NEŠŤASTNÉ PŘÍHODY JIŘÍHO, VÉVODY Z KENTU

Jiří, vévoda z Kentu, a jeho manželka Marina Řecká měli společnou zálibu v lepších věcech. Takový dojem každopádně vyvolala aukce honosných věcí tohoto páru, která se konala v listopadu 2009 v aukční síni Christie's. Zájemci s hlubokými kapsami se mohli rozhodnout pro sadu 18 stříbrných jídelních talířů Jiřího II. a Jiřího III. (prodaly se za neuvěřitelných 23 750 liber), dvě mahagonové lavice Jiřího III., které někoho přišly na 163 000 liber, nebo chladiče na víno Viléma IV., které za 121 250 liber.

To vše může znít beznadějně samoúčelně, ale nezapomínejme, že Kentovi měli spoustu místa k zaplnění. Jejich regentský dům na londýnském ultramoderním náměstí Belgrave Square se rozkládal na pěti podlažích a manželé, kteří si na sebe uvázali  v listopadu 1934, neviděli nic špatného na tom, když provedli několik vylepšení. Když jste ve třicátých letech bydleli na Belgrave Square, držet krok se sousedy dostalo zcela nový význam. Nemovitosti vévody z Westminsteru, vévody z Norfolku a vévody z Bedfordu se nacházely jen kousek od prahu domu Kentových číslo tři. Ale i když se žilo na vysoké úrovni, nebylo to vždycky snadné. George přišel do manželství s nápadně pestrou minulostí plnou příběhů o drogách a sexuálních výstřelcích. Můžeme si být alespoň jisti, že Marina věděla, co na sebe bere. Všichni to věděli a některým dokonce princovy výstřelky připadaly docela roztomilé.

George se narodil na sandringhamském panství v roce 1902 a měl předvídatelné královské vzdělání, které vyvrcholilo studiem na námořních školách v Osbornu a Dartmouthu. V roce 1924 byl jmenován podporučíkem, v roce 1926 povýšen na řádného poručíka a v aktivní službě zůstal až do roku 1929. George nenáviděl námořnický život a od roku 1929 pokračoval v neortodoxní, ale stále úctyhodné kariéře ve státní správě, kde pracoval na Ministerstvu zahraničí a Ministerstvu vnitra. Typická zpráva z června 1929 vysvětlovala, "že princova pracovní doba na Ministerstvu zahraničí je od jedenácti do šesti hodin a ve všech ohledech se řídí rutinou FO, ačkoli byl dostatečně blízko Buckinghamského paláce, aby si mohl odskočit domů na oběd, místo aby si vzal polední jídlo v oficiální jídelně nebo v sousedním klubu, jak je obvyklé". Skutečným zázrakem bylo, že se George v mnoha dnech vůbec dostal do kanceláře. V roce 1929 si jeho sybaritické excesy začaly vybírat svou daň.

Princ George (vévodský titul získal těsně před svatbou) si uměl užívat, obvykle ve společnosti svého bratra Edwarda (který byl v hierarchii výše, a tak mohl projevit více slušnosti). Eduard a Jiří byli podobného ražení. Oba měli rádi sex, jazz, pití, auta a sport a od konce dvacátých let si v York House zřídili živé staromládenecké sídlo. Po letech Edward napsal, že "ačkoli byl George o osm a půl roku mladší než já, našel jsem v jeho povaze vlastnosti, které se podobaly mým vlastním. Stali jsme se víc než bratry - stali jsme se přáteli." Byli známí u nejlepších krejčích v hlavním městě a trvali na tom, že jejich ulízané vlasy budou upraveny v legendárním holičství Geo F. Trumpera. Nic z toho nebylo levné.

