JANOVO EVANGELIUM 19,25-27
25 U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. 26Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“
27 Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.
Při prvním čtení může tento text působit, že se nejedná o úryvek jednoznačně zdůrazňující sociální péči, která nás všechny tak zajímá. Ale ona v tomto textu přítomná je.
Situace, která našemu textu předchází je asi taková: Ježíš je zrazen, v Getsemanské zahradě zatčen, obviněn, nespravedlivě odsouzen a přibit na kříž. Na něm nakonec v bolestech umírá s pocitem naprosté opuštěnosti a marnosti, když volá: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil‘. Ale přece - aspoň na okamžik nezůstává úplně sám.
Čteme, že pod křížem stálo několik žen a jeden muž a byli tu s ním. Snažili se o to být mu na blízku. Byli to lidé jemu milí, blízcí, kteří ho doprovázeli na cestách, starali se o něho, podporovali ho, a především mu naslouchali a učili se od něj. Právě to bylo tolik důležité a podstatné pro jejich, ale vlastně i pro naši budoucnost. Naslouchali Ježíšovu učení o lásce k Hospodinu, která je provázaná s láskou k bližnímu. Člověk by neměl zůstávat sám. Právě osamocenost, nebo pocit osamocenosti může člověka opravdu těžce svazovat a rozkládat ho. Chvíle, kdy si myslím, nebo mám pocit, že na různé problémy, starosti a těžkosti, které na mě doléhají, zůstávám naprosto sám, prožívám to nejtěžší, co člověka může potkat. Pocit samoty je něco, co Pán Ježíš dobře sám zná, protože i on tomu čelí.
V této pro něj naprosto beznadějné situaci, ze které není úniku, vidí z kříže před sebou stát svoji matku, která po jeho smrti také zůstane osamocená. Kdyby jeho matka neměla zůstat sama, asi by ji nesvěřoval svému učedníkovi. A kdyby ten neměl stejný osud, nesvěřoval by ho Ježíš lásce své matky. Tato slova se dle mého soudu dají brát jako ustanovení jakési před církve. Ale možná by se tato chvíle u kříže dala vnímat jako poučení o tom, jak by měly vypadat vztahy v budoucím církevním společenství. Ježíš matku i učedníka dává dohromady, vytváří z nich nové rodinné (církevní) společenství.
Je dobré si uvědomit, že jak Maria, tak i učedník jsou skutečně sami. Oba pocházejí z Galileje, z Nazareta. Ale nyní se nacházejí v Judsku, daleko od svého domova, daleko od svých blízkých. Tady a teď, pod křížem, stojí každý sám se svojí bolestí. Zoufale zde sledují Mistra a je jim čím dál tím víc jasné, že Ježíš již brzy zemře a oni tu zůstanou sevření samotou a beznadějí. Proto potřebují nějakou podporu, pomoc, posilu odjinud. I proto je svými slovy, svým přáním Pán
Ježíš dává dohromady a předestírá jim jejich budoucí vztahy. Aby byli dál jedna rodina. Propojeni, ne krevním nebo genetickým poutem, ale novým poutem víry a doufání. Poutem vzájemné důvěry jednoho k druhému.
A právě takové podobné vazby by měly být mezi všemi, kdo věří a doufají v Pána Ježíše. Tedy měly by být v církvi, která by, podle těchto slov, měla fungovat jako rodina. A když zmiňuji církev, tak církví nemíním nějakou instituci kdesi v Praze nebo Vatikánu. Církev jsou lidé, církev jsme my. Takže se tímto míní naše chování a jednání.
V naší podpůrné skupině je zřetelně vidět, že tu jsou právě ti, kteří toto Ježíšovo přikázání, nebo doporučení či radu vzali skutečně za svou. U někoho to bylo vědomé rozhodnutí, někdo nad tím třeba ani moc nepřemýšlel a bylo to naprosto spontánní. Někdo se k přijetí této role třeba těžce prokousával a promodlil. Ale vy, kdo jste takoví, vy tvoříte onu pravou církev.
Ondřej Pellar
Na příští Čaj s farářem 28. 2. v 17:30 se můžete bezplatně přihlásit na tomto odkaze.