Jeho velkým vzorem byl Tomáš G. Masaryk, a tak není divu, že se masarykovské „Nebát se a nekrást“ stalo jeho celoživotním mottem. Obraz prvního československého prezidenta visí i na stěně jeho advokátní kanceláře, a to již od doby totality. Jak o něm řekl jeho klient a pozdější přítel JUDr. Stanislav Devátý: „Své klienty skutečně hájil, nikdy se s režimem nedomlouval… V tomto směru byl prostě úžasný, v tom spočívala jeho odvaha.“ JUDr. Jiří Machourek, dlouholetý advokát, obhájce disidentů, bývalý člen představenstva České advokátní komory, který byl v roce 2017 uveden do Právnické síně slávy, oslaví v sobotu 10. února 2024 významné životní jubileum, osmdesáté narozeniny. V letošním roce zároveň uplyne i 50 let od okamžiku, kdy se v roce 1974 „upsal advokacii“.

 

Jiří Machourek se narodil 10. února 1944 v Brně-Žabovřeskách. Otec, bankovní zřízenec, byl národní socialista. Díky němu a jeho knihovně, v níž nechyběly publikace Tomáše Garrigua Masaryka, se tak mohl již v době studentských let seznámit s díly a myšlenkami prvního československého prezidenta. Jeho heslo „Nebát se a nekrást!“ se pak stalo Jiřího celoživotním mottem.

 

Po maturitě na gymnáziu se Jiří opakovaně hlásil ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.  Musel si však nejprve „vylepšit kádrový profil“, pracoval proto v různých profesích ve slévárně ve Šmeralových závodech v Brně. V průběhu své dělnické praxe vystudoval dvouletou nástavbu na Střední knihovnické škole, kde ho světovou literaturu učila Věra Hofmanová alias Květa Legátová, autorka povídkové knihy Želary a dalších děl. Ta měla na mladého dělníka-studenta velký vliv.

Na pražskou právnickou fakultu byl Jiří Machourek přijat až šest let po ukončení gymnázia, v roce 1967. Během studia intenzivně prožíval události Pražského jara 1968. Ještě po letech často vzpomínal na Petra Pitharta, který v průběhu studentské okupační stávky v listopadu 1968 podporoval studenty v jejich boji za zrušení cenzury, za svobodu slova a dodržování lidských práv, především pak na jeho plamenný projev na shromáždění studentů v aule právnické fakulty zakončený parafrází hesla Velké vlastenecké války „Za námi je Moskva, není kam ustoupit.“

 

Po ukončení Právnické fakulty UK v roce 1973 Jiří krátce pracoval jako podnikový právník, o rok později, v roce 1974, se „na doživotí“ upsal advokacii. V Advokátní poradně č. 1 v Brně začínal nejdříve jako koncipient, od roku 1976 působil jako advokát. Jeho advokátní praxe byla rozsáhlá, ale zásadní kauzy souvisely s právní podporou disidentů, jíž se věnoval od roku 1977.

Prvním „disidentským“ procesem byla kauza Petra Cibulky, Petra Pospíchala a Libora Chloupka v roce 1978. Státní bezpečnost tento sledovaný politický proces s několika mladíky, kteří uspořádali několik bytových koncertů a rozšiřovali hudební nahrávky, řídila ze dvou nahrávacích vozů zaparkovaných přímo na nádvoří soudu.

Machourkův zájem o obhajobu disidentů nebyl náhodný. Klíčil v něm již v době dospívání. „V padesátých letech jsem sledoval politické procesy, zejména pak procesy církevní, a to jak v našem tisku, tak na zahraničních rozhlasových stanicích Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Londýn či Vatikán,“ popsal tehdejší situaci Jiří Machourek. „Šlo zejména o salesiány, ke kterým jsem měl, jako ministrant v bývalé salesiánské oratoři v Brně – Žabovřeskách, blízko. Účastnil jsem se táborů organizovaných duchovními z prostředí Chrámu Dona Boska v Ostravě, kde působili kněží bez státního souhlasu. Nedovedl jsem pochopit, proč jsou stíháni a za co. Vždyť nic špatného nedělali. Už od tohoto okamžiku jsem chtěl pomáhat nespravedlivě stíhaným.“

Společně s iniciativou Charta 77 začala nová vlna represí a následných politických procesů. Disent na to reagoval v roce 1979 založením Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Advokát Stanislav Devátý, bývalý politický vězeň, signatář a později i mluvčí Charty 77 vzpomíná na své tehdejší setkání s JUDr. Machourkem takto: „Snažili jsme se monitorovat případy lidí, kteří byli nespravedlivě stíháni a následně souzeni. Znamenalo to jezdit po soudech, monitorovat jednání a informovat o nich všemi možnými kanály československou i zahraniční veřejnost. Díky tomu jsem se seznámil i s řadou advokátů, kteří disidenty hájili, mezi jinými i s JUDr. Jiřím Machourkem. … Navázali jsme spolu upřímné přátelství. To on mne přivedl k tomu, že jsem se začal zajímat o právo a po listopadu 1989 jsem šel práva studovat.“

