Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Svým životem učí „protestantský písmák“ Miloš Rejchrt ostatní, jak žít radostně a neztratit se v temných zákoutích světa

Miloš Rejchrt (1946). Foto: Jaromír Čejka, ČTK
Miloš Rejchrt (1946). Foto: Jaromír Čejka, ČTK

Seriál Česká inteligence: Politický novinář Václav Burian ho kdysi přirovnal ke kanárkovi, kterého si v kleci s sebou dřív brávali havíři do dolů: byl citlivější než oni, takže je dokázal varovat před přítomností důlních plynů – nejčastěji tím, že umřel. „Proto radím, všímejte si postojů Miloše Rejchrta – je to dobrý kanárek,“ psal Burian. Rejchrt varuje tak, že zůstává naživu: učí lidi orientaci ve spletitých problémech, aby je život zároveň nepřestával těšit. Přesvědčení, že v zásadě všechny problémy jde nějak řešit, které z něho vyzařuje, je často nakažlivé.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Miloš Rejchrt (1946) se narodil se v Ostravě, dětství prožil v Trhovém Štěpánově u Vlašimi a rozum bral od pěti let v Praze. Stejně jako oba jeho mladší bratři vyrůstal pod silným vlivem otce, kazatele tehdejší Jednoty českobratrské (dnešní Církve bratrské).

Víra prý byla doma přítomná neustále. „Jednou večer jsem přišel z kostela u Martina ve zdi a projevil jsem touhu být pokřtěn,“ vzpomínal. „Otec to zbytečně nezdržoval, na chvíli odložil filatelistickou pinzetu, popadl skleničku od hořčice, nalil vodu a na místě mě pokřtil. Řádně, s trojiční formulí (‚ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého‘, pozn. aut.), ale žádné papíry o tom se nezachovaly, protože žádné nebyly.“ Tu schopnost zjednodušovat, aby bylo možné jednat, po něm syn zdědil.

Otcova Jednota platila za církev výběrovou a na své členy náročnou, což synové vnímali jako poměrně protivné břemeno, neboť byli skoro pořád pod nějakým mravním dohledem. „V kostele zatuchlina, už tehdy málo lidí, mládež žádná, úmorná cesta pro nic za nic.“

Takže posléze všichni tři

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Česká inteligence

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější