V netradiční roli se ocitl reportér Radiožurnálu Sport Jan Suchan. Tentokrát nepokládal otázky sportovcům, ale jelikož byl hostem pořadu Na place, tak odpovídal moderátorovi Ladislavovi Hamplovi. Diskutovali o cestě Suchana k práci novináře, ale také o blížícím se mistrovství světa v biatlonu. Co všechno během přímého přenosu stíhá posluchačům předat a jaké pocity zažívá? Pamatuje si na první reportáž?

Praha 18:14 1. února 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Honzo, dneska sis ty podklady, které já dostávám pro své rozhovory, připravoval sám, že jo?
Bylo to dost zvláštní si chystat něco, na co chci odpovídat.

Honzovi to přišlo absurdní, mě vůbec. Pro mě je ten rozhovor vlastně o mnoho klidnější.
To je tak, když už člověk neví, na co se zeptat, tak se zeptá toho respondenta. Už se ti to někdy stalo?

Mně se stalo, že jsem měl na divadle dvojroli a dneska ji máš ty. Honzo, jak se ti sedí v křesle pro hosty, když práci znáš z té druhé stránky?
Je to zvláštní.

Honza tu sedí za počítačem a po každém výstupu si to sám uloží a pošle...
Takže mám vlastně taky takovou dvojroli.

Jak se tedy cítíš?
Je to zvláštní, protože člověk je zvyklý řadu let otázky pokládat a teď na ně má odpovídat. Nejsem úplně ve své kůži.

Kdyby mi došly patrony, tak si to můžeme prohodit. Co přimělo mladého kluka pro práci pro rozhlas?
Vezmu to stručně. Od mala jsem měl moc rád sport, a protože jsem soudný, tak jsem brzy pochopil, že se nebudu moct živit tím, že bych ho provozoval. Pak přišla etapa rozhodcování fotbalu a paralelně jsem se zajímal o novinářskou oblast.

Šel jsem studovat žurnalistiku a už po prvním semestru jsem to zkoušel v tehdejší televizi Z1. Nedopadlo to, tak jsem přes kamarádku z rozhlasu zkoušel, co dál.

Ona pracovala na Dvojce a dělala takové dětské vysílání, tak mi dala na výběr, jestli to nechci zkusit u ní, anebo že její tehdejší přítel pracoval ve sportovní redakci. Poděkoval jsem za variantu A a požádal jsem o variantu B a to nakonec dopadlo.

Náročné tratě, které sedí našemu lyžování, říká biatlonový fenomén Bö o podmínkách na Vysočině

Číst článek

To mě zaujalo s tím sudím. Co je těžší, soudcovat nějaký zápas, anebo být reportérem pro Radiožurnál Sport?
Asi je těžší pískat, protože ta odezva je tam okamžitá a v řadě případů nevraživá. Tady mi za 15 let v rádiu přišlo asi 10 e-mailů s nějakými ne dobrými reakcemi. Ve fotbale bylo 10 nepříjemných reakcí za poločas.

Četl sis v těch mailech dobře své křestní jméno? Mohlo to být adresováno na Ondřeje.
Stává se mi to, Ondřej je náš šéf zpravodajství Ondřej Suchan. Můžu připojit takovou historku, která se mi stala s ne úplně příjemnou událostí střelby na filozofické fakultě. Zrovna jsem odcházel z domu na vyhlášení sportovce roku, zavolalo mi neznámé číslo a tam se ozvalo: Prosim tě, nás nechtějí na ten hrad pustit, nevíme, kde parkovat a co dělat...Snažil jsem se trochu zorientovat, co se děje a po pár sekundách mi trochu došlo a říkám, že nevím, kdo volá a jestli náhodou nevolá Ondru Suchana? Ozvalo se, že ano. Po dvou hodinách mi přišla esemeska od kolegyně, že se omlouvá a byl to dotaz na Ondru Suchana, a ne na mě, ale že se mi to asi nestalo poprvé. Takhle zmatený telefonát ano, ale těch mailů, a to včetně i nějakých stížností na kolegy, tak těch už pár proběhlo.

