„Do vlasů se ukládají naše emoce.“ Vyhrála dva kadeřnické Oscary, teď chce u stříhání léčit duše

Jana Burdová je žena, která patří k české kadeřnické špičce, pyšnit se může hned dvěma kadeřnickými Oscary. Prestižní titul v soutěži Czech & Slovak Hairdressing Awards vyhrála jako historicky jediná hned 2× za sebou. Zažila slávu i syndrom vyhoření a její cesta ji dovedla k pokoře. Jana dnes vnímá, že klientům může být nejen kadeřnicí, ale také terapeutkou. Protože nechce ublížit slovem, začala si doplňovat odborné psychologické vzdělání a těší se, že svým klientkám bude nejen zkrášlovat vlasy, ale také povzbuzovat duši.

Čím to je, že když si ostříháme vlasy, uleví se nám?

Málokdo vnímá vlasy jako orgán svého těla. Většinou máme pocit, že s nimi můžeme zacházet, jak chceme a neuvědomujeme si, že jsou to energetické anténky. Do vlasů se promítají emoce, naše různé stavy. Když jste vyčerpaná, máte šedé a vyčerpané vlasy. Někdy přijde klient a řekne – potřebuju ty vlasy nějak oživit. Ale přitom potřebuje oživit on sám, pokud se tedy sám nehodí do pozitivnější vibrace, vlasy mu budou vypadávat, krepatět, mastit se, nebudou vypadat hezky ani zdravě.

Do vlasů se tedy ukládají emoce?

Ano. Ve vlasech je uložená naše historie. Například 5-6 let poté, co užíváte marihuanu, tak pokud se po tu dobu nestříháte a uděláte rozbor vlasů, tak se v nich ty stopy marihuany najdou. Odstřižení se od starostí skutečně lze provést přes vlasy. Ale pokud někdo projde nějakou těžkou životní událostí, tak já říkám, počkejte. Nestříhejte se hned. Neměňte barvu, prostě počkejte. Vždycky se ptám klientů, proč to chtějí. A když ten člověk neví a je vnitřně jen rozbitý, tak doporučuju vždycky počkat, než se z toho dna dostane a až se alespoň trochu stabilizuje, pak teprve je dobré měnit účes a dělat nové začátky.

Odnáší si od vás někdy klienti své ostříhané vlasy?

Někdy ano. Někteří na to mají i rituály, odnáší si je a dávají si je třeba na svém pozemku do země. A já někdy zažívám situace, že si ty ostříhané vlasy musím smést, nemůžu je mít pod nohama, nemůžu v nich šlapat, protože vyloženě cítím, že šlapu po něčem živém. Vlasy jsou úložištěm energie.

Pokud by kadeřník byl v roli nejen kadeřníka, ale i terapeuta, nemůže klientovi neodborně uškodit?

Může. Proto si doplňuji vzdělání, jsem vždycky ve všem zodpovědná a chci být i v tomhle. Zajímá mě, co můj klient cítí, jak na sebe nahlíží a s tím můžeme potom pracovat tak, aby on se na sebe díval těma našima očima ve vnímání té krásy. Protože můj úkol je na něm vidět to krásné a ukotvit to v něm. A pak to každých šest týdnů trénovat, což je klasická terapie. Já, když pracuju s klientem, snažím se tady být pro něj a svoje potřeby dávat stranou. Ale když klient chce, abych mu povídala něco o sobě, tak když vidím, že je to pro něj inspirativní, vnímám ten vztah jako oboustranně rozvíjející.

Co tedy studujete?

Pražskou vysokou školu psychosociálních studií, už třetím rokem. Obor psychologie. A od září budu pokračovat terapeutickým výcvikem. Ale ta cesta byla delší, samozřejmě. Dřív jsem se hodně soustředila na hmotu, což jsou ty vlasy. Pak jsem se začala soustředit na dotyk s klientem, začala jsem studovat jógovou filozofii a potom dva roky klasickou jógovou cestu manželů Knaislových. Což mě vlastně přivedlo k tomu, abych na klienty působila dotykem. Dám vám příklad. Přijde mi sem žena, je jí 40+. Ta žena je úspěšná, na naši službu si sama vydělá, u nás to není levné. Ale to, že je úspěšná a vlastně nespoléhá na druhé lidi, tak to s sebou nese i tu druhou stranu věci. Naše klientky jsou úspěšné, ale často přepracované a v nitru smutné. A tohle, když jsem začala vidět, tak jsem jim chtěla nabídnout řešení. Aby nepotřebovaly být dokonalé, aby si uvědomily, že mají uvnitř tu unavenou a smutnou, což já už měla za sebou, a to jsem znala. A kvůli tomu jsem potřebovala další vzdělání.

