Seznamka
Petr Beneš
Autor: https://dominikanska8.cz/
Letošní postní dobu jsem mohl zahájit zamyšlením nad intervencí, kterou v kostele Nejsvětějšího Salvátora již tradičně připravil architekt Norbert Schmidt. Tentokrát do prostoru pražského kostela umístil křížovou cestu ze slovenského hornického města Handlová. Křížová cesta je netradiční, skládá se z růžencových zastavení prodloužených o čtrnáct zastavení křížové cesty. Neobvyklý je i příběh této křížové cesty. Byla vytvořena pro komunitu karpatských Němců, po válce násilně odsunutých, kostel, v němž byla umístěna, byl za války přebudován nezvykle moderně významným německým architektem Rudolfem Schwarzem, později byl stržen. Navíc na konci války byla křížová cesta poničena při bombardování kostela; dodnes jsou na ní patrné stopy po střepinách, snad i průstřely.
To, co bývalo odkazem na nespravedlivou minulost, stává se v kontextu současného světa znovu aktuální. Jako by čas nebyl lineární, ale nějak zmuchlaný (termín Michela Serrese) – setkávají se v něm v těsné souvislosti události, které se lineárně odehrávaly ve velkém odstupu. Následnost se stává současností. Nic nemizí, vše zůstává, ovlivnění nepůsobí jen z minulosti do přítomnosti, ale i naopak, budoucnost není až na konci, ale je přítomna už v tom, co se stalo dávno.
Toto palčivé vědomí současnosti různých událostí lidských dějin je v letošní postní intervenci zdůrazněno ještě netradičním naaranžováním a instalováním tabulí s událostmi Ježíšova života. Nejsou řazeny vedle sebe v prostoru kostelní lodi, ale jsou jako na obrovském postním plátně umístěny všechny najednou na obdélníkové konstrukci. Celý Ježíšův život tedy z jisté perspektivy vidíme naráz. Narození i umírání, dětství i život dospělého muže. Setkávají se tu postavy, které se v Ježíšově životě potkat nemohly, např. Janova matka Alžběta a kyrénský Šimon. Lidský život není lineárním sledem událostí a okamžiků, je vždy celý. V počátku je přítomná budoucnost, v deficitu přítomnosti nevyužité možnosti z minulosti; paměť nesměřuje jen dozadu, ale určuje také, na co a jak se budeme zaměřovat v budoucnu.
V legendárních Vonnegutových Jatkách č. 5 nevidí mimozemští Tralfamadořané člověka jako dvounohou bytost, ale jako stonožku – „s nožičkama batolat na jednom konci a s nohama starých lidí na druhém“. Občas zažijeme okamžik, kdy svůj život vidíme jakoby naráz. Není to pochopení, je to spíš nějaké celkové nasvícení života se všemi rozběhy, rozhodnutími, přešlapy, nevyplněnými možnostmi, touhami, očekáváními i budoucími důsledky našeho chování. Nejčastěji se to neděje při nějakých velkých příležitostech a bilancování. Vyvolat to může spíše jednoduché gesto, obraz, zvuk, vzpomínka. A v případě, jaký tu mám na mysli, nejde o nějaké zahanbující, drtící odhalení. Protože je to chvíle námi nepřipravená, neplánovaná, je nám to nahlédnutí darováno, není to náš pohled. S trochou ostychu můžeme říci, že je to pohled Boží, a tedy hojivý.
