Pavla Bergmannová: Hledání duše města

O městu s jedinečnou urbanistickou pásovou strukturou, které se zrodilo netradičně mezi dvěma světovými válkami na rýsovacích prknech modernistických architektů a velmi rychle vyrostlo doslova na zelené louce v údolí řeky Dřevnice na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů, směřujíc symbolicky od východu na západ.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Kdo s koho!

Možná za mým dosud vlažným vztahem k němu stojí jen nedostatečně silný prvotní iniciační moment našeho společného setkání doprovázený nevlídným počasím, či nutná povinnost opakovaných pracovních cest, které mne sem pravidelně už řadu let zavádějí.

Možná se jen nedokážu vnitřně vyrovnat s tím, s jakou razancí a kontrastností moderní nadčasové stavby – ať již tovární, soukromé či veřejné – svou strohou geometričností a záměrnou vnější uniformitou narušily ráz původně řídce osídlené zvlněné venkovské krajiny.

Možná jen marně vždy hledám skutečný střed Zlína.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Značka IDEÁL

Ale zjevně nejspíš za to může vlastní a specifický životní styl a onen proslavený podnikatelský duch, které místo prorůstající již od počátků výraznou racionalitou a chladným důrazem především na výkonnost stvořily a jež pro mne osobně nejsou tím hlavním a jediným měřítkem dokonalosti.

Kdoví!? Jsou to jen mé osobní pocity a dojmy, které se mi s tímto místem coby občasného návštěvníka pojí. A zatímco k jeho duši si cestu stále ještě hledám, jednotlivosti, které ho tvoří, postupně objevuji a obdivuji. Ať již to jsou třeba kulturní stopy, které za dobu své relativně nedlouhé existence zanechává v podobě literatury, divadla, filmového či výtvarného umění…

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Mít se kam vracet

Ale především jsou to jednotlivé objekty – tovární či veřejné budovy, typizované rodinné domky, jedinečné vily. Věřím, že právě příběhy skryté za charakteristickými atributy Zlína – tedy betonem, cihlami, kovem a sklem – mi hledání jeho duše mohou napomoci zpříjemnit.

Nedávno jsem zde měla možnost navštívit vilu Miroslava Zikmunda, kde slavný a charismatický cestovatel strávil téměř sedmdesát let svého života a opustil ji definitivně až v roce 2020, tedy velmi krátce před svou smrtí. Dům stojí v takřka nezměněné původní podobě a donedávna obývaný interiér díky své nedotčenosti a zachovalosti nechává příchozí proniknout do pestrého vnitřního světa jeho někdejšího majitele. Nikoli jen odvážného dobrodruha, ale třeba i velkého domácí systematika, či člověka důkladně dbajícího o kultivaci těla i ducha.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Dobrý sluha, ale zlý pán?

Díky skvělému konceptu erudovaných a zároveň návštěvnicky vstřícných prohlídek se místo nemění v odtažité chladné muzeum, ale jiskří svébytným géniem loci. A v neposlední řadě nabízí i symbolický příběh dějin druhé poloviny 20. století. Možná právě prostor pro ztotožnění se a pochopení toho ryze místního ducha může nám odjinud napomoci odhodit určité – snad zbytečné – předsudky. Což ale platí obecně pro jakékoli místo a situaci… Ukazuje se, že město nejsou jen ulice a domy, ale tvoří ho především lidé, jejich osudy a vztahy. A já věřím, že díky tomu se může proměnit i můj dosud komplikovaný vztah k tomuto mimořádnému městu.