Řecko-perské války: Mýty a realita

Rozechvívají svým příběhem o velikosti národů, udatnosti jednotlivců a genialitě vůdců. Existuje i jakýsi, byť nepsaný, žebříček válek podle popularity. Je to velmi subjektivní hodnocení, ale soudím, že velká část Evropanů by minimálně do první desítky dala řecko-perské války.

Jak to docela jistě nebylo

Reliéf z památníku bitvy u Thermopyl v Řecku. Útočící Peršané|foto:Shutterstock

Nesou totiž právě takový narativ, jaký se ve válkách hledá. Je to boj trpaslíka s obrem. Tedy řeckého trpaslíka s perským obrem, neboť územní rozloha řeckých poleis je titěrná ve srovnání s perským impériem, rozkládajícím se na třech kontinentech a zahrnujícím miliony duší. Je to boj za svobodu a suverenitu, neboť řecké státy se odmítly poklonit před autoritou perských šachů. Je to ten příslovečný boj za mír, protože Řekové se rozhodli se s mečem bránit před expanzivní perskou mocí. Řecko-perské války jsou bojem dobra se zlem, jelikož Řekové jsou na počátku evropské civilizace a Persie je tyranská diktatura z Asie. To všechno s sebou tenhle příběh nese – a prakticky nic z toho není pravda. Jsou to spíše mýty, a i když jsou hezké a často i užitečné, pojďme je přesto trochu rozbít.

Impérium a otloukánek

Reliéf z památníku bitvy u Thermopyl v Řecku. Bránící se Sparťané|foto:Shutterstock

Tak třeba ta hrdost a neohroženost, se kterou řecké státy odmítly perskou nadvládu. Není to tak úplně pravda – týká se to jen těch poleis, které byly od Persie daleko a odděleny jinými státy nebo Egejským mořem, což jim dávalo jistý pocit obranyschopnosti, bezpečí nebo aspoň času na válečnou přípravu. Nicméně ty řecké státy, které s Persií bezprostředně sousedily, si spočítaly svoje šance a vyhlídky a s klidným srdcem uznaly perskou nadvládu a staly se aktivními spojenci šachů. Vyniká zde zejména Makedonie, do té doby vysmívaný otloukánek, kterého už nebavilo být stále označován za barbara, a tak se spojil s perskými barbary. Jednou to Řekům ještě ukáže.

Sochařský detail z athénské Akropole|foto:Pixabay, Licence Pixabay

Další mýtus je o boji za mír a odmítnutí válkychtivého impéria. Řekové se proti Persii spojili na čas jen proto, že je vyrušila při jejich klasické činnosti, a tou jsou neustálé války mezi sebou samými. Mír znali jen jednou za čas během olympijských her. A když slavně ty řecko-perské války vyhráli, když vyhnali dobyvatele z Asie, tak si svorně podali ruce a zase se pustili do vzájemných zničujících válek, které korunovali tou největší, peloponéskou, při níž se Athény a Sparta málem vyvraždily.

Spartský král Leónidás I. padl v roce 480 př .n . l. během řecko-perských válek spolu se všemi svými muži v bitvě u Thermopyl. Malba z roku 1814|foto:Jacques Louis David, Wikimedia Commons, Louvre Museum, CC0 1.0, ©

Peršan (ne)přítel

A ten boj dobra se zlem už vůbec neobstojí, neboť perská říše nebyla spravována o nic hůře či krutěji než řecké poleis a její zakladatel, Kýros Veliký, byl dokonce tehdejšími řeckými historiky předkládán za vzor. Ostatně velkým hrdinou řecko-perských válek byl athénský stratég Themistokles, vítěz od Salamis, a ten byl po válce v Athénách zneuctěn a vyhnán, a tak se tento vítěz nad zlými Peršany přestěhoval – do Persie. A tamní šach ho odměnil za jeho talent a ustavil ho vládcem nad jednou z oblastí. A Sparta, ta slavná Sparta od Thermopyl, když se po válkách pustila do Athén, tak se proti nim spojila – s Persií. A krásně si rozdělili vítěznou kořist a byli s tím úplně v pohodě. A hodné Athény ještě během válek setrvale okrádaly svoje spojence a pak si je zcela podrobily proti jejich vůli.

Zkrátka a dobře, příběh řecko-perských válek je silný a velký a krásný, a opravdu plný slavných hrdinů, ale realita – ta je vždy pestřejší.