Na první pohled je šestnáctiletý Michal Stefanov v tom nejlepším smyslu slova normální dospívající kluk. Ale když posloucháte jeho i jeho maminku, víte, že to tak úplně není. Michal je typickou ukázkou dvojí výjimečnosti. Na jedné straně stojí proti dyslexii, dysortografii a dysgrafii v písemném projevu a vývojové dysfázii, jež ho brzdí v komunikaci ústní. Má i mírnou formu poruchy pozornosti. Ale na druhé straně má také vysoký intelekt a sám velmi klidně říká, že právě díky němu umí dys-poruchy vyvažovat. O tom, že navíc vyniká v informatice, se zmiňuje jen okrajově. Jako by o nic nešlo.
Zdroj: Magazín
Eduzín 3. 1. 2024
„Už od
předškolního věku jsem s Michalem chodila na logopedii. Když jsem ho
slyšela mluvit, věděla jsem, že musíme. Zaťukala jsem i na dveře speciální
pedagožky, která učí psychology na pedagogické fakultě. Paní docentka ho
nechala vytleskat ‚náš kocourek mourek‘, což dokonale nevytleskal… pak si
s ním chvíli povídala a nakonec řekla, abychom ho vzali do Dyscentra,“
začíná vyprávět Iva Stefanová, Michalova maminka, která jako psycholog přesně
věděla, co dítě s poruchou řeči a specifickými poruchami učení čeká. I
když sama odborník, ocitla se v té nejnáročnější roli: podporující
mámy.
Začaly
návštěvy u speciálních pedagogů a samozřejmostí byl odklad, který naplnili
docházkou do předškolní třídy. Ve škole začaly očekávatelné potíže
s psaním, čtením… „Paní učitelka byla skvělá. Co nebylo skvělé, byla
genetická metoda čtení, o níž jsem tehdy netušila, že není vhodná
při dyslexii. Učit se češtinu je pro dítě s Michalovými diagnózami
skoro jako učit se cizí jazyk. Naopak mu prospívala Hejného matematika
pracující s logikou,“ popisuje dál Iva Stefanová, která ve třetí třídě vzala
Michala ke kolegyni do pedagogicko-psychologické poradny a slyšela: „Víš,
že máš nadaného syna?“ Nevěděla. Protože se jako rodič soustředila hlavně na
to, v čem bylo třeba Michala podpořit. Přesně to se stává, protože u dvojí
výjimečnosti je snadné pro problémy nevidět to dobré: nadání, přemýšlivost.
Nemělo
smysl se snažit, vítězili pořád ti samí
Situaci to
jí ani Michalovi neusnadnilo. Ze školy, od logopedů i speciálních pedagogů –
všude dostávala pokyny, co procvičovat. Všichni říkali, že stačí deset minut
denně, ale nikdo neviděl, jak se to sčítá. A proti všemu tomu stála také
Michalova únava a vzdor. Škola byla dřina. Chápal, vnímal, rozuměl a věděl. Ale
neuměl to, co pochopil, rychle a přiléhavě vyjádřit. A doma byla další porce
dřiny. Pokud měl denně deset minut číst, pak i kdyby mu zbývala jediná poslední
věta z knížky a bylo po limitu, nic nedočítal. Měl energii rozpočítanou
doslova na vteřiny a pak „odpadal“.
A když ve
čtvrté třídě přišla nová učitelka, která akcentovala výkonnostní přístup, třeba
soutěže na čas, Michal rezignoval. „Nemělo smysl se snažit. Věděl jsem, co bylo
třeba, ale neměl šanci psát dost rychle. Někdy jsem dlouho vstřebával písemné
zadání. Končíval jsem třeba čtvrtý a jedničky se týkaly prvních tří míst, která
obsazovali stále ti samí spolužáci,“ vzpomíná on sám. Maminka s jeho
učitelkou opakovaně mluvila, ale stejně jako i další pedagogové, neviděla
problém. Michal přece prospíval. Měl, jak se říká, hezké dvojky. „Ale nikdo
neslyšel, že je má jen díky svému intelektu a spoustě dřiny, kterou dorovnává
dys- problémy,“ říká maminka, že frustrovaní byli s Michalem oba. A i když
to nebylo úplně tradiční, před koncem čtvrté třídy přestoupil ze spádové na
školu do Prahy a přijali raději dojíždění.
Biologie?
Nuda. Jazyky? Peklo. Informatika? Super!
Na nové
škole se konečně nadechl. Co se dětí týče, byly mu bližší ty, které znal
z původní školy nebo kroužku dobrovolných hasičů, k nimž chodí
dodnes. Ale zažíval větší podporu třídní učitelky a na druhém stupni i dalších
pedagogů, kteří přijali jeho individuální plán. Naplno se mohla rozvíjet i jeho
vášeň pro informatiku. „Nejde o programování, ale o údržbu a kontrolu
počítačových systémů, což je obor, ve kterém funguje i můj táta,“ upřesňuje
Michal, na kterého ve škole dělají dojem hlavně předměty pracující
s logikou. Biologie? Nuda. Zeměpis? Nuda. Jazyky? Peklo. Ale
v informatice měl štěstí i na učitele, který s ním pracoval nad rámec
hodin a připravoval pro něj individuální zadání.
Nadaný se
přese všechno, co dokázal v rámci systému školní výuky vybalancovat,
vlastně necítí. To je další z rysů lidí s dvojí výjimečností. „Neznám
jiné podmínky, jiné nastavení, než jaké mám od narození. Nikdy jsem nežil nic
jiného, tedy ani nemám s čím jiným srovnávat. Pamatuju si, co si pamatuju.
Umím, co umím. Asi právě díky intelektu jsem schopný si odargumentovat, proč
jsou pro mě některé věci tak náročné. Vnímám, že ostatním jdou věci snáz, ale
jinak?“ krčí Michal rameny, jako by se nechumelilo. A vám tak trochu „padá
brada“, protože pokud takhle mluví kluk s vývojovou dysfázií, pak i jako
laik víte, že je se svým intelektem hodně daleko.
Kromě
jiného je zodpovědný, disciplinovaný a pečlivý. Naprosto mu vyhovovala
distanční výuka v pandemii, protože mohl pracovat ve svém tempu. „Jinak má
zvlášť dobře rozvinuté logické myšlení a paměť,“ říká k tomu také Markéta
Kůtková, speciální pedagožka, která s ním pracovala poslední roky. „Věděla
jsem, že jeho IQ je podle testů vysoké, a spolu jsme našli systém, jak jej
posilovat tam, kde měl slabiny způsobné dys- diagnózami,“ dodává ještě
s tím, že Michal se cítí dobře, když dokáže dát věcem strukturu. „V tom je
velmi kreativní, kreativita je jeho další silná stránka, což ukázala i
Feuersteinova metoda, s níž jsme pracovali. Tam narazil na to, že klasická
řešení nefungují a je třeba nacházet si cesty, které pro něj nebyly zdánlivě
jisté – ale zároveň mu novou jistotu dávalo, že je dokázal hledat.“
Rád by po
devítce, kterou letos končí, pokračoval na průmyslovku. S velkou
racionalitou odmítá trendy, kterým podléhají jeho spolužáci: sociální sítě,
flákání školy. A se stejnou racionalitou jsou oba, on i jeho maminka,
připravení na variantu, že to se střední kvůli silnému ročníku nevyjde.
V životě s dvojí výjimečností si totiž asi nějak časem musíte
zvyknout být připravení úplně na všechno…
0 komentářů:
Okomentovat