To, co zmiňujete, že jste znala, jste znala z prestižních vlasových soutěží. I tohle je velmi důležitá část vaší cesty, která vás lidsky málem zničila. Můžeme jít na začátek tohoto příběhu?

Ano. Soutěže. No, já jsem soutěžit vůbec nechtěla, bavila mě práce sama. Ale pak jsem si vymyslela tohle studio a když jsem otevřela, tak jsem zjistila, že všichni klienti chtějí ke mně, takže já jsem měla tým, ale neměla jsem pro něj práci. A neměla jsem už žádné peníze, byla jsem zadlužená, neměla jsem na reklamu a říkala jsem si, že musím něco udělat. Tak jsem se podívala na soutěže, vybrala jsem si tu nejvyšší, Czech & Slovak Hairdressing Awards a řekla jsem si: „Tak tuhle jednou vyhraju a tím bude reklama.“ Tehdy jsme se ještě domnívali, že je to cenově dostupnější varianta. No a jeli jsme na takovej start event, kde brněnský kadeřník Jan Špilar a předseda poroty v jedné osobě, tenkrát představoval, jak pojmout kolekci na tu soutěž. A mě zajímalo, co mám udělat, abych vyhrála, jak se připravit. A on mě tam v ten moment šokoval cenou, protože jsem zjistila, že jet si zasoutěžit a tu účast si zaplatit, stojí strašnej majlant.

Kolik?

Honza nám tenkrát řekl, že nás ta účast v soutěži, celkově se všemi náklady, vyjde v částce nějak kolem sto tisíc. Protože tam platíte modelky. Platíte make-up. Platíte fotografa. Tu modelku musíte mít v něčem oblečenou. Je to prostě jako vrcholový sport. Stojí to dost peněz. A nedejbože, když vyhrajete, protože pak vás čeká realizace kadeřnické show. Takže jsme jeli domů s tím, že to dělat nebudeme.

Proč, kvůli penězům? A co přesně vám tedy Honza Špilar poradil?

Že musíme mít super fotky. Protože do té soutěže se nominujete přes fotky. A to je přesně to, proč jsem k tomu měla takový despekt. Fotky? To tady přece může být každý.

Ale nakonec jste se účastnila, co se změnilo?

My jsme cestou z tohoto setkání se stavili na nějaké výstavě, kde mě zaujaly fotky fotografky Lucky Robinson. Vůbec jsem ji neznala, ale zavolala jsem jí a řekla jsem, že uvažujeme o Czech & Slovak Hairdressing Awards a tohle setkání bylo klíčový. Lucka řekla jo, jdeme do toho. Ona to dneska vypráví jako veselou historku, že jí zavolal dětskej hlásek a řekl jí: „Prosím vás, já bych se s váma chtěla sejít.“ No a začalo to. Celková cena se samozřejmě nedodržela, bylo to mnohem vyšší. Na těch fotkách máte povoleno retušovat oblečení a tvář, ale ne vlasy. A když jsme to načesali, nafotili, tak Lucka ty fotky zvětšila a říká mi: „Hele. Tady, tady a tady, vidíš ty chyby? Tak si to vem, předělej to a pak s tím přijď.“ A chovala se ke mně tenkrát tak, že můj kolega David řekl, že s těma lidma už nechce nikdy nic dělat.

Asi mu bylo nepříjemné, že vás dusí někdo, koho sama platíte.

No to ano. Vůbec jsme nemohli tušit, že se z nás s Lucií stanou přátelé a budeme spolu deset let spolupracovat. A já jsem za tohle celé strašně moc vděčná. Díky tomu jsem se dostala už při téhle první kolekci na úplně jiný level. Jen díky Lucce.

To ve vás nejspíš viděla veliký talent.

Jo. Lucie je vizionář, velký. A ona mě k těm výsledkům prostě dokopala. A nutí mě k tomu doteď. Když máme ještě dnes nějaké spolupráce, tak dokud jí se to nelíbí, tak nic. Jí je úplně jedno, kolik mám za sebou cen a jak jsem úspěšná, ona chce prostě perfektní práci na place. A to jsem se od ní naučila.

