Článek
…Kosmas: „Ani nedooral brázdu, vzal boty z lipového lýčí, zarazil do země otku - tedy prut, kterým poháněl voly a vyrazil na Libušině bělouši, s kterým poslové od kněžny za ním přišli, na pražský Vyšehrad, kde se stal knížetem“…
S dějinami Ústecka, ale především s celonárodními, tedy českými, mají souvislost bájné postavy nejstarších pověstí českých. Tedy jmenovitě Praotec Čech a Přemysl Oráč. K nim patří i mýtická místa historie našeho národa. Už v době bronzové přičítali lidé význam hoře Říp. Ta je v obecném povědomí spjatá s legendárním příchodem praotce Čecha, mýtické to postavy, podle něhož nesou Čechy své jméno. Kroniky uvádějí, že to byl on, kdo přivedl na území dnešních Čech první Slovany a vystoupil na horu Říp, vysoký kopec neobvyklého tvaru, tyčící se uprostřed roviny Polabí. Tuto pověst poprvé zaznamenal kronikář Kosmas. Říp patří mezi symboly českého státu, stejně jako románská rotunda svatého Jiří a Vojtěcha na jeho vrcholu. Naši předkové vnímali Říp jako magické místo. Vždyť jeden ze základních kamenů Národního divadla má původ odtud.
Přemysl Oráč ze Stadic je zase tím, koho jako nového knížete pro svůj lid určila kněžna Libuše. Jak píše kronika: „Ani nedooral brázdu, vzal boty z březového lýčí, zarazil do země otku - tedy prut, kterým poháněl své voly a vyrazil na Libušině bělouši, s kterým poslové od kněžny přišli, na pražský Vyšehrad, kde se stal knížetem.“ Dnes zde ve Stadicích na Ústecku tuto legendu připomíná pomník. Tvoří jej Přemyslův pluh na mohutném kvádru zdobeném reliéfy s výjevy z českých pověstí. Tzv. Královské pole, na němž pomník stojí, je národní kulturní památkou.
Ještě krátce k legendárnímu Praotci Čechovi. Je to mýtická postava muže, který přivedl svůj lid do Čech a podle některých pramenů měl ještě bratry Lecha a Rusa, kteří v pouti pokračovali a usídlili se dále v Polsku a Rusku. Měl jsem vždycky za to, že Češi přišli od východu, ale Kosmas ve své kronice nazývá bájného přapředka Čecha Bohemus, což je latinské slovo pro člena keltského kmene Bojů. Podle Tita Livia šlo dokonce o synovce keltského krále Ambigata. Přestože je obecně považován za mýtickou postavu, připouští se, že mohl mít svůj reálný předobraz v podobě keltského krále Ambigata Sigoves, který odešel do Hercynského lesa na počátku 6. století př. n. l.
Naopak v Jiráskových Starých pověstech českých klade autor snad na základě dobových představ o pravlasti Slovanů tuto pravlast na sever od Tater do povodí Visly, první kapitola Jiráskových Pověstí začíná slovy: „Za Tatrami, v rovinách při řece Visle, rozkládala se od nepaměti charvátská země, část prvotní veliké země slovanské“. Jednalo se patrně o území Bílých Chorvátů (Pracharvátů) na rozdíl od Chorvatů jihoslovanských, jejichž území sahalo od Ostravy po Lvov a až na Kyjevskou Rus, jejíž metropoli Kyjev se svými bratry (Kijem a Chorivem) spoluzaložil (každý na svém pahorku) Šček pravděpodobně Praotec Čech) a někteří badatelé se tak domnívají, že Slavníkovci patřili k oněm Bílým Chorvatům. Tož opět Vávro, mudruj - přišli jsme sem, tedy naši praprapředkové od západu či od východu. Tedy jak?
A jak je to s tou „zemí mlékem a strdím oplývající“? Podivné slovo „strdí“, slyšel ve spojení s Řípem snad každý Čech. Málokdo ale asi ví, že strdí ve skutečnosti označuje med, respektive medové plástve. Zem jím oplývající se do povědomí dostala ze starších překladů bible, kde označuje Zemi zaslíbenou. V Kosmově kronice už se jasně mluví o medu - takže strdí = medové plástve. A ještě jednu poznámku. V obci Ctiněves nedaleko hory Říp mají vysoce spekulativní místo - hrob Praotce Čecha. V roce 1853 tu proběhl archeologický výzkum, při němž byly nalezeny zbytky jakési mohyly a byl nalezen tzv. sekeromlat. Nic samozřejmě nepotvrdilo hrob Praotce. Podle místních za kostelíkem sv. Matouše ze 13. st. za zadní zdí za hřbitovem na zoraném poli po ušlapané cestičce určí místo západ slunce a dopad stínu věže kostela. To je něco, což?
A co Přemysl Oráč? Pověst o Libuši a Přemyslu Oráčovi zachytil kronikář Kosmas na počátku 12. století. Podle něj byli muži nespokojeni s vládou kněžny Libuše a chtěli za vládce „chlapa“. „Aj vyberte ze středu svého posly, nechť jdou na stranu severní, děla kněžna Libuše, za horami oněmi je říčka nevelká Bílina zvaná. Na jejím břehu viděti jest vesnici, jež Stadice (blízko Ústí nad Labem) slove. Za vsí se úhor nachází - dvanáct kročejů zšíři, dvanáct kročejů zdéli… Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův…“
Přemysl byl povolán na knížecí stolec, oženil se podle Kosmy, na Vyšehradě kolem roku 453 s Libuší, podle Hájka z Libočan kol roku 650. I sám Kosmas v předmluvě své kroniky říká, že převypravuje jen pověsti starců, takže hodnověrnost pověsti o Přemyslovi není doložena žádnou konkrétní památkou. Přesto zakladateli dynastie náležela v Čechách veliká úcta a na znamení původu čeští vládcové, knížata a králové, při nastolování a korunovacích obouvali jeho údajné lýčené střevíce a brali na ramenou jeho mošnu a tyto relikvie byly až do 11. století uchovávány v knížecí komoře na Vyšehradě.
