Drama ohrožovalo existenci hřebčína Napajedla již před sto lety, avšak nejstarší tuzemský chov anglických plnokrevníků mizí ze světa až teď.

Právě tento týden prolétla zpráva, že koně se do areálu už nikdy nevrátí, což je podle všeho definitivní tečka za příběhem započatým roku 1886.

Řehot ušlechtilých zvířat, který se v Napajedlech rozléhal téměř 140 let, utichl před rokem. Loni v únoru odtud byli koně odvezeni – s největší pravděpodobností nadobro, a to navzdory petici, na níž se počet podpisů pohyboval okolo desetitisícové hranice.

Důvod konce? Nerentabilita chovu.

Že není naděje na obnovu, potvrdil v minulých dnech současný vlastník hřebčína, společnost Sygnum. Firma též uvedla, že opuštěné budovy buď zůstanou ladem a nevyužity v uzamčeném komplexu, nebo mohou vzniknout prostory pro služby ve prospěch potřeb města.

Příběh „O koních a lidech“ už se v Napajedlích každopádně dál odvíjet nebude. Při hledání viníka stavu, který minimálně z nostalgických příčin budí smutek, je jisté jedno: koně za nic nemohou.

Láskou ke koním hořel Aristide Baltazzi, příslušník významné středomořské a vídeňské rodiny s řecko-benátskými kořeny, který si vzal dceru majitele napajedelského panství Friedricha Stockaua.

O Aristidově vášni k novomanželce se nesluší pochybovat, avšak ten, kdo by pochyboval o šlechticově vášni ke zvířatům, z jejichž hřbetů je nejkrásnější pohled na svět, si koledoval o souboj za úsvitu pro urážku na cti. Po smrti tchána se Baltazzi pustil do velkorysé přestavby stájí skotu na moderní boxové stáje a tím založil plnokrevný hřebčín.

„Plnokrevné“ byly i úspěchy, které se záhy dostavily. Baltazzi tvořil dostihové šampiony pomocí krevní základny importované z britských ostrovů, Maďarska či Ruska. A na závodišti ve Vídni, v metropoli tehdejší monarchie, dělali napajedelskému chovu reklamu koně jako dvojnásobný vítěz derby Con Amore, famózní vytrvalec Horkay nebo sprinter Falb.

Aristide Baltazzi zemřel roku 1914 a jeho zeť Ferdinand Wurmbrandt-Stuppach úctyhodně provedl hřebčín těžkými léty první světové války. Rovněž on planul vášní pro koně, zato s láskou k vlastní ženě to bylo na pováženou – v roce 1918 skončila válka i Ferdinandovo manželství.

„Jedinou majitelkou hřebčína i celého panství tak zůstala vdova po zakladateli Marie Terezie Baltazziová,“ konstatuje Martin Cáp, autor monumentální a právě vydané publikace Dostihy o modrou stuhu s výstižným podtitulem Století Českého derby ve slovech a obrazech.

Také do dějin Českého derby – prestižního závodu s tradičním dějištěm ve Velké Chuchli – hřebčín nedaleko Zlína výrazně promluvil. „Raymonde vrhla hřebečka, ryzáka s velmi širokou lysinou,“ cituje Cáp v knize Týdenní kalendář dostihový z dubna 1922. Hříbě, o němž se psalo, se pod jménem Renommé stalo o tři roky později prvním vítězem derby narozeným v Napajedlech.

Nové poměry se ukázaly být nad síly stárnoucí hraběnky.

Renommé započal velké renomé hřebčína v dostihovém světě. Jen v letech 1925 až 1929 vyhráli koně z Napajedel čtyři derby v Praze a jedno ve Vídni. Byla to velmi paradoxní doba: na závodních drahách sbíral chov vavříny, hřebčínu však hrozilo, že zaroste bodláčím, symbolem zániku.

Existenční trable souvisely se skutečností, že se šlechtična a její koně ocitli po rozpadu monarchie v Československu. „Nové poměry spojené s pozemkovou reformou se ukázaly být nad síly stárnoucí hraběnky,“ píše Martin Cáp. „Nadále trvala na nákladném životním stylu a nedokázala se odhodlat ani k potřebným reformám ve fungování panství.“

Kvůli tomu dluhy velkostatku narostly na konci roku 1923 na astronomických jedenáct milionů korun. Ve snaze o zlikvidování děsivé ztráty se hraběnka Mitzi, jak se vdově říkalo, nechala poblouznit „naftovou horečkou“: jisté indicie ukazovaly, že by v zámeckém parku mohlo být ložisko nafty, a tato hořlavina v ní zapálila nadšení.

Koně měli jezdit na naftu, tedy aspoň jejich chov. V zajetí této představy začala madam Baltazziová sama financovat těžbu, odmítla veškeré spoluinvestory a… Zkraťme tuhle truchlivou epizodu, v podzemích vrtech se nemá cenu vrtat: nepřinesly naftu, nýbrž bankrot.

Na podzim 1930 bylo oznámeno rozpuštění chovu, následně přešli koně do majetku státu. Pozemky, budovy a zámek byly v roce 1935 prodány v dražbě – za 3,2 milionu korun je získal největší věřitel, firma Baťa.

Ševče, drž se svého kopyta? „Švec“ Baťa přenechal starost o kopyta jiným, areál hřebčína i s pastvinami vyměnil za pozemky jinde a vznikl Státní plnokrevný hřebčín.

Jan Antonín Baťa posílal hraběnce Mitzi pravidelnou rentu až do její smrti v roce 1941. Hraběnčina éra byla na mnoho let poslední, kdy byl hřebčín v Napajedlech v soukromých rukou – vrátil se do nich až před osmnácti lety, kdy převzala většinový balík akcií firma BC Logistics.

Zprvu se zdálo, že i v nových poměrech bude hřebčín prosperovat. Počáteční velké naděje ovšem začaly čím dál víc pohasínat a poslední jiskřičku sfouklo prohlášení z tohoto týdne.