Jste z Karviné. V Klicperově divadle byla vždycky silná slezská klika – Pavla Tomicová, Kamila Sedlárová, Natálie Holíková... Cítíte spřízněnost?
Vyloženě spřízněností bych to asi nenazvala, ale ano, mám tady pár lidí, ze kterých je cítit nátura kraje rázovitého, a to je příjemné. Hlavně mám pocit, že se tahle silná slezská klika projevuje v něčem i herecky – úplně minimálně, ale já na to velmi slyším a je mi to sympatické!

Jak vám je ve zdejší dámské šatně?
Moc dobře! Vážím si svých kolegyň a baví mě pozorovat, jak fungují na jevišti i mimo něj, konkrétně v tomto, řekněme si, specifickém prostoru. Někdy se vášnivě povídá, někdy je hrobové ticho. Obojí kvituju.

Ve vašem prvním filmu jste byla obklopena hereckou elitou, Jiřím Bartoškou či Zuzanou Kronerovou. Jaké to bylo?
Troufám si říct, že jsem byla herci i celým štábem přijata moc hezky. Jak sám říkáte, jsou to elity a mají toho mraky, takže se mi bohužel s nikým z nich nepodařilo zůstat v pravidelném kontaktu. Ale moc ráda bych se s nimi ještě někdy potkala, ať už pracovně, nebo jen tak, protože byli opravdu příjemní a vstřícní.

10 fotografií

Co vás naučili?
Hlavně trpělivosti na place... On se každý dost věnoval své vlastní práci, takže úplně nedokážu říct, co a kdo konkrétně, já byla spíš taková tichá pozorovatelka, kterou si vzali pod křídla, a mimo plac jsme herectví jako takové vlastně neřešili. Ptali se mě na školu, na spolužáky, na Ostravu, na život.

Myslím, že vaši první velkou hradeckou roli přinesl Zellerův Bílý jelen. A kolem vás zdejší herecká elita...
Velká role.. já tam měla dva výstupy a pak se prošla s jelení hlavou!

Tak výrazná.
Ano, bylo to moje první plnohodnotné zkoušení s hradeckým souborem a pamatuju si, že jsem byla ve strašné křeči. Přišla jsem z Ostravy a chtěla obstát, což mě dost svázalo. A já namísto toho, abych se vyřádila, jsem jen chrlila repliky, utíkala ze situace a nic moc nenabízela. Mám ten pocit. Přitom role to byla zajímavá a kdybych ji dostala teď, vím, že bych byla mnohem odvážnější, ale to jsou všechno ty zkušenosti, že ano?

Jak jste se vůbec ocitla v Hradci? Nechtěla jste zůstat v Ostravě, třeba u Bezručů nebo v Aréně?
V půlce čtvrtého ročníku jsme se spolužáky obepisovali různá divadla po Česku a zvali na naše maturitní představení. Já tehdy dostala pozitivní odezvu právě od Pavla Kheka z Klicperova divadla, který se na mě s dramaturgyní Lenkou Smrčkovou přijel do Ostravy podívat, čehož si u nich nepřestanu vážit. Z většiny divadel jsme totiž nikdo z ročníku nedostali odezvu vůbec žádnou. Termín maturitního představení jim nevyšel, takže se přijeli podívat do Národního divadla Moravskoslezského, kde jsem v té době hostovala v inscenaci, ve které měla hlavní roli moje profesorka herectví a já hrála její dceru, byla to pro mě jedna z nejzásadnějších prací, takže jsem ve výsledku moc ráda, že viděli zrovna ji. Navíc přijeli na poslední reprízu.

Náhoda?
Nemyslím si. V Ostravě jsem v té době zůstat nechtěla. Mám ji pořád moc ráda a jezdím tam často, jak jen to jde, ale v tom čtvrťáku jsem jí byla přesycena a chtěla pryč. Asi však nějak přirozeně k tamějšímu divadlu stále tíhnu a pořád sleduju, co se tam děje. Co je pro mě taky cenné, je to, že jsem si před nástupem do Klicperáku mohla vyzkoušet kromě Národního divadla Moravskoslezského hostování jak v Aréně, tak v Bezručích a během své první sezony v Hradci jsem do Ostravy jezdila dohrávat.

Co vám dala ostravská Janáčkova konzervatoř?
Ten nejpoctivější základ! Kvůli covidu jsme bohužel o dost věcí přišli, ale troufám si říct, že jsem byla svědomitá a ten čas jsem i tak maximálně využila. Na co já si vůbec můžu stěžovat, když mi právě díky tomu bylo umožněno točit! A co víc, dala mi lidi! Milované kamarády, kteří mi tady v Hradci dost chybí.

