STARÁ ŠUMAVA: Únorové rozjímání

Únor
Tesklivé nebe země zdejší,
v únoru ještě tesklivější,
svou šedí k obzoru se druží
a padá mlčky do kaluží.
Sněženku chladnou tiskneš k spánku,
říkáš si veršík o skřivánku,
zatímco kluci nasedají
už na koně a jedou k máji.
Přes bláto ovšem, přes kaluže,
a vidí v dálce kvésti růže…..(Jaroslav Seifert)

Karel Čapek v Zahradníkově roku k únoru poznamenává:

Únor je doba nebezpečná, která zahradníka ohrožuje holomrazy, sluncem, vlhkem a větry; tento nejkratší měsíc, tento záprtek mezi měsíci, tento měsíc nedonošený, přestupný a vůbec nesolidní vyniká nad všechny ostatní svými potměšilými záludy; mějte se před ním na pozoru. Ve dne loudí na keři pupence a v noci je spálí; jednou rukou nám lahodí a druhou nám luská pod nosem. Čert ví, proč se o přestupných letech přidává jeden den zrovna tomuto vrtkavému, katarálnímu, poťouchlému měsíčnímu skrčkovi; v přestupný rok by se měl přidat jeden krásného počasí v máji, aby jich bylo dvaatřicet, a bylo by to. Jakpak k tomu my zahradníci přijdem? Ale, přesto je velmi bohatý na lidové zvyky a tradice. Snad nejznámějšími jsou svátek Hromnic a masopust.

Je tu začátek nového měsíce, který sice ještě považujeme za zimní, ale zároveň je už patrné, že se začíná prodlužovat den… Naši předkové považovali únor za zcela specifický, předjarní měsíc a toto období měli spojené s mnoha různými zvyky a rituály. Začíná nádherným, i když trochu opomíjeným svátkem Hromnic, jinak označovaným za Svátek světel.

Únor tvoří jakýsi most mezi zimou a jarem, tmou a světlem, chladem a teplem. Únor bílý pole sílí. Tuto pranostiku známe všichni. Proč se ale stal právě nejkratší měsíc v roce, který nám motá hlavu svým přestupným počtem dnů, představitelem tohoto rčení? Zimy našich předků byly krutější než dnes. Sněhová nadílka byla podstatně větší a díky trvalým mrazům byl sníh synonymem zimních měsíců. Počasí bylo stabilnější, než jak jej známe v současnosti.

Sněhová pokrývka je celkově pro nadcházející úrodu nesmírně důležitá. Země pod ní odpočívá a zároveň díky ní získává vláhu. Ozimy jsou chráněny před vymrzáním. Přes většinu zimních měsíců byl dříve sníh samozřejmostí. Jeden ze zimních měsíců se však pravidelně vymykal. Očekávaje se od něj zimní ráz, často překvapoval a překvapuje i dnes. V dalších se mu říkalo (podle záznamů ze 16. Století) „dřevěný měsíc“, neboť právě tehdy se v čase ubývající Luny káceli stromy; získané dřevo mělo mít lepší kvalitu a být odolnější různým vlivům.

V tomto měsíci se dále prodlužují dny a zkracují noci. Slunce již vystupuje vysoko nad obzor a někdy na začátku toho měsíce můžeme mít pocit, že se tiše hlásí jaro, jelikož začátek února je spojován s oblevou. Nejčastěji obleva připadá na 2. 2. tzv. hromniční obleva, která jako první přivolává jaro. Avšak oteplení je pouze krátké. Druhá polovina února bývá zpravidla opět chladná jako leden. Po mrazech následuje jarní tání a pozvolný přechod k jarnímu počasí. Nástup jara je nejčastěji datován na Svatého Matěje (24. 2.), kdy je ukončena zima a nastupuje předjaří. Podle dochovaných záznamů z 16. století se únoru říkalo též „dřevěný měsíc“. Právě v čase únorové ubývající Luny káceli Slované stromy. Dřevo mělo lepší kvalitu a bylo mnohem odolnější proti různým vnějším i jiným vlivům.

V některých původně slovanských oblastech připravovaly hospodyně dlouhé domácí těstoviny, které však neposypávaly mákem jako na Tři krále, nýbrž je smíchaly s praženými vejci jako symbolem budoucího života. Jinde zas mládenci za zpěvu starších žen vyskakovali co nejvýše, aby len a konopí klíčící v zemi vyrostlo co nejvíc. Den po Hromnicích, na sv. Blažeje, chodili žáci z domu do domu a vybírali pro svého učitele slaninu, uzené a klobásy. Lidová obřadnost – tradice, zvyky a rituály člověka provázejí od pradávna. Byly silným prostředkem ke stmelování rodiny, obce i celého národa. Většina forem lidové obřadnosti byla úzce spjata s vírou lidí, různými mýty a přírodou. Vývoj civilizace se na nich, bohužel, podepsal. Mnohé byly potlačeny, zapomenuty a přečkaly jen ty, které v sobě mají prvky zábavnosti a tím jsou pro dnešního člověka přitažlivé.

Některé zvyklosti a obyčeje sice provádíme, ale většinou o nich víme jen velmi málo a ani se je příliš nesnažíme pochopit. Jejich praktikování je pak povrchní, bez prožitku. Je to způsobeno pozměněnými hodnotami v současné společnosti a uspěchanou dobou, což jsou civilizační tlaky, které znehodnocují emocionalitu a její projevy. Většina z nich má své pevné časové místo v přírodním koloběhu. Přicházejí s neměnnou každoroční pravidelností, a proto není divu, že v minulosti prostému lidu nahrazovaly kalendář. Lidé se orientovali podle přírody a s ní spojených rituálů, tradic a zvyků.

V dnešní době nám k orientaci v čase slouží jiné prostředky. Nemůžeme však lidové kultuře upřít důležitost. Je pamětí národa, lidové tance, písně, slovesnost, zvyky a předměty jsou cenným dědictvím, které může být zdrojem poznání, radosti a tvořivé inspirace i pro současného člověka.
Mějte se přátelé krásně únorově…..

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora