Československý státní soubor písní a tanců zanikl v roce 1994. Proč jste se rozhodla připomenout osobnost jeho zakladatelky Libuše Hynkové slavnostním večerem Vivat Hynková právě koncem loňského roku?
Abych byla upřímná, když ministerstvo kultury „stáťas“, jak souboru říkáme, v roce 1993 zrušilo, připadalo nám to neuvěřitelné a barbarské. A přestože jsme se my, jeho bývalí členové, rozprchli do leckdy jiných profesí nebo třeba na mateřskou dovolenou, což byl můj případ, zůstali jsme v kontaktu a v roce 2000 jsme poprvé uspořádali sraz, kam nás dorazilo asi dvě stě padesát. Od té doby jsme se setkávali téměř pravidelně každé dva tři roky. Ale jak stárneme a někteří z nás už bohužel nejsou mezi námi, řekli jsme si, že právě nedožité sté narozeniny Libuše Hynkové jsou dobrou příležitostí uspořádat něco většího a náš soubor připomenout.
Hlavním motorem byl umělecký šéf souboru Ondráš Jan Kysučan, jemuž se podařilo objevit nesmírně originální a nadčasové choreografické zápisy paní Hynkové, která byla výjimečná tím, že český a moravský folklor uměla výborně skloubit s prvky klasického tance. Já jsem se spolu s Michaelem Dymkem, mým bývalým tanečním kolegou a někdejším dětským hercem, a Petrou Zídkovou ujala organizace a Jan Kysučan nastudoval vystoupení s tanečníky Vojenského uměleckého souboru Ondráš. Ten je v současnosti bohužel vlastně jediným profesionálním tělesem, které se u nás folkloru věnuje. Celý program, který se nám podařilo pomocí archivu Libuše Hynkové připravit, měl takový ohlas a úspěch, že bychom si to v tomto roce rádi zopakovali.
Jáchym, tehdy asi čtyřletý, najednou vstal od televize a zalezl za křeslo. Nebyl schopen dívat se, jak tátu, toho malého roztomilého kluka, nikdo nechce.