Člověk nikdy nemůže vidět na různých místech umístěné věci a v různých časech žité příhody současně. Již zmíněný Vonnegut ve své geniální protiválečné satiře popisuje vidění mimozemšťanů v kontrastu k vidění člověka. „Mohou upřít oči na vrcholek nejvyšší hory, na ptáka, na oblak, na kámen přímo před sebou, anebo se podívat do hlubin kaňonu za svými zády. S nimi je tam však i tenhle nebohý Pozemšťan a jeho hlava je uzavřena v ocelové kouli, kterou si nikdy nemůže sejmout. V kouli má pouze jediný průzor a k tomuto průzoru je přivařena dvoumetrová trubka.“ Upřeně hledíme do budoucnosti a vykreslujeme si ji podle minulosti, hledíme do ní s touhami a zároveň se bojíme, že nebudou naplněny. Nebo jsme obráceni do minulosti a do budoucnosti couváme zády, uhranuti hrůzou nebo krásou toho, co bylo. Anebo jsme tak vyčerpáni přítomností, že nevidíme, odkud jdeme ani kam jdeme. Upoutáni buď křečovitým lpěním na tom, co pokládáme za nezbytné, nebo – jako milióny lidí ve světě – jsme k přítomnosti, spíše jakési mrtvé danosti, připoutáni strázní, hladem, zimou, bolestí.
Křížová cesta z Krickerhau
Autor: Norbert Schmidt
Když pak nečekaně, milostí, vidíme, že jsme částí celku (Jóbova závěrečná vize) – je součástí toho pohledu, který není přirozený, ale Boží, i odpouštějící láska, umožňující nám přijmout minulost a žít s ní, hojící láska, přesahující nedostatek, dokonce smrt. Vnímáme (srdcem, duší, anděly v nás?), že v tom proudu času je cosi pevného, ne strnulého, ne něco, k čemuž bychom byli přivázáni, ne něco, co by nám bránilo v pohybu, ale právě pevný pohyb, láska, láska Boží, umožňující nám žít současně bolest i radost, naději i ztrátu. Když francouzský filozof a historik vědy Michel Serres zkoumal, co spojuje strukturu Pascalových Meditací, tedy knihy nosné křesťanské spirituality, a jeho matematická a fyzikální zkoumání, dospěl k tomu, že je to idea pevného bodu, a tím pevným bodem vesmíru i lidské duše je Ježíš Kristus. Zvláštní pevný bod, zhroucený, slabý, ukřižovaný – a právě tak schopný unést celý svět k zmrtvýchvstání.
Křížová cesta z Krickerhau (tak nazývali své město karpatští Němci) ukazuje celou možnost, tíhu i naději lidského života naráz. Neříká nám tak, že po bolesti bude líp. To nám většinou v urputné bolesti nepomůže, natolik je bolest pocitem, který přímo zjevuje přítomnost, přibije nás na ni, prostě je. Křížová cesta, kde je do jedné plochy naráz umístěno Ježíšovo utrpení i radost, nezlehčuje utrpení jako něco přechodného, neadoruje bolest, to nesmíme, je třeba lidi nadměrné bolesti zbavovat stůj co stůj! Říká „jen“ to, že bolavý a odsunutý a válkou týraný člověk je právě takový součástí Božího příběhu, lépe: že Bůh přijímá lidský příběh s tím vší a naplno. Boží mizení, pád, ztráta sil, smrt nechají stopu božství, důstojnosti na všech, kteří trpí, jsou odmítáni, vyhnáni, repatriováni. Tentýž Michel Serres píše: „Dovolte, abych prohlásil, že motorem dějin jsou zkrachovalci. Když je řeč o zkrachovalcích, nezapomeňte, prosím, mezi nimi na chudé, vyloučené a ty nejubožejší. Dokonce si myslím, že mezi božími vlastnostmi teologové a filozofové zapomněli na nekonečnou slabost. (…) Člověk je tím lidštější, čím více se blíží slabosti, ženě, dítěti, starci, nemocnému, bláznovi, chudákovi, nuzákovi, hladovému a ubohému.“
