak často objevují vinaři, zahrádkáři, myslivci či houbaři. Významnou tematickou oblastí je pro něj i jeho obor, v humorných glosách reflektuje aktuální dění ve školství. „Moji žáčci na mé vtipy neříkají nic. Ti nejmenší si je nepřečtou a ti trochu starší jim nerozumí. Ale mé kresby znají,“ hlásí.

Mořská panna nahoře bez

Když byl dítě on, rodina jej v kreslení odmalička podporovala. „Strýc, který mě někdy místo družiny hlídal, tajně posílal do tisku mé obrázky, včetně těch erotických. A tak mi v Mateřídoušce jako jedna z prvních vyšla kresba mořské panny nahoře bez, což jsem jako čtyřleté či pětileté děcko ještě moc nedocenil. To ale bylo před půlstoletím, doba ještě nebyla tak prudérní,“ směje se.

Na gymnáziu pak se spolužáky vydával školní ilegální časopis. „Tam jsem mohl publikovat, dokud nám to nezatrhli. Bylo to ještě takové čmárání pro kamarády, ale v roce 1981, kdy jsem byl ve třeťáku, mi vyšel vtip v časopisu Dikobraz. A pak dlouho nic, protože to bylo jen pro vyvolené,“ vzpomíná kreslířský samouk na minulý režim.

Je velmi očistné dělat si legraci z toho, čeho se bojíme, říká brněnský komik

Už od mládí jej inspiroval Vladimír Renčín. „Kolegové mi říkají, že jsem se dopracoval ke stejnému stylu. Tedy dvě komunikující postavičky, prezentující s humorným nadhledem lidovou moudrost. A s textem. Vyšší level je vtip bez textu. A ty tedy neumím, nikdy jsem se k nim nepřiblížil,“ přiznává pedagog, který si rád hraje s češtinou. „Na kreslené fóry s větami je náš jazyk totiž dokonalý,“ domnívá se.

Svůj sen ilustrovat pohádky si již před lety splnil. „Rád bych v tom pokračoval. Chtěl bych se zaměřit na českou klasiku, na hloupé čerty, ježibaby, vodníky či draky. Na princezny ne, těch už je dost,“ usmívá se Kocmánek.

Výtvarnický dinosaurus

Vtip ho napadá jako celek. „V představě vidím text i obrázek a snažím se situaci ztvárnit. Celý život jsem kreslil a kreslil. Vývoj mé tvorby není nijak drastický, posunul jsem se hlavně v pozadí. Vzhled postaviček se už příliš neměnil,“ vysvětluje rodák z Moravských Budějovic, který patřil k předním kreslířům úspěšného humoristického časopisu Trnky-Brnky.

„Tento titul byl ve své době obrovský fenomén, dosahoval vysokých nákladů. Tam po nás tehdy chtěli, abychom do pozadí přidávali různé srandičky, tedy druhé plány,“ vypráví.

Jeho technika však zůstává stále stejná, do vod digitálních technologií se nechystá. „Všechno kreslím ručně, jsem takový výtvarnický dinosaurus,“ směje se. Nejdříve si tedy obrázek načrtne fixou, nakopíruje a poté kopii zpestří anilinovými barvami. Na kreslení nyní však příliš času nemá. „Stíhám, co stíhám. Máme dvouletou vnučku a pomáhám synovi s rozestavěným domem,“ přiznává jiné povinnosti.

Podle jeho slov mají kreslené vtipy svá nejlepší léta již za sebou. „Internetová doba je zabila. Časopis s kresleným humorem má u nás velkou tradici, i v evropském a světovém kontextu je to v Česku fenomén. Nesměl chybět v dopravním prostředku, na dovolené, v čekárnách ani na záchodě. Tam všude se dnes sedí s mobily,“ říká a dodává, že když už je dnes někdo ochotný kreslený fór na webu vyhledat, nezajímá se o to, kdo ho vytvořil. „O autorských právech už ani nemluvě,“ podotýká.

Navzdory překážkám však táhnou čeští kreslíři za jeden provaz a snaží se fenomén kreslených vtipů alespoň částečně obnovit. „Horko těžko se nám daří vydávat sedmým rokem tištěný humoristický časopis Tapír. Řekl bych, že křísíme fénixe z popela, ale zatím jenom doutná,“ pousměje se.