fbpx

Veronika Chadimová: Tik 1 fotografie
Zdeněk Strnad / Midjourney

Flowee ve spolupráci s Vysokou školou kreativní komunikace a předním českým spisovatelem Leošem Kyšou/Františkem Kotletou uvádí povídky vycházejících hvězd české literární scény. To nejlepší z podhoubí české tvorby najdete každou neděli v rubrice Nedělní literární klub.

Zveřejněno: 4. 2. 2024

Tik, ťak, tik, ťak... Starý rozpadající se hodiny na služebně minutu po minutě dokazovaly, že dnešní směna nemá konce. Znuděně jsem projížděl Instagram, jestli náhodou nenarazím na něco, co by mi pomohlo zabít čas. Zkoušel jsem psát přítelkyni, ale ta byla zrovna na zkoušce. Hm, tak ani s ní si nepokecám. Zkoušel jsem mrknout na sportovní program v mobilu, jestli zrovna AC Milán nemaj zápas, ale ani to mě od nudy o pauze nezachránilo.

Sundal jsem si sluneční brýle z hlavy a otráveně žmoulal černý obroučky, zatímco jsem poslouchal nový rapový album Viktora Sheena. Porozhlédl jsem se po místnosti a pohledem hledal kolegu, který, jak jsem později zjistil, už v jednu odpoledne usínal za stolem při zapisování incidentu z rána do záznamů. Mnozí si možná řeknou, že městská policie je přepychová security a díky některým městům dává toto tvrzení i smysl. Ovšem tady na Severu, kde kolegové ze státní již boj se “svérázným” obyvatelstvem dávno vzdala, spadá většina práce na nás. I tak, díkybohu za lokaci, poměrně málo lidí v malým městě, tudíž se nemusíme potýkat s bůh ví jakými extrémy. Maximálně klidníme ožralce, řešíme krádeže, odvádíme obtěžující bezdomovce od lidí... jen málokdy se nám naskytne opravdová jobovka, která by směnu odlišila od ostatních.

Dnešní den není jinej, obědová pauza pomalu končí, parťák Pepe se snaží udržet oči otevřený, páč si jako idiot vzal denní směnu hned po noční. Myslel jsem si, že zbytek dne jen projezdíme v autě a ke konci šichty obereme pár lidí o body na řidičáku, aby byl šéf spokojenej. Chystal jsem se Pepeho probudit, ale o to se už postaral neutichající telefon.

„Městská policie Lovosice, prosím,” zahlásil Pepe do telefonu tak energicky, jako by se právě probudil po desetihodinovým spánku. To jsem cenil.

„Haló? Policie? Musíte mi pomoct, hned!” ozval se z druhé strany patrně ženský hlas.

Ne, dneska žádný domácí násilí ne, nemám náladu se prát, pomyslel jsem si.

„Můžete blíže popsat, co se vám stalo?” vyptával se Pepe.

„Okradli mě! Soused mi dluží peníze a když jsem si pro dluh přišel, přibouchl mi prsty do dvěří!”

Počkat... Přišel? Podíval jsem se k protějšímu stolu a zjistil, že Pepe je stejně překvapenej jako já.

„Dobrá, poprosím vás jméno a kde bydlíte?”

„No ale vy musíte přijet! On mi dluží!”

„Nezlobte se, ale nemůžeme přijet, dokud nevíme, kam a komu máme pomoct,” trpělivě opakoval do telefonu Pepe.

„A co teda po mě chcete?” zahlásil podrážděně hlas.

„Vaše jméno a adresu, odkud voláte.”

„Aha. No já jsem Jan Šustr, bydlim tady ve Dlouhý, jak je hospoda, první panelák hned v přízemí.”

Aha, tak je to chlap! Zasmál jsem se potichu, už jsem tušil, že dnešek se bizáru přece jen nevyhne.

„Děkujeme pane, za chvíli jsme na místě.” odvětil Pepe a zavěsil.

„Co to jako bylo?” zeptal jsem se.

„Nevim, kámo, ale musíme jet. O kilo, že je to celý šílený?”

