S bývalým americkým prezidentem a kandidátem na prezidenta v tomto roce Donaldem Trumpem se pojí postoje, politické názory a způsoby veřejné prezentace, které jsou zdánlivě tak jedinečné, že se dnes běžně mluví o „trumpismu“. Co trumpismus konkrétně tvoří? A může se prosadit i u nás?
Na české politické scéně lze koneckonců najít celou řadu politiků, kteří prosazují názory podobné těm Trumpovým. A též politiky, kteří se svým osobnostním vybavením Trumpovi dost blíží.
Co je trumpismus
V obecné ideologické rovině je trumpismus forma nacionálního populismu. Spojuje v sobě—stejně jako jiné odnože nacionálního populismu v západních demokraciích—pohrdání dosavadními demokratickými elitami, či obecněji establishmentem, s nacionalistickým vzýváním velikosti vlastního národa. V americkém případě se s nacionalismem pojí izolacionismus, který odmítá výraznější americké angažmá ve světě za americkými hranicemi, zejména mimo americký kontinent. A který je antiglobalistický.
Trumpa touto verzí nacionálního populismu vyzbrojil zejména jeho dřívější poradce Steve Bannon, který ovšem—v jistém v rozporu se silným izolacionistickým tíhnutím této ideologie–zároveň prosazuje vývoz nacionálního populismu do jiných demokracií coby zbraně proti globalismu. V minulosti se tak Bannon snažil s pomocí své nadace vytvořit cosi jako nacionálně-populistickou internacionálu, v níž měli hrát důležitou roli evropští nacionální populisté—od Marine Le Penové až po Viktora Orbána.
Trumpismus se ovšem ideologicky opírá i o další méně či více artikulované postoje. Jedním je jistý druh rasismu, věřící v to, že běloši jsou nadřazení ostatním. Přímo i nepřímo hájí roli „“bílého muže“, který údajně vybudoval Ameriku, proti demografickým změnám, za nimiž stojí i masová migrace. Právě v této otázce Trump souzní s podstatnou částí Republikánské strany, která se obává nejen sociálně-kulturních dopadů, ale též politických posunů působených demografickými změnami.
Ruku v ruce s vírou v pokračující nadřazenost „bílé patriarchální kultury“ v americké společnosti jde odpor hlasatelů této ideologie proti „progresivistům“, kteří volají po zrovnoprávnění menšin a větší roli žen. Stejně jako v evropských demokraciích tak i americký nacionální populismus, jehož hlavní tváří se stal Trump, volá po záchraně „tradičních“ hodnot, „tradiční rodiny“, a odmítá nejrůznější emancipační hnutí coby extrémně levicová.
Trumpova osobnost
Trumpismus má ovšem i další rysy, které se při zběžném pohledu dají zdánlivě spojit jen se samotným Trumpem, či, lépe řečeno, jeho osobnostním vybavením. Je to silný narcismus, který Trump ovšem zároveň dokáže učinit součástí svého silného charismatu pro ty, kteří chtějí věřit v jeho neomylnost a specifické historické poslání. Tábor nejoddanějších Trumpových příznivců tak připomíná spíše sektu než politické hnutí.
Politik, který nabízí neomylnost a pohrdání dosavadním establishmentem, pochopitelně inklinuje k autoritářství. Demokratické mechanismy jsou dobré jen do té míry, do jaké mu mohou sloužit. Když se mu postaví do cesty, je ochotný je zpochybnit nebo na ně zaútočit.
To je ostatně také jádrem všech současných právních problémů Trumpa. Všechna trestní řízení proti němu se točí okolo jeho zpochybňování demokratických procedur—od lží o výsledcích voleb v roce 2020 (a snahy výsledky manipulovat), přes nepřímé vybízení davů k útoku na Kapitol, až po odmítání vydat úřadům neoprávněn držené tajné dokumenty. I v občansko-právních sporech Trump vystupuje jako někdo, kdo (nebo jeho firmy) fakticky stojí nad zákonem.
K tomu, aby byl Trump schopný prodat tuto směs postojů veřejnosti, je důležitý ještě jeden osobnostní rys: schopnost pružně měnit postoje i lhát, a zároveň činit—s pomocí spřízněných médií a sociálních sítí—toto osobnostní vybavení součástí vlastní charismatické přitažlivosti pro veřejnost. Není tak divu, že tvrdé jádro Trumpových příznivců tvoří lidé s nižším vzděláním a malou úctou k demokracii, jakož i lidé vystrašení prudkými společenskými změnami, před nimiž je Trump slibuje chránit.
Shrneme-li, trumpismus je směs nacionálního populismu a izolacionismu, obrany „bílého muže“ proti údajným progresivistickým tendencím, a nedemokratických a autokratických tendencí. Jeho součástí je i image miliardáře, který je takříkajíc „za vodou“ a nepotřebuje tedy být v politice, aby zbohatnul. Co dělá, dělá údajně pro „lidi“.
Kořením této směsi je silné charisma, vycházející z extrémního narcismu, a schopnosti, kterou nejlépe popisuje anglický výraz „con man“. Do češtiny se tento výraz překládá jako „podvodník“, ale to není přesné. „Con man“ je sice podvodník, ale takový, který se dokáže „vemluvit“ do přízně svých obětí, tedy člověk s charizmatem a přesvědčovacími schopnostmi. Typickými příklady jsou sérioví sňatkoví podvodníci nebo autoři finančních pyramidových schémat. Jsou to lidé bez jakékoliv empatie pro svoje oběti, kteří bezskrupulózně využívají jisté osobní přitažlivosti ve svůj prospěch.
Český trumpismus
Z výše řečeného vyplývá, že trumpismus se nedá úplně replikovat mimo USA, ale to neznamená, že v evropském a konkrétně českém prostředí nelze najít jeho různé podoby. Hlavním společným jmenovatelem je samozřejmě nacionální populismus a jej doprovázející názorový arzenál vzývající tradiční hodnoty a vymezující se proti emancipačním tendencím v moderních společnostech.
Frází, která „trumpisty“ spojuje, je „naše země na prvním místě“ bez ohledu na mezinárodní kontext. Tedy vyhrocená národní sebestřednost.
Je ale třeba některých dalších rysů, aby bylo ale možné považovat různé nacionální populisty za odnože „trumpismu“. Jedním je již zmíněný osobnostní profil, který má co do činění s narcismem a schopností prodávat sebe i svoje názory veřejnosti tak, jak to pozorujeme v případech různých charismatických podvodníků. Je to právě tento rys, který umožňuje lidem jako je Trump, či jeho evropské obdoby, vytvářet z politického hnutí fakticky sekty. Což by nebylo možné bez schopnosti využívat některé slabiny moderních masových médií.
Není náhodou, že se to nejlépe daří velmi bohatým jedincům, kteří se „dali na politiku“, v níž si budují image někoho, kdo už všeho dosáhl, a chce pomoci svému národu tím, že z politiky zavedené způsoby jejího údajně zkorumpovaného fