Česká detektivní povídka

Česká detektivka je žánr, který si za mnoho let své existence skutečně zasloužil pomyslnou vlastní kategorii. Není žádným tajemstvím, že autorům, kteří se jí věnují, jde převážně o krátkodobé upoutání pozornosti určité čtenářské skupiny, ale málokdy se obejdou bez základu, který často tvoří aktuální reálie či vážnější problematika. Na rozdíl od kriminálních románů však nemají tak široký záběr, který by čtenáře zaváděl do hloubek psychiky hlavních aktérů, mám na mysli zejména detektivů.

Jedním ze spisovatelů, kteří se pravidelně tvorbě detektivních povídek věnují, je Lubomír Macháček. Abych jeho tvorbu nezjednodušoval pouze na tento žánr, musím připomenout, že jde o autora celé řady románů, některé v sobě nesou kriminální zápletku, jiné se zaměřují spíše na psychologii. V jeho tvorbě najdeme také texty s nádechem sci-fi a fantastiky. Je samozřejmé, že spisovatel s takovou průpravou přistupuje i k relativně jednoduchým povídkám s profesionalitou a najdeme v nich i prvky použité v delších formách.

Ve sbírce povídek Zase vyjde slunce nalezneme šest povídek. Všechny mají okolo dvaceti stránek s výjimkou poslední – titulní, která jich má téměř osmdesát. Spojují je postavy dvou vyšetřovatelů – komisaře Bucka a jeho podřízeného Emila Hložka. Stojí za zmínku, že s těmito dvěma vyšetřovateli se můžeme setkat i v jiných povídkách Lubomíra Macháčka. Občas se v některých povídkách mihne i kolegyně Macková či doktor Kryštof ohledávající oběti.

V povídkách jsou důležité motivy pachatelů, v nich autor dobře uplatní znalosti psychologie získané ve svém civilním zaměstnání. Často jde o rodinné spory, ať už mezi dětmi a rodiči, mezi manžely, nebo v rozšířené rodině. Kombinací je mnoho. Například v povídce Pod hladinou jde o majetek – jak jinak než v rodině. V případě detektivních povídek je obtížné zmiňovat se o detailech, každé slovo může působit jako spoiler.

V povídce Maškary nejde ani tak o rodinu, dotýká se vyrovnávání se s vlastním svědomím, což po létech může být značně obtížně a bolestné. I Oslí můstek míří do minulosti postav. Jde o starší povídku a zajímavé na ní je, že jsou v ní zmínky o pozdějším románu Zvíře na mostě. Partnerské vztahy, láska a nenávist vedou ke zločinu v další povídce – Falešné stopy. A opět se vracíme k rodinným vztahům a touze po majetku, tentokrát v povídce Zmýlená neplatí.

Jak jsem se v úvodu zmínil, poslední povídka sbírky je nejdelší a vzhledem k tomu, že jsem ji nazval titulní, je jasné, že se jmenuje Zase vyjde slunce. Pro autora jde o složitě uchopitelné téma, protože se týká zejména vztahů mezi velmi mladými lidmi. Problém není ani tak ve vztazích, ty jsou zpozorovatelné, jde spíše o používaný slovník. Ten se vyvíjí mezi mladou generací raketovým tempem a mají na něj vliv nejen osobní interakce, ale i sociální sítě. Vzhledem k tomu nedokážu dostatečně posoudit, jak dobře se autor k jazyku současné mládeže přiblížil, ale podstatu textu tvoří psychologie postav a detektivní zápletka.

Autor ani v této sbírce neopouští své rodné město Pardubice. V detektivní povídce sice není místo děje to nejdůležitější, ale autorovi poskytuje určitou oporu a čtenáře, pokud jde o místního patriota, zmínky o známých místech určitě potěší.

Sbírka Zase vyjde slunce obsahující texty psané s profesionálním přehledem určitě zaujme milovníky detektivek a kratochvilného čtení. Lubomír Macháček tento žánr umí a zápletky zločinů, o kterých píše, jsou logické a nemají tendenci se komplikovat neočekávanými zvraty.