Honzo, práce sportovního rozhlasového reportéra nabrala vznikem stanice Radiožurnál Sport celkem na obrátkách. Vzpomínáš na tu „zívačku“, kterou jste měli před startem jediného sportovního rádia v Česku?
Myslím, že to byla trochu jiná práce. Dnes je toho v objemu víc, ale tehdy si dělal s reportážemi člověk větší práci, protože na to měl prostor. Dnes je daleko víc přímých přenosů, větší příprava, ale pak se to člověk snaží dělat rychleji a styl práce je jiný.

Ty sis vybral svoji aprobaci sám, nebo ti byl fotbal, biatlon, vodní slalom přidělené?
Je to taková souhra. K fotbalu jsem měl od mala nejblíže, miloval jsem fotbal, ale hrál jsem krátce i hokej. Pak jsem dostal nabídku, jestli bych nechtěl vyzkoušet i hokej, ale tehdy jsem to odmítl, že mám k fotbalu blíž. Ne snad že by mi byly další sporty přidělovány násilím, to ne. U biatlonu to byla souhra okolností, protože ho tady měl dlouhá léta na starosti Tomáš Kohout. V roce 2011 měl jet na mistrovství světa v klasickém lyžování, které se ale krylo s tím biatlonovým. Bylo potřeba vybrat někoho dalšího, nikdo se nehlásil a já jsem trochu ctižádostivý a ambiciózní, takže jsem se přihlásil. Nakonec to nebyl ten biatlonový šampionát, na který bych jel, ale pak už mi biatlon zůstal a následovaly další akce. Pokud jde o vodní slalom, tak ten tady měl dlouhá léta na starosti pan Aleš Procházka. Ten už časem vhledem k věku a nemocem neměl doporučené výjezdy do zahraničí, takže bylo potřeba najít někoho dalšího. Vodní slalom jsem si stejně jako biatlon zamiloval a jsem moc rád v tomhle prostředí.

Který z těch tří sportů tě baví nejvíc?
Netroufl bych si říct, který mám nejraději, abych někoho neurazil. V reportování přirovnávám biatlon k tomu, jako kdyby se ve fotbale neustále kopaly penalty. Je to v podstatě celou dobu černá-bílá, trefí-netrefí, to je jako ta penalta. A to je možná největší drama, jaké může být. Ve vodním slalomu se může stát, že průjezd je naprosto skvělý, nebo je katastrofální, ale mezitím je spousta odstínů, hodně šedivé a není to jen černá-bílá. V biatlonu, i když je rána vedle těsná, tak je to jedno, je to prostě špatně, a když je dobrá rána těsná, tak je to dobře. Tohle mě na tom baví, ale je obtížné, protože ta situace je pořád stejná, tak musím hledat nové výrazy a způsoby, jak to vyjádřit. Těch podobných situací v jednom závodu je zhruba dvacet. Vždycky se snažíme trefovat české střelby, ale několikrát člověk popisuje i ty největší favority. Nevím, kolik střel v přímém přenosu popisuji, možná i 50 za závod. A já nenajdu na 50 krát pět těch 250 trefení a netrefení terče jiný výraz.

Vzpomínáš na svoji první reportáž, kterou jsi dělal? Jak ses předtím cítil?
Strašně nervózně, ale to jsem i teď. Když jsem šel poprvé na nějakou akci živě, byl to ligový fotbalový zápas mezi Slavií a Jabloncem. Strávil jsem asi osm hodin přípravou, než jsem pochopil, že pro ten rozhlasový přenos je to spíš nežádoucí. V televizi ano, tam se musíte připravit a mít kontext, protože lidi vidí, co se děje a kdo komu nahrává. V rozhlase ale my jsme očima posluchače, takže potřebují vědět, že někdo centruje, zakončuje, gólman vyráží míč za roh. Když má člověk hodně přípravy, tak ho to nutí, aby ji použil, aby to nedělal zbytečně. Tehdy dal Tomáš Pekhart v dresu Jablonce gól Slavii, což byl jeho mateřský klub a emotivní situace. Místo toho, abych ji prožil, tak jsem hledal ve svých zápiscích, kolikátý je to jeho ligový gól, a úplně jsem to zabil.