Jak jste si v první soutěži vedla?

Neskutečně. Získali jsme 17 nominací a 4 vítězství. Tým roku, komerční účes, pánský účes a cenu tisku. Hlavní cenu jsme ten první rok nedostali, ta se nováčkům hned nedává. To jsem taky nevěděla. Ale zaznělo tam – máš čtyři ceny, pokračuj a dojdeš si až pro tu hlavní. A tak jsme pokračovali a pro hlavní cenu, kadeřník roku, pro tu jsem si došla až příští rok.

Věřila jste, že to opravdu dopadne?

Já děkuju vyšší moci, že mě stvořila tak, že mám vždy obrovskou víru v úspěch. Mám fantastickej tým a já jsem nepochybovala o tom, že to bude úspěšný. A tím, že to stálo tolik energie, tak já jsem nepochybovala, no.

Kolik let praxe jste v té době měla za sebou?

15. Ale když potkáváte ty správné lidi, co vám ukazují ty nové a vyšší profesní úrovně, tak tím teprve zrajete. A teď rostu mnohem rychleji, než jsem rostla na začátku.

Ale ani podruhé jste se soutěžením neskončila. Kolikrát jste se tedy do soutěže vrhla?

Čtyřikrát. První rok byly výhry v těch 4 kategoriích, druhý rok byl titul kadeřník roku, třetí rok opět kadeřník roku a čtvrtý rok už jsem byla tak vyčerpaná, že kadeřníka roku vyhrálo Slovensko a já jsem byla normálně šťastná. Protože vyhrát to potřetí, tak na to bych neměla sílu. Protože spolu s výhrou se pojí realizace kadeřnické show, a to je teprve mazec.

Dělala jste to kvůli reklamě. Splnilo to očekávání?

To bylo nad očekávání. Sem se valili klienti z celé republiky a my jsme byli tím úspěchem zavalení jak lavina. A já jsem si s ním vůbec nevěděla rady. Prožila jsem si regulérně syndrom vyhoření, ráno jsem plakala, že sem nechci jít, prostě jsem nevěděla, jak z toho ven. A díky podpoře Davida, což je můj kolega a spřízněná duše, jsem se zvedla. On to byl, kdo mě vždycky postavil na nohy a řekl: „Hele, chtěla jsi to, tak to pojď dělat, nejsi v tom sama, jsou na to navázaný další lidi, složit se prostě nemůžeš.“ Takže jsem to pomalu překonávala. Ale ta doba… Já jsem procházela nějaká videa a bylo mi z toho úzko. Protože tam byla velká kreativita, veliká tvorba, velký posun, ale zároveň velký vyčerpání. Hodně nahoru, hodně dolů.

Kdybyste tenkrát měla možnost mít dnešní poznatky, šla byste do toho znovu?

Asi ještě nedávno bych řekla, že jo. Ale ty doby lockdownů mě hodně zpomalily a ukázaly mi jiný, možný cesty. Už bych se s tím soutěžením tak neztotožnila, jak jsem to udělala. Pro mě nebylo deset let nic jinýho než tvorba. Osobní život nebyl žádný, rodinné vztahy jsem přerušila, protože na ně nezbývala energie. A moje maminka, která byla v té době z toho hodně smutná, tak já jsem jí říkala: „Mami, představ si, že jsem odjela na delší dobu někam do Ameriky. Zvládněte to beze mě, já fakt nemám čas jezdit na chalupu a dělat ty chalupářský věci.“ Ale když se na to dívám dneska, tak bych v tom hledala větší rovnováhu mezi osobní a pracovní oblastí života.

Co vám ty soutěže kromě prestiže daly?

To, že mě to hodně přiblížilo lidem. Lidem v týmu i ke klientům. A získala jsem respekt z klienta. Našla jsem nejvyšší metu ve vztahu kadeřník - klient. A to je napojení. Klienti sem nechodí pro dobrý střih a barvu. Oni sem jdou, aby se cítili líp. A někdo přijde a chce se cítit líp a já musím rozklíčovat, co to znamená. Jestli chce zeštíhlet. Nebo omládnout. Ale za tím vším je ještě nějaká touha a přání a já to musím rozklíčovat. Nebo je tam obava. Komplexy. Musím pracovat s nitrem toho člověka a mnoho žen až poprvé u mě třeba slyší, že jsou krásné a mají krásné vlasy. A tohle jsem se naučila až díky zkušenostem. Klient by u mě měl cítit prostor bezpečí a důvěry stejně tak, jako na terapii.