Následovaly další obhajoby známých i méně známých odpůrců režimu – např. Jiřího Müllera, Alberta Černého, Jaroslava (Slávka) Popelky, Ivana Martina (Magora) Jirouse, zmíněného Stanislava Devátého, Jaroslava Němce, Evy Vidlařové (Trudy), pátera Františka Lízny a desítek dalších.

V průběhu normalizace se situace změnila. Zatímco koncem sedmdesátých let, kdy Machourek svou advokátní praxi začínal, se jednalo ještě o politické procesy, v průběhu let osmdesátých, v souvislosti se zahraničními reakcemi na tyto kauzy, byla snaha disidenty soudit za běžné kriminální delikty – kupříkladu evangelický farář Jan Šimsa byl stíhán za útok na veřejného činitele, když měl v průběhu domovní prohlídky napadnout policistu. Petr Cibulka byl v poslední kauze z let 1988–1989 stíhán za nedovolené podnikání spočívající v prodeji nahrávek Jaroslava Hutky. Pokud by takové stíhání probíhalo v sedmdesátých letech, byl by stíhán za trestný čin pobuřování.

Do práva na obhajobu samozřejmě běžně zasahovali vyšetřovatelé Státní bezpečnosti. „Většina advokátů pouze nabádala své klienty, aby se přiznali a hráli to na účinnou lítost. Machourek dělal vždycky víc, než musel. Všechny případy bral vážně, své klienty skutečně hájil, nikdy se s režimem nedomlouval na tom, kolik jeho klient nakonec dostane. V tomto směru byl prostě úžasný a v tom spočívala jeho odvaha,“ přiblížil osobní statečnost doktora Machourka Stanislav Devátý.

Nešlo ale jenom o zastupování klientů – disidentů, ale také o jeho spolupráci s VONS a s lidmi, kteří potřebovali informace. Podle Devátého měl doktor Machourek vždy nastudované všechny mezinárodní dohody. Obhajoby většinou opíral o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který tehdejší ČSSR přijala v roce 1975 a jenž vstoupil v platnost v roce 1976. Československé soudy ho nejen nerespektovaly, ale často ani neznaly, citací Paktu a připomínáním lidskoprávních závazků tak přiváděl Jiří Macourek soudce a prokurátory do varu.

Stanislav Devátý připomněl i stížnost, kterou v roce 1988 na JUDr. Machourka podala StB tehdejšímu vedení advokacie. „Byly to typické komunistické kecy o tom, že je protistátní živel a tak dále. Byl jsem moc rád, že se vedení advokacie vzepřelo a doktora podrželo. Tehdy jsem pochopil, že se něco děje už i v justici.“

 

Listopadové události roku 1989 prožil doktor Machourek v rodném Brně. Účastnil se besed či demonstrací na náměstí Svobody, ale i jednání, která spolu s dalšími představiteli brněnského disentu vedl s představiteli Státní bezpečnosti v Brně s cílem zajistit klidný průběh dalších událostí. Byl také členem tzv. Brněnského parlamentu, orgánu Občanského fóra. Zasazoval se zejména o zrušení článku 4 Ústavy o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Koncem března 1990 byl z popudu JUDr. Dagmar Burešové, tehdejší ministryně spravedlnosti, a JUDr. Petra Pitharta, tehdejšího předsedy české vlády, jmenován Českou národní radou soudcem Krajského soudu v Brně. Dne 1. dubna 1990 se pak stal předsedou tohoto soudu. Měl jednoznačný úkol: provést očistu tamní justice. V justici vydržel do srpna 1990. Úkol splnil a vrátil se do advokacie.

 

V devadesátých letech byl Jiří Macourek členem představenstva nově vzniklé nezávislé samosprávné České advokátní komory. Později dlouhodobě pracoval jako člen Kárné komise a poté i Odvolací kárné komise ČAK, jeho zkušenosti využívala ČAK i při advokátních zkouškách.

Je stále aktivním advokátem, advokátní kancelář provozuje spolu se svou dcerou Ditou.

V roce 2017 byl JUDr. Jiří Machourek uveden do Právnické síně slávy.

 

 

 

Redakce Advokátního deníku přeje panu JUDr. Jiřímu Machourkovi k jeho významnému životnímu jubileu vše nejlepší!

 

 

 

 

Redakce AD, s využitím publikace Advokáti proti totalitě
Ilustrační foto: ČAK