Máte nějakou roli obzvlášť ráda?
Klišé – mám ráda všechny. Ale koho si obzvlášť užívám, je Josie v Kočičí bažině, kterou jsme nazkoušeli s Dianou Šoltýsovou. Ze začátku jsem se dost vyděsila, přece jen hrát sedmileté dítě, aby to nepůsobilo retardovaně?! Ale celé zkoušení mě strašně bavilo. Obsazení, v jakém tam jsme, samotný výběr textu a práce s Dianou! Chodila jsem na zkoušky blbnout, dělala jsem si, co jsem chtěla a co mě zrovna napadlo, a téměř všechno mi bylo schváleno. Samotný konec je dost fatální, ale pro mě jde o jedno z doposud nejzábavnějších zkoušení. Přijďte na Kočičí bažinu!

Když mluvíte o roli děcka, co En v Prašině? Kamarádův syn, který to četl a pak v Hradci viděl, říkal, že přesně takhle si ji představoval.
No, to mě těší samozřejmě! En je pro mě čistá zábava. Prašinu máme pocitově odehranou už minimálně stokrát, takže se v ní s kolegy cítíme uvolněně a svobodně, někdy až moc. Velmi pozitivní odezvy se nám pravidelně dostává i při děkovačce od dětí i dospěláků, což je vždycky krásný pocit! Bylo to moje první zkoušení „velké“ role, avšak té roli je čtrnáct, takže celý proces nebyl tak upřemýšlený a práce to byla velmi zábavná a svobodná!

A Ofélie?
Ofélie pro mě byla tak trochu procitnutím. Upřímně, na škole mě Shakespeare vůbec nezajímal, vlastně jsem ho až neměla ráda, bavil mě tehdy Čechov! V průběhu zkoušení Hamleta jsem zjistila, že role Ofélie je nádherná, a já jsem vděčná, že jsem se s ní mohla potkat takhle brzy. Představuje pro mě krásný herecký oblouk, mé osudové muže hrají kolegové, kteří jsou pro mě zásadní a se kterými nemusím vlastně ani nic moc hrát, a k tomu všemu mám sakra krásný kostým. Já jsem maximálně spoko.

Inscenace Hamlet v Klicperově divadle v režii Pavla Kheka

Kdy nastal moment, že jste se rozhodla pro herectví? A s jakou představou?
Moment nastal asi ve chvíli, kdy jsem si po neustálém střídání kroužků uvědomila, že dramaťák už za nic vystřídat nechci. Od šesté třídy jsem měla jasno, že chci jít studovat herectví, a ani jsem v té době neměla žádnou záložní možnost. Představu jsem samozřejmě měla takovou, že budu filmová herečka a budu jen točit, na divadlo jsem si v době talentových zkoušek vůbec nemyslela.

Ale už v prváku mi tohle přemýšlení úplně přecvaklo a po první návštěvě Divadla Petra Bezruče jsem věděla, že chci dělat divadlo, nejlépe právě tam. A drží mě to doteď. Spousta herců bere angažmá na oblasti jako přestupní stanici před velkou natáčecí kariérou v Praze, ale mě tahle vidina absolutně neláká. V tuhle chvíli je mi dobře tam, kde jsem.

Co Hradec, nezklamal vás?
Hradec je pro mě moc příjemná změna! Hlavně vzduchem a zelení. Lidé mě tady taky moc baví. Jsou dost jiní, ale v nijak špatném smyslu slova. A co se týká divadla, nemohla jsem si přát lepší.

Máte vysněnou roli?
Mám, je to Maryša. V Hradci se s ní potkám už asi jen těžko, když se tady v minulé sezoně jedna zderniérovala, ale kdo ví. A pak se mi už od školy hrozně líbí postava Laury ve hře Tennesseeho Williamse Skleněný zvěřinec. Nicméně ráda se nechávám překvapovat, takže uvidíme, co přijde.

Pustila jste se i do podcastů...
Divadelní podcast s kolegou Martinem Klapilem vznikl téměř před rokem, když jsme spolu jeden večer seděli v našem divadelním klubu a bavili se – jako jediní u stolu – velice trapnými vtipy typu: Co řekne brigádník v indické restauraci na konci své kariéry. Poslouchala nás dramaturgyně Lenka, která za námi další den přišla s nápadem na podcast. A protože se s podcasty teď dost roztrhl pytel, včetně těch divadelních, a já sama jsem velmi aktivní posluchač, šli jsme do toho a v tuhle chvíli se blížíme už k dvacáté epizodě. Na konci každé epizody utrousíme právě jeden z oněch velmi humorných vtipů, u kterých to celé začalo.

Nedávno jste s kolegy Lucií Andělovou a Williamem Valeriánem měli už podruhé velký úspěch ve Filharmonii v hudebních programech pro rodiny s dětmi...
To je radost! Kolegové v Ostravě dělají podobný projekt už několik let a já to na škole zpovzdálí sledovala. Myslím si, že je dobře, že se podařilo nás takhle propojit. Není to moc o nás, jako spíš o hudbě. Je to zážitek stát na jevišti s celým orchestrem a být součástí dění, kdy vám vyvstává husina! My si tam s kolegy Luckou a Willem pak už jen trochu zablbneme.