„No tak to rovnou o dvě,” odvětil jsem, vzali jsme zbytky uniformy a vyrazili.

Když jsme přijeli na místo, zvenku se nědělo nic zvláštního. Kolem poledního se ve vedlejší hospodě vyskytovali jen místní ožralci, naprosto neškodný. Postupovali jsme směrem k nahlášenýmu paneláku, až jsme dorazili do vstupní chodby.

„Tak kde je? Nejdřív nahlašuje dluh, jak kdyby mu soused ukradl miliony a pak je někde v hajzlu,” začínal jsem být čím dál víc vytočenej. Víc, než nespolupracující lidi nesnáším snad jen falešný oznámení.

„Nevím, ale jestli do deseti minut nic nenajdem, tak mizíme.”

Kývnul jsem Pepemu na souhlas a rozhlíželi jsme se po prostorech. Netrvalo dlouho a zpoza rohu chodby v patře se z ničeho nic začaly ozývat rány.

Otevři ty hajzle, já vím, že tam jsi. Dělej, dej mi ty prachy!“

To vřískání snad museli slyšet i policajti ve vedlejším městě.

„Vždyť říkal, že bydlí v přízemí. To zas bude nějakej magor,” povzdechl si Pepe.

„Snad máš moje dvě kila ready,” zasmál jsem se a rozešli jsme se za zvukem.

„Jan Šustr?” zeptal jsem se a v zápětí se zarazil.

Podle hlasu a síly bouchání jsem opravdu nečekal, že ten napadenej bude zhruba sedmdesátiletý děda. Jako naschvál měl přímo učebnicový důchodcovský vzhled. Pískově žluté kalhoty a pletený svetr jen dozdobovala hnědá vestička. V náprsní kapse se mu houpaly brýle a jeho hůl byla opřená o panelákové zábradlí. Na obličeji se mu už zub času podepsal, jak by řekla moje holka, ale dle hlasu byste opravdu čekali čtyřicetiletou akční střelu. Prohlížel jsem si toho lehce shrbeného menšího muže a nechápal jsem, jak dokázal stropit takovou scénu. A kde vzal sakra takovou sílu?

„No konečně! To je on! Ten hajzl za dveřma mi dluží! Seberte ho!” začal nepříčetně vřískat na celej barák.

„Pane, uklidněte se. Nejdřív nám sdělte, kolik vám ten člověk vůbec dluží? Ať víme, s čím se potýkáme,” snažil jsem se zachovat profesionální tvář.

„Dvě! Dvě stovky mi ten hajzl dluží! A já hlupák mu ještě půjčil v červenci svůj nerezový hrnec! On mi nic nechce vrátit!” při vysvětlování rozhazoval rukama pan Šustr jako smyslů zbavenej a nabíral na hlasitosti tak, že bychom ho mohli z fleku zaměstnat jako sirénu.

„Takže... ehm říkáte dvě stě korun?”

„A hrnec!”

„A hrnec,” zopakoval po něm Pepe s neskrývaným šokem.

„A... jak dlouho vám onu částku dluží?” stále jsem byl profík, ovšem bylo čím dál těžší udržet vážnou tvář.

„Půl roku! A nechce to vrátit!” křičel stále Šustr.

„To už jste říkal. Víte co, my ho k tomu zavoláme,” odpověděl jsem a zaklepal na dveře s oznámením.

Po našem ohlášení z bytu vyšel zhruba o pět let starší důchodce. Pokud se někdo v tom prostředí jen trochu pohybuje, poznal by, že ten člověk frčel už nějakej pátek na perníku. Kdysi bílý, teď zašedlý triko s nespočtem fleků mu plandalo na těle a starý šedý tepláky dodávaly na pocitu, že právě vstal z postele. Když jsme za něj nahlédly do jeho bytu, spatřili jsme jen pár kusů opotřebovanýho ratanovýho nábytku a kočičí záchod. Prostory jinak vypadaly uklizeně. Starej feťák vypadající normálně, to je pro nás novinka.

„No?” zavrčel na nás nevrle.