Jedna účtenka z firmy Anderson & Sheppard ukazuje, že George koupil dvouřadový oblek z uhlíkové vlny s proužkem od Lardiniho za 342 liber (to je méně než obvyklá cena 685 liber, která by dnes měla kupní sílu více než 30 000 liber). George si také potrpěl na noční výlety a setkání se svými hrdiny, jako byli Duke Ellington a Ira Gershwin. I když koncem dvacátých a začátkem třicátých let trávil George až příliš mnoho času v nejluxusnějších nočních podnicích - Quaglino's, Kit-Cat Club a zejména Embassy Club - nepředstavovalo to žádný skandál. George měl sklony k hulvátství, ale jednomu majiteli klubu, který s ním mluvil v roce 1927, to zřejmě nevadilo. Princ byl "jeho oblíbencem", protože "postrádal něco jako sebevědomí".

Nakonec, jak špatné mohou být důsledky požitkářského života? Bolest hlavy druhý den ráno? No, ve skutečnosti by to mohlo být mnohem vážnější. Přichází "dívka se stříbrnou stříkačkou". Kiki Whitney Prestonová se v polovině 20. let 20. století stala jednou z miláčků keňské hedonistické smetánky Happy Valley. Dopřávala si více než dost mimomanželských afér, a jak všichni věděli, pokud jste chtěli drogy, Kiki byla vaše žena. George propadl jejímu kouzlu a brzy se stal závislým na kokainu, morfinu a dalších látkách. Georgův bratr Edward a další členové královské rodiny začali být Kikiiným vlivem silně znepokojeni - podařilo se jí také získat George do ménage à trois s Jorgem Ferrarou, bisexuálním synem argentinského velvyslance, a později tvrdila, že George je otcem jejího syna Michaela Temple Canfielda.

V roce 1929 dosáhla Georgova závislost krizového bodu - dost možná byla jedním z důvodů odchodu z aktivní námořní služby - a Edward nastoupil jako nepravděpodobný zachránce. V podstatě nechal Kiki vyhostit z Anglie a George odvezl na léčení. Edward byl skutečně něžný pečovatel, sedával u bratrovy postele a často pletl během nejhorších období rekonvalescence. Na sledování Georgova pohybu byl přidělen detektiv a jeho telefon byl občas odpojen, aby se zabránilo pokušením vnějšího světa. Je pravděpodobné, že George trpěl recidivami, pokud šlo o drogy, a nikdy zcela neztratil náklonnost ke Kiki. V roce 1932 se dvojice zcela náhodně setkala v Cannes a George musel být fyzicky odveden ze scény. Zdálo se však, že zadní vrátka Georgovy drogové závislosti byla zlomena, ačkoli si zachoval jinou vadu, která byla stejně schopná vyvolat skandál a fámy. Královské oko mělo, řekněme, tendenci bloudit.

Za ďábelským zevnějškem byl princ George poměrně kultivovaný muž. Vyznal se v uměleckých galeriích a pravděpodobně toho přečetl víc než ostatní synové Jiřího V. dohromady. Pozvání k projevu na knižním obědovém setkání v roce 1932 bylo přesně jeho šálkem čaje, ale posluchači byli možná trochu ohromeni tím, co chtěl říct. Byl "znechucen" romány, které projevovaly "nepřiměřený zájem o sex", a navrhl, že mnohé z nich "by měly být operovány kvůli gangréně v místě, které je přibližně ve dvou třetinách knihy". To je nepochybně zdravý pocit, ale když tak známý playboy brblal nad "neúměrným zájmem o sex", muselo mu to připadat poněkud přehnané.

Seznam záletů a trvalejších afér je dlouhý a často je ďábelsky složité oddělit fámy od skutečnosti. Málokdo by dnes zpochybnil existenci dlouhého a smysluplného vztahu s dramatikem Noëlem Cowardem. Určitě byli po dvě desetiletí blízkými přáteli a téměř jistě i občasnými milenci. Coward toto zapletení později v životě odmítl jako "malou známost", ale bylo to mnohem víc. Důvěryhodná může být i myšlenka Georgeových románků s americkou kabaretní hvězdou Florence Millsovou, anglickou herečkou Jessie Matthewsovou a - později - společenskou smetánkou Ethel Margaret Whighamovou (budoucí vévodkyní z Argyllu). Některé vztahy téměř překročily vážnější hranice. Zdá se, že George zvažoval jako možnou manželku bankovní dědičku Helen Poppy Baringovou (která již dříve rozbušila Edwardův tep). Jeho rodičům se tento nápad zdál směšný.