Kde se u vás vlastně vzalo to, jít cestou kadeřnice?
Já jsem to vůbec nechtěla dělat. Můj sen bylo jít dělat dětskou sestru, ale když jsem se tam dostala, tak jsem pochopila, že tohle moje cesta vůbec není. I když mi to celé na zdrávce šlo, tak jsem najednou věděla, že tam nemám být. A mamka ze mě byla zoufalá, říkala: „Hele, nechceš jít na kadeřnici? Někoho tam znám, vezmou tě tam.“ A já jsem potřebovala svobodu, chtěla jsem být někde, kde mě nechají žít, projevit se. Tak jsem tam šla, protože jsem tam mohla chodit namalovaná a mít dlouhé nehty. A samozřejmě to bylo celé jinak, takže jsem i tady řekla, že jdu pryč, ale už zasáhla rodina a řekli: „Ne, tady pěkně zůstaneš a doděláš aspoň tohle.“ Odmaturovala jsem, chtěla jsem jít do Prahy na VŠ, ale o prázdninách jsem potřebovala peníze, tak jsem tady v Teplicích nastoupila do jednoho kadeřnictví a byla z toho láska na celý život.

Chtěla jste svůj obor někdy opustit?

Ano. Několikrát. A mám kamaráda, který je šaman a má vhledy někam, kam normální smrtelník ne. A on mi vždycky říkal. „Neměň studio, studio změní tebe.“ Dřív jsem nechápala, co říká, dneska už tomu rozumím. A měla jsem i takové období, že ta kadeřničina je něco, co nejde do hloubky. Že to je práce, co nemá smysl. A na tohle mi moje koučka říkala: „Jano, prosím tě, ty vůbec nevíš, jak se cítí člověk, když jde od tebe a líbí se sám sobě.“ Takže tyhle věci mě postupně přivedly k tomu, že jsem si své profese začala vážit a vnímat to jinak. Vyšší moc nás vede tam, kam máme dojít. Nejsou to naše volby, ale je to vyšší moc, která není vidět, ale je cítit a dovede nás vždycky na to správné místo.

Teď tedy máte pocit, že jste na správné cestě?

Ano. Jsem na správné cestě.

Kam vás to tedy vede? K čemu směřujete?

Vede mě to dovnitř. Dovnitř ke mně, ke klientům, k lidem z týmů. Ta pozornost se stahuje k tomu, proč se to děje a daří se mi ladit se na ty lidi. Proto mě to vede ke vzdělání a k duši. Říká se, že zmoudření se nelze ubránit. Tak možná je to ono. Je tam velkej obsah, který prozkoumávám.

Pořád jsme ale u toho, že ten klient jde primárně na stříhání. Není pro Vás těžké dělit pozornost mezi vlasy a duši?

Je to těžké. Je to náročné. Pro mě to je potom tak, že mám určitou pozornost na vlasech a část na klientovi a pak to nějak střídám. Takže já mám spíš takovou vizi, že kdo si bude chtít promluvit víc do hloubky, sejdu se s ním na nějaké formě terapie. Ale určitě si nechám tu práci s vlasy a kontakt s tím klientem na tom křesle, abych nezapomněla, o čem ta práce je.

Umíte si představit, že stříhání opustíte a budete se věnovat už jen duši?

Tohle je otázka, kterou řeším i s klienty. Protože oni samozřejmě vnímají tohle mé spojení a ptají se mě na to. A odpověď je, že si to zatím neumím představit. Pro mě jsou vlasy taková cesta k propojení s člověkem. Já si na ně sáhnu a už to začíná. Už si čtu informace, čtu si tu emoci a přes ty vlasy se vlastně ladím na toho člověka. Co si myslím, že je fajn vědět, že vlasy můžeme vnímat jako svoji ozdobu, ale taky jako zdroj síly. Ale také teď pracuji v rámci své praxe v Klokánku se staršími dětmi bez rodičů. Moc mě to baví a dává mi to veliký smysl. Mám prostě dvě práce a kam mě to zavede, to se uvidí.