„Jak se jmenujete pane?” zhostil se tentokrát dialogu Pepe.

„Neumíte číst zvonky?”

„Je to protokol pane, prosím spolupracujte.”

„Vojtěch Malý, k čemu vám to je?” zeptal se se značnou zvědavostí v hlase.

„Inu, prý tady sousedovi dlužíte nějaké peníze a zapůjčený majetek,” vysvětlil mu Pepe aktuální situaci. Hned jak dořekl poslední slovo, pan Vojtěch celý rudý vzteky se mu podíval za rameno na svého souseda.

„Tys kvůli těm pojebanejm dvoum stovkám na mě zavolal fízly? Ty čůráku!”

„Já jsem čůrák? Tys mi nevrátil peníze a hrnec. Ten hrnec jsem ti taky půjčil.”

„Na ten hrnec ti všichni kašlou, dyť to bylo v červenci!” začali se na té chodbě hádat jak manželé po třiceti letech nešťastnýho sňatku. Nemohli jsme odolat a pár vteřin si užívali tu podívanou, než nás zase přemohla potřeba to profesionálně vyřešit.

„Tak, pánové, uklidníme se. Co kdybychom to vyřešili na místě? Pane Malý, máte u sebe dvě stě korun, které přítomnému dlužíte?” zeptal jsem se směrem k němu.

„A kde je mám asi tak vzít. No nemám, nemám prostě,” rozhodil pan Vojtěch rukama po vzoru svého souseda a přitom se na něj zlostně díval.

„A jste ochoten daný obnos sehnat a osobně dluh předat tady panu Janovi?”

„Já nevím, kdy je budu...” ani to nedořekl.

„A co ten hrnec!” rozkřikl se Jan.

„Nech mě domluvit, ty hajzle!” vyjel po něm opětovně Vojtěch.

„Klid, pánové. Pane Malý, necheme to řešit záznamem, jste ochoten se vyrovnat mimo naše šetření?” jen těžko jsem mezi otázkami zadržoval smích.

„Možná, až se začne chovat rozumně,” zamumlal najednou poraženecky Vojtěch.

„To ty jsi nerozumnej, já ti nic neudělal,” hádal se s ním neustále Jan.

Už teď jsme měli problém udržet vážnou tvář, to jsme ale nevěděli, co pan Vojtěch zahlásí.

„To ty mě využíváš jen kvůli sexu!” zařval na Jana rozhořčený Vojtěch.

Jen klid Marku, dýchej. Nesmíš se smát. Opakuj si: Nesmíš se smát.

Od tý snahy nezasmát se jsem musel bejt celej rudej. Koutkem oka jsem se podíval na Pepeho a ten na tom nebyl o moc líp.

„Soukromé věci si vyřeště potom. Jste oba ochotni situaci vyřešit touto cestou?” zeptal jsem se obou pánů.

„No jo. Já ty prachy příští tejden seženu,” neochotně zahuhlal Vojtěch.

„A ten hrnec?” zeptal se Jan.

„Ježiš jo, nějakej najdu v zastavárně, kde jsem ho prodal.”

„CO ŽE JSI UDĚLAL?”

„To teď neřeš, budeš mít hrnec.”

„Dobrá. Souhlasím,” přikývl Jan s povzdychem. Tak to bychom měli.

Po konečném papírování jsme se dostali ven z budovy, oba v naprostém šoku.

„Tyvole,” vydechl Pepe.

„Jo,” odvětil jsem, “zaplať”

„No jo, vyhrál jsi,” řekl Pepe a podal mi moje zasloužené dvě kila, které by mi asi pan Jan záviděl.

„Ty, Marku...”

„No?”

„Myslíš, že... Myslíš, že se teď... to... usmiřujou?” nadhodil do prázdna Pepe.

„Ty jsi debil, teď to nedostanu z hlavy. Jdi radši nastartovat, vole, já už chci pryč,” nemohl jsem zamaskovat škleb a šel pomalu za kolegou do auta.

Související…

Klára Matanelli: Emoční guláš
Nedělní literární klub

foto: Zdeněk Strnad / Midjourney, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...