Můžeme alespoň konstatovat, že George měl zřejmě široký vkus, který podle některých svědectví sahal od Barbary Cartlandové (která někdy tvrdila, že George je otcem její dcery Raine) až po odborníka na umění a budoucího sovětského špiona Anthonyho Blunta. Do záběru se dostala i řada dalších jmen, ačkoli někdy máme k dispozici jen klepy a narážky. Bylo v komentáři Tallulah Bankheadové o častých návštěvách George, který ji chodil sledovat na londýnské jeviště, něco poněkud vědoucího? "Přinejmenším jednou týdně se zastavoval, aby se podíval, jak dovádím ve druhém dějství."

Manželství muselo změnit situaci ale bylo by přitažené za vlasy předpokládat, že George zcela zanechal sukničkářství. Kromě řečí o budoucí vévodkyni z Argyllu se hodně mluvilo o údajném románku s americkou boogie-woogie pianistkou Edythe Bakerovou v roce 1937 a někdy stačila Georgeova pověst k tomu, aby se o něm psalo. Tak v roce 1937 vyšel v deníku "The Express" článek s titulkem "Kdo je paní Allenová?" Dvojice byla spatřena při návštěvě podniku frenologa Evelyna Boola na Ludgate Circus a George neochotně souhlasil, že si nechá přečíst hlavu. Diagnóza byla vynikající - "pravá anglická hlava... jemný mozek, kvalita drážďanského porcelánu", ale následný mediální nápor byl velmi nevítaný.

Paní Allenová, dříve Paula Gellibrandová, byla Georgova stará přítelkyně (takže dřívější pokusy nelze vylučovat) a nyní manželka Williama D. E. Allena. Vévoda se zastavil v jejich bytě, nabídl Paule svezení a, jak napsaly jedny australské noviny, "neškodné události se chopili skandalisté, zveličili ji a zfalšovali". Kdo ví? Pan Allen si to však nenechal líbit, a tak napsal do "The Times" dopis, v němž odsoudil "bezohledné zneužívání soukromého života jiných lidí" a poznamenal, že jeho stará matka si nezaslouží, aby byla kvůli všem těm telefonátům novinářů a nepředloženým klepáním na dveře uvedena do stavu nervového vyčerpání. Pokud jde o vévodovu manželku, zdá se, že všechny pomluvy bere s nadhledem.

Vévodkyně z Kentu byla sama živá duše a dům na Bedford Square byl ve třicátých letech svědkem pořádných radovánek. Marina nebyla z těch, kdo by se na někoho zlobili, a byla více než schopná škádlit Georgeovy bývalé partnery. Jednou si láskyplně vystřelila z Noëla Cowarda (s nímž si velmi dobře rozuměla) slovy: "Byla jsi skoro královská milenka, že?" Jak již bylo řečeno, brzy se objevili dva synové a dcera, na které bylo třeba brát ohled. V této oblasti George boduje dobře a na reportáži z roku 1935, která zachycuje jeho zápas s kočárkem, je cosi dojemného. "Jindy ráno byl vévoda z Kentu k obdivu všech pozorovatelů spatřen v zahradách Belgrave Square, jak se stará o perambulátor svého malého syna". Bylo dobře vidět, že moderní otec "nevidí důvod, proč by si nemohli vzít své děti s perambulátory a vším ostatním na výlet".

Kromě toho se v polovině a na konci 30. let 20. století stávalo prioritou přibližování se slušnosti. Dalšímu bratrovi se dařilo zahnat královské skandály do kouta a politické události na kontinentu vyvolávaly stále větší obavy. Bylo zapotřebí vévody, který by nebyl okázalým mužem ve městě. Dokonce i v dobách, kdy byl Jiří marnotratný, projevoval někdy pevný smysl pro povinnost a schopnost tvrdě pracovat. Ministerstvo vnitra pro něj bylo podnětným prostředím, zejména - jakkoli to může znít nepravděpodobně - v době jeho v tovární inspekci. Upřímně si užíval výlety do míst, jako byla obrovská továrna Leyland v květnu 1931, kde ho zaujala nejnovější linka na výrobu klikových hřídelí. Když oddělení továren v roce 1933 pořádalo večeři ke 100. výročí založení, George se jí rád zúčastnil - i když nadšení jeho hosta - bratra Edwarda, bylo možná méně nápadné.