Letos nás čeká mistrovství světa v biatlonu v Novém Městě na Moravě. Tak jaké bude?
Já doufám, že bude krásné, kouzelné a se skvělou atmosférou. Bojím se, že to poprvé z roku 2013 je neopakovatelné, protože tehdy bylo Česko nesmírně natěšené a povzbuzené předchozími výsledky. Navíc tam byl obrovský faktor, že hned v prvním závodě smíšené štafetě Češi získali medaili. I když po zbytek šampionátu už žádná další medaile nepřišla, tak se ta euforie nesla celou to akcí. Přišlo mi, že na to tehdy byla celá republika zvědavá a tím spíš díky tomu úspěchu z prvního závodu. Teď se určitě zopakuje, že atmosféra na místě bude výborná, spousta fanoušků, vyprodané závody a těší se i závodníci z dalších zemí. Mluvil jsem s nejlepším biatlonistou planety Norem Johannesem Boëm a ten si Vysočina Arenu strašně pochvaloval. Trochu se ale bojím, že ty české výsledky nemusí být zkrátka takové, jako byly před 11 lety. Ony už ani nejsou v této sezoně takové.

Budeme si přát, aby k tomu diváci přistoupili jako k biatlonovému svátku a nebudou hledět pouze na výsledky našich reprezentantů.
Říkám si, že v biatlonu nehrozí, že by si někdo, kdo ten sport nemá tolik v lásce, koupil lístek a na místě, jako třeba fanoušci na fotbale, vypískal svůj tým. To na biatlonu opravdu nehrozí, tam se srotí skalní fanoušci, kteří budou přát úspěch a budou povzbuzovat a prožívat každý výstřel. Zároveň budou čeští fanoušci fandit i zahraničním závodníkům, což je věc, kterou oceňují cizinci, že zde není nějaká nevraživá kulisa.

Jaké má vlastně Nové Město na Moravě renomé v biatlonovém světě?
Řekl bych, že jedno z nejlepší. Před 11 lety, když tu byl první Světový pohár, tak to byla taková Popelka, od které nikdo moc nevěděl, co čekat, protože jinak se střídají stejná dějiště. Až v poslední době přibývají jako Lenzerheida, Le Grand-Bornand. Nové Město si rychle získalo závodníky, novináře, funkcionářské prostředí. Je to díky skvělé atmosféře a schopností zorganizovat akce na jedničku, což je v Česku taková vlastnost, kterou Češi umí. Umíme hokejové šampionáty, fotbalové zápasy jsou na velmi vysoké úrovni a toho si biatlonoví funkcionáři cení, a proto se sem biatlon pravidelně vrací.

Co uslyší posluchači na Radiožurnálu Sport?
Začínáme 7. února, kdy je start mistrovství světa. Už teď ale mohou poslouchat biatlonové reportáže, které se týkají mistrovství světa. Před každým závodem bude hodinový speciál věnovaný biatlonovému mistrovství světa, budeme si zvát do studia zajímavé hosty, posluchači uslyší reportáže ze zákulisí. Přímé přenosy ze závodů budou vždy komentovat dva reportéři, třetí reportér bude mít vstupy a rozhovory ze střelnice a z mixzóny se závodníky. Doufám, že nezklameme důvěru posluchačů.

Jak se na takovou práci připravuješ? Bez čeho se reportér na závodech neobejde?
Na tyh biatlonové je v porovnání s letními sporty dobré se teple obléct. To se mi osvědčilo na několika akcích v čele se zimními olympiády v Koreji a v Pekingu, kde byl opravdu krutý mráz a pocitová teplota až k minus 30 stupňům. Z Pekingu jsem si dokonce odvezl omrzlé konečky palců na nohou a srovnalo se to až po několika měsících. Inspiroval jsem se kolegou Františkem Typovským, který má vyhřívané podkolenky. Přál jsem si je od ježíška a dostal jsem je, od tchána mám pro změnu vyhřívanou mikinu a určitě taky mám rukavice, které jsou uzpůsobené k ovládání telefonu, protože bez něj se neobejdu.