Čtení z 1. Petrova listu (1 Petr 3, 18–22) vlastně postupuje stejně jako instalace křížové cesty u Salvátora. V krátkém textu je shrnut celý Ježíšův život najednou. V centru stojí Kristovo utrpení za hříchy světa. To není v první řadě odsuzující, to je léčící. Kristus za hříchy zemřel ne proto, abychom setrvávali v hrůze z toho, že jsme ukřižovali Božího Syna, jak trestuhodně přetíženě v postních meditacích slýcháme, ale proto, abychom hříchem nezatíženi mohli milovat. Ne skrze zapomnění na viny, ale skrze úžas odpuštění a lásky. Síla Kristova kříže se v čtení z Petrova listu dostává i zpět, k duším dávno zemřelých. Dějiny je možno změnit, ne mocenským, ideologickým znásilněním (viz komunisté a husitství, Putin a fantasmagorie o dějinách velkého Ruska), ale osvobozením tradic v nich zamčených, potlačených, osobních i světových. Nemusíme je číst z hlediska vítězů, Evropanů, křesťanů, mužů, ale z hlediska lidí usilujících o spravedlnost a nespravedlností trpících. Ježíšův sestup k duším zemřelých umožní i odpuštění, shovívavost k předkům, nové navázání rozbitých vztahů, umožní existenci církve věrných a pokorných vyznavačů milujících Boha napříč dějinami. Vždyť z hlediska metafory zmuchlaného času je naším současníkem třeba Dietrich Bonhoeffer jistě více než třeba patriarcha Kyrill. Petrův text mluví současně o Ježíšově zmrtvýchvstání a odchodu do nebe. To nám očišťuje svědomí, uschopňuje člověka žít tak, aby jeho slova, činy, postoje, rozhodování mohly obstát před Boží láskou. Přítomnost celého Božího příběhu Ježíše Krista je nám dána křtem. Ani ten není minulostí, ale vždy přítomným počátkem, z nějž jako ze zdroje živé vody se vždy znovu můžeme rozhodovat svobodně, tedy v nejhlubším smyslu slova morálně.
K současnosti lidského života, k tomu, že je vždy celý a má mít smysl v každém okamžiku, že není redukovatelný na minulé viny či zásluhy ani na sny o budoucnosti či strach z ní, ale že přítomnost může v Bohu být místem, odkud síla počátku proudí skrze práci a lásku k naplnění, mě napadá příklad půdy. V jejím současném stavu je vždy přítomna i geologická i dějinná minulost, to, jak jsme se o ni starali. Zároveň je v tom, jak o ni pečujeme dnes, i její budoucnost. Pokud se o ni dobře staráme, z paměti usazené minulosti stále dává život, obnovuje se, živí.
Při vší nesporné složitosti zemědělské politiky je pro mne smutné, že dnes zase vítáme zmírnění limitů na užití pesticidů či odkládáme povinnost nechat půdu periodicky odpočinout. Doběhne to naše děti. Jejich budoucnost není oddělená od naší minulosti a přítomného chování. Má to pro mne výrazně teologický rozměr a navíc je to mrazivá metafora naší fragmentárnosti, neschopnosti vidět věci komplexně, jako by pod nebem Božím. Jakub Deml v tom už v padesátých letech viděl důvod k velké kajícnosti:
„Zhřešili jsme, ó Bože, před očima Tvýma, podobni dětem,
které tak lehce věří tomu,
co si nalhávají,
…
všecku panenskou půdu (patriarchové naši pásli na ní stáda svá)
jak vepři jsme rozryli a rozorali,
aby ani ten motýl nenašel nikde
kvítečka, na kterém
by se osvěžil a
odpočinul, každý krajíček
chleba jsme čilským ledkem
a superfosfátem
posypali.“
(Pozn. citáty z Michela Serrese jsou z knihy Michel Serres. Vyjasňování. Pět rozhovorů s Bruno Latourem. Praha. UK, Karolinum. 2024 a citáty z Vonneguta z knihy Kurt Vonnegut. Jatka č. 5. Praha. MF 1973, překladatel neuveden, ale šlo o Jaroslava Kořána)
Titulek redakční.