George se nevyhnul ani své roli v nekonečném kolotoči královských akcí a vystoupení, ale zejména během tříměsíční, 6000 kilometrů dlouhé cesty po Jižní Africe v roce 1934 se slušně vyznamenal. Po výměně stráží v lednu 1936 se nový král Eduard VIII. okamžitě rozhodl, že se bude věnovat Georgeovi a Jindřichovi, vévodovi z Gloucesteru, svá očekávání: "Jestli si vy dva myslíte, že teď, když jsem tuhle práci převzal já, se můžete dál chovat jen tak. jako dosud... velmi se mýlíte". Ne že by Jiří a Jindřich dostali mnoho času na to, aby se osvědčili. Až příliš brzy se rozruch kolem Edwardova vztahu s Wallis Simpsonovou dostal na vrchol a v událostech, které vedly k Edwardově abdikaci, se George ukázal jako klíčový hráč.

Pro vévodu z Kentu to bylo velmi jednoduché. Představa, že by se anglický král oženil s někým, jako je Wallis, a nadále vykonával funkci panovníka, byla naprosto absurdní. George byl přímým svědkem bratrových bizarních výkyvů nálad. V jednu chvíli Eduarda sžíraly úzkost a rezignace, v další chvíli prohlašoval, že všechno dobře dopadne. Je příznačné, že od konce léta 1936 se George držel stranou (možná proto, že Wallis nechtěla, aby šeptal Eduardovi do ucha), ale koncem listopadu mohl George promluvit ke králi, který byl velmi zahloubán. Představ si, že si ji vezmeš, jak jí proboha budeš říkat? Beznadějně sebevědomý Eduard nabídl tvrdohlavou odpověď: "Co myslíš! Anglická královna, samozřejmě, a indická císařovna, celý pytel triků."

To ovšem byla jen zbožná představa a do prosince měl Eduard podepsat právní aparát, který ukončil jeho působení ve funkci panovníka. Někdy se objevovaly názory, že se mluvilo o dynastickém skoku a nabídnutí monarchie vévodovi z Kentu. Důkazy o tom, že by se tato myšlenka brala vážně, se hledají jen těžko, a přestože by Kent vnesl do této role větší charisma, jeho minulost byla nepřekonatelnou překážkou. Kromě toho vláda Jiřího VI. stále představovala pro Jiřího zajímavé vyhlídky. Jedním z obzvláště lákavých kariérních kroků - který mohl vévodu učinit skutečným - bylo působení ve funkci generálního guvernéra Austrálie. Když bylo koncem roku 1938 oznámeno jeho jmenování (plánoval, že se funkce ujme v listopadu 1939), Austrálie se do Jiřího zbláznila a oficiální přípravy postupovaly velmi rychle. Pak se Hitlerovi podařilo zkazit večírek. Koncem září napsal George australskému premiérovi:

"Jelikož jsem ještě ve věku pro aktivní službu, vrátil jsem se ke královskému námořnictvu".

Bylo to "velké zklamání", že se s vévodkyní budou muset vzdát stěhování do širé hnědé země. Hrozila válka. Georgovy dřívější pocity vůči Německu zůstávají poněkud nejasné - jistě dával přednost nějakému kompromisu před vyhlídkou na konflikt, byl ochoten sloužit jako jakýsi prostředník a možná mu některé aspekty nacistické ideologie připadaly zajímavé. To se do roku 1939 změnilo. Jak napsal svému švagrovi - jugoslávskému knížeti-regentovi Pavlovi, "v jakém pekle to žijeme, všude se tlačí zlo". Byl to sklíčený, ale vyzrálý soud a ukázal, jak daleko se George dostal od bezstarostných časů, kdy se v ranních hodinách vyléval z nočních klubů. Byla proto škoda, že vévoda měl jen málo času vyzkoušet svůj metal, ale to už je jiný příběh...