To je mi jasné, vždyť tam máš výsledky a další věci. Co ale ta technika v takovém mrazu? Vždyť se to musí vybít?
Máš pravdu, stalo se mi to před pár lety, že můj telefon se skutečně v mrazu vybil. Od té doby, když odcházím na střelnici na komentování, ujišťuji se, že mám minimálně 90 procent baterky. Ideálně, když přijdu do tiskového centra, tak si napojím telefon do nabíječky, abych měl plný stav. Powerbanku netahám, ale je to dobrá inspirace. Telefon je skutečně bezpodmínečná nutnost, protože Mezinárodní biatlonová unie má výborně udělaný systém na živé výsledky. Máte tam mezičasy za všech stanovišť, střelby, jednotlivé terče. Já se během závodu musím přesouvat ze střelnice, abych mohl udělat rozhovory se závodníky, takže potřebuji mít přehled o závodě a bez toho telefonu by to nebylo možné.

Nemůžeš být prostě na celé trati. Jak vypadá tvůj úhel pohledu za trenérským stanovištěm?
To je něco naprosto perfektního, protože když jsem měl občas možnost vzít třeba nějakého kolegu, který se v biatlonu necítí úplně doma, na stadion, tak z toho byl v úžasu. Stojíš na střídačce vedle trenéra jako na fotbale. Takový komfort v biatlonu mám, že slyším pokyny, který závodníkům trenér dává. Je to jako stát vedle Pepa Guardioly a slyšet, jak volá na De Bruyneho, aby někoho bránil. My jsme přímo za trenéry, a když dělám přímý přenos, tak je využívám do vysílání. Když třeba Markéta Davidová mine tři terče na první střelbě a já mám minutu po střelbě možnost, aby mi to okomentovali, co se tam stalo. Je to něco naprosto luxusního a myslím, že to snad v žádném jiném sportu není možné.

V době, když jsme přímé přenosy nedělali, tak jsem moc rád dělal reportáže ze zákulisí. Snažil jsem se mikrofon strčit co nejblíže k ústům trenéra, abych měl nahrané vše. Dělal jsem tak reportáže ze své první olympiády v Soči v roce 2014, která byla tak úspěšná pro český biatlon. Byly tam třeba pokyny, žeň ho, žeň ho, má náskok! Byla v tom hlase Ondry Rybáře slyšet strašná emoce. Češi do té doby neměli žádnou olympijskou medaili z biatlonu, takže i pro trenéra to byl životní zážitek, protože tam to tehdy napadalo. Dostat takové emoce do reportáží, to bylo pro mě něco neuvěřitelného. Má to ale i úskalí...

‚Posunula debatu o ženách ve sportu.‘ Jakou stopu po sobě zanechává biatlonistka Koukalová?

Číst článek

Povídej.
Stalo se jednou kolegovi Davidu Nyčovi s Evou Puskarčíkovou a jednou tedy mně s Gabrielou Soukalovou taková nemilá věc. Mně se to stalo v Kontiolahti a ti, kteří četli knihu Jiná od Gabriely Soukalové, tak vědí, protože jsem se do téhle publikace dostal a po letech uznávám, že to byla moje chyba. Kontiolahti je dějiště biatlonu ve Finsku, kde i navzdory tehdejším úspěchům Kaisy Makarainenové, tehdy jedné z nejlepších biatlonistek světa, tak nechodilo moc fanoušků a tribuny byly prázdné. Nebyla tam tedy moc velká vřava, podle mě i foukal vítr směrem od trenérského stanoviště k terčům a já byl asi možná hlasitější, než jsem měl být, možná jsem stál moc blízko stanovišti, kde Gabriela Soukalová střílela.

