Hrůzy běloruského venkova

Mou dlouholetou zkušeností je, že pokud hledám výjimečnou knihu, najdu ji u některého z menších vydavatelů. Potvrdilo mi to i přečtení knihy běloruské spisovatelky Evy Vežnavec Pro co si jdeš, vlku?, kterou jsem na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě našel na stánku nakladatelství Pavel Mervart.

Knihy běloruských autorů se na našem knižním trhu vyskytují jen zřídka, nepatří zrovna k mainstreemu. Chápu, že většina čtenářů si nerada přidává další problémy ke svému už tak těžkému životu, přesto není možné se spokojit pouze s literaturou, která klouzá jen po povrchu a bojí se zanořit hlouběji.

Román Pro co si jdeš, vlku? se vrací do relativně nedávné minulosti – na počátek minulého století – a vine se až do doby rozpadu Sovětského svazu. Bylo to období velkých změn pro celou Evropu, ale v porovnání s tím, co se dělo v regionech spadajících pod bývalou komunistickou říši, byla naše oblast oázou pokoje, a to i přes německý protektorát, komunistické represe i okupaci vojsky Varšavské smlouvy.

O kolektivizaci v Sovětském svazu bylo napsáno mnoho knih, zejména za minulého režimu se regály knihoven plnily oslavnými tituly, pojednávajícími o hrdinném boji komunistů s podlými kulaky a jejich přisluhovači. Samozřejmě se občas vyskytly i knihy pohlížející na historii objektivněji, ale ty se šířily spíše opisem. Situace se změnila po rozpadu SSSR a následujícím zhroucení celého socialistického tábora.

Možná úvod vyzněl jako konstatování, že knih o historii bývalých sovětských zemí bylo napsáno dost, ale to by podivně kontrastovalo s chválou v prvním odstavci. Pravdou je, že kniha svou syrovostí zaujme od prvních řádků. Na nich se setkáme s Běloruskou Rynou, která se vrací z Německa, kde pracovala, do své rodné vesnice. Necháme na sebe zapůsobit nostalgii z návratu, umocněnou výrazným rozdílem mezi západním městem a zapadlou vískou o několika obyvatelích, kde se zastavil čas.

Druhým momentem, s nímž se na prvních stránkách střetneme, je všudypřítomný alkohol. Můžeme to vnímat jako klišé, z literatury tak ruskou a bývalou sovětskou společnost vnímáme, ale ve velké míře to odráží realitu. Autorka zpočátku hovoří o ženském alkoholizmu, ten je v jejím podání specifický, nicméně v průběhu děje se stane všeobjímajícím.

Návrat v Ryně odstartuje vzpomínky a nález zápisků nedávno zemřelé babičky je umocní. V textu se začne odvíjet historie běloruské vesnice, všechny změny, které znamenaly zpravidla mučení, vraždění, plenění a znásilňování v širokém okolí, to vše líčeno s jakýmsi fatalismem, který místní lidi naučila neúcta k životu dobyvatelů, kteří se jako vlna přelévali sem a tam jen s malými přestávkami.

Proměny hlavní hrdinky jsou fascinující, před čtenářovýma očima přijímá tvář naivního děvčete, žijícího bez základních vědomostí, ale ve spojení s místní přírodou, stává se alkoholičkou, vzdělanou ženou i nekvalifikovanou ošetřovatelkou v Německu. I ona, stejně jako všichni její blízcí, přijímá rány života bez protestů a bez velké snahy vzepřít se jim.

Klid, s jakým autorka líčí všechnu historii plnou násilí, je sugestivní, zesiluje účinek už tak drastického významu slov. V další vrstvě románu si vzpomeneme na román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Rynina babička je šeptucha, což je něco podobného zaklínačkám, podobně jako byla babička hlavní hrdinky české autorky. Ryna i Dora byly svými babičkami vychovávány a přijímaly jejich vědomosti, ale v dospělosti se jich zříkaly, nepokračovaly v jejich umění. Oba romány mapují historii místa na podkladě celospolečenských událostí, v obou knihách hrají důležitou roli komunistická zvěrstva.

Pro co si jdeš, vlku? je však nesrovnatelně syrovější a dokáže čtenáři říct daleko víc na podstatně menší ploše. Samozřejmě, že českému čtenáři je Bělorusko vzdálenější, ale prožili jsme také deportace a vyhlazování Židů, komunistickou diktaturu, zakládání JZD. Proto si myslím, že má kniha potenciál uchvátit mnoho českých čtenářů.