Článek
Jak asi známo, Miloslava Šimka to táhlo k politické satiře od samých počátků jeho vystupování. Na právě politických představitelích nenechával nit suchou ať už to bylo za komunistů či již v demokratických dobách. Ať už vystupoval s Jiřím Grossmannem nebo Jiřím Krampolem. S Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným se jednalo spíše o lidový humor - jakkoli nechci scénky z těchto dob snižovat, jelikož se staly i tak legendárními - ovšem i v těchto časech nalezneme narážky na tehdejší společnost - vzpomeňme třeba na scénku „Nad dopisy diváků“.
Až s pádem komunismu ale mohl začít směle přemýšlet o regulérní politické satiře na divadelních jevištích, a protože se v 90. letech mohlo prakticky skoro vše, život byl daleko svobodnější a ještě neexistovali moralisté dnešní doby, kterým vadí všechno nekorektní (tedy prakticky všechen humor) a kteří obvykle hodnotí tehdejší vidění světa dnešním pohledem bez potřebného kontextu, se mohla tato politická satira s názvem „S politiky netančím“ objevit nejen na divadelních prknech, ale i na obrazovkách veřejnoprávní televize v přímém přenosu.
Oproti zmíněným současným moralistům byla osobnost Miloslava Šimka sama o sobě dostatečnou váhou s dostatečným respektem vzhledem k jeho možnosti srovnání let minulých a těch let nastupujících demokratických a vzhledem k jeho umění říct poznámku k určité situaci tak přesně, že to sedlo jak zadek na hrnec. Při mých myšlenkách, jak by se taková politická satira hodila i v dnešní době mě napadá, jak by Miloslav Šimek dokázal okomentovat neschopnost našich politiků napříč politickým spektrem a zvlášť pak v době chybějící kritiky ze strany některých médií na současnou vládu Petra Fialy by byla taková politická satira určitým hlasem těch, kteří nejsou ve veřejném prostoru tolik slyšet a kteří nemají ve sněmovně své zastoupení, protože nesympatizují ani se současnou vládou a ani se současnou opozicí.
Což je alespoň podle mě jedna ze základních definicí politické satiry. Být potřebným kritickým hlasem vůči všem politikům tak, aby si veřejnost uvědomila, že některé kroky politiků nejsou normální a tak, aby si politici nemysleli, že navzdory své moci mohou všechno. Upozornit na nesmysly, které z té či oné strany politického spektra. Navíc by měla taková politická satira patřit do každé slušné demokratické společnosti, protože v rámci ní kritika politiků prostě patří a nemůže nikdo takovou kritiku politiků začít označovat za dezinformaci, špatnou interpretaci či za ruskou pátou kolonu, jak to pak s oblibou dělají ti, kteří mají, když se jim to zrovna hodí, demokracie plnou pusu.
I toto nálepkování by jistě pan Šimek přesně a trefně okomentoval, zvlášť když jistě podobné nálepkování druhých s jinými názory zažil nesčetněkrát během socialismu. Stejně tak by i trefně poukázal na nedostatečnou kritičnost ze strany médií i na nedostatečnou práci některých novinářů a televizních moderátorů. Zvlášť, když spolupracoval se Zuzanou Bubílkovou, která měla jistý vhled do práce moderátorů politických debat.
Právě díky tomu všemu měla dvojice Šimek-Bubílková kouzlo ve schopnosti se doplňovat a oba tak dobře věděli, jak co okomentovat, aby to mělo tu potřebnou váhu a kolikrát tak předpovědět budoucnost, a tudíž mít tak ve svých poznámkách neskutečnou nadčasovost. Vedle politické scény by jistě dnes dokázali trefně okomentovat i společenský vývoj, u kterého si nejsem jist, jestli ve všem lidstvo míří správným směrem (Greendeal, elektromobily, kultivované maso ze zkumavky atd…)
Škoda, že veřejnoprávní Česká televize neopakuje ty díly „S politiky netančím“ z konce devadesátých let a roku 2000, kdy už se Šimkem a Bubílkovou spolupracovala rokenrolová skupina Lokomotiva Petra Vondráčka, protože právě tyto díly byly moje dětství, i přesto že jsem tehdy všemu logicky nerozuměl, ale i pro mě měl koncept pořadu jakési kouzlo. Stejně tak bylo pochopitelně moje dětství i pozdější „Politické harašení“ na TV Nova.
S odchodem osobnosti Miloslava Šimka před dvaceti lety - 16. února 2004 - definitivně z českého veřejného prostoru a z televizních obrazovek zvlášť zmizela politická satira, tolik potřebná v každé době. U kohokoli, kdo zemře se říká, jak daný člověk bude ostatním chybět. U pana Miloslava Šimka to platí snad víc než dvojnásob. Miloslava Šimka totiž můžeme označit jako někoho, kdo věděl, jak správně dělat tu správnou politickou satiru.
A podle mě by se dala dělat v tuzemském veřejném prostoru pořád. Nesouhlasím s tím, že by se už to nedalo jako v devadesátkách. Podle mě stačí mít na určitých rozhodovacích postech v televizi dostatečnou odvahu k tomu to uskutečnit.