Já jsem si reportoval její střelbu, nic jsme netušil a odcházím do mixzóny, abych s ní udělal rozhovor. Po očku jsem ještě sledoval Ondřeje Moravce a na uších jsem měl poslech Radiožurnálu, abych byl schopný zareagovat na nahlášení, že mám podat další informace o závodu. Tehdy jsme vysílali takové vstupy, protože nebyly celé přenosy. Najednou se do mixzózny přiřítila Gabriela a povídá Honzo, můžu na slovíčko! Já jsem stál jako opařený, takže jsem asi nevydal ani hlásku, a ona říká, víš, střelnice je klidová zóna a já jsem slyšela každé tvé slovo! Víš co, pojď si to někdy zkusit sám a já na vás na všechny... A pak jsme se asi tři měsíce neviděli, protože to byl poslední závod Světového poháru a na finále jel kolega. Pak byla letní pauza, takže jsme si to vysvětlili a uznal jsem, že to byla moje chyba. Já musím reportovat tak, abych závodníky nerušil, nebo si trochu poodstoupit a nestát nutně u jejich stanoviště.

A dařilo se Gabriele v tu chvíli?
No právě, že nedařilo.

Kdyby se jí dařilo, tak ti přijde poděkovat.
Třeba ano.

Co můžeme očekávat od českých reprezentantů na mistrovství světa v Novém Městě na Moravě?
Já bych si samozřejmě moc přál české úspěchy a i pro naše vysílání je to vždy bonus. Posluchače vždy víc zajímá, když se někomu daří, než nedaří. Moc bych si přál, aby to bylo ideálně odstartované třeba jako před těmi 11 lety, bronzem nebo nějakým krásným závodem. Podíval jsem se, jakou Češi zažívají sezonu v porovnání s těmi minulými. Nejlepší individuální výsledek českého biatlonisty v aktuální sezoně je osmé místo. Tipneš si, kdy naposledy před velkou akcí Češi neměli lepší umístění?

To si netroufnu, nejsem tak kovaný.
Je to rok 1995, takže skoro 30 let, kdy se nestalo, že by Češi nebyli lepší. Letos je nejlepší osmé místo od Michala Krčmáře a Lucie Charvátové, pak ještě tři další se vešli do desítky, což je fajn. Pokud bychom ale šli čistě po nějaké pravděpodobnosti, tak není reálné, abychom se dočkali medaile. Pokud ano, muselo by to být v nějakém štafetovém závodě a ještě souhrou špatných výsledků těch favoritů. Samozřejmě se to může stát a budu rád, když mi to někdo omlátí o hlavu, až třeba Markéta Davidová udělá medaili, ale výsledky z této sezony tomu nenasvědčují. Markéta Davidová zažila v této sezoně pouze jeden střelecky bezchybný závod.

Honzo, byl jsi někdy z reportáže nervózní?
Jsem nervózní. Asi se s to s léty zlepšuje, ale když má být něco poprvé, třeba když jsem respondentem tady u tebe nebo když je očekávaný velký závod. Měl jsem možnost před rokem s kolegou Jaroslavem Plašilem komentovat finále mistrovství světa ve fotbale, a i když mám odkomentovány stovky zápasů, nervózní jsem byl.

Posluchač nemá obraz. Je to výhoda rozhlasového reportéra ta anonymita za mikrofonem?
Myslíš, že neznají můj obličej?

To ne, dneska už se přece spousta věcí streamuje. Ale jestli to někdy není výhoda jen toho mikrofonu, nebo je to těžší, protože některé věci nemůžeš dohrát?
Je to jiná disciplína. Příprava je jiná, výkon je jiný a ani nevím, jestli bych chtěl, aby mě lidé poznávali na ulici.

Máš toho spoustu odkomentováno a v případě úspěchu v přímém přenose tě nemají posluchači tak spojeného jako například zlatou bránu Roberta Záruby?
Když jsme byli na mistrovství světa v biatlonu 2019 s kolegou Davidem Nyčem, tak tam byl jeden den, kdy nás pozvali do sauny, byla tam díra do jezera na ochlazení. Byli tam i kolegové z České televize, kteří měli za úkol udělat něco ze zákulisí. Tady si vybrali saunu a mě si zvolili jako respondenta, abych jim řekl, jaké to je být v sauně ve Švédsku na mistrovství světa. Měl jsem víc reakcí od svých kamarádů na tenhle štěk v České televizi než na roky odkomentovaných přenosů v Rozhlase. To mi bylo trochu líto.

Ladislav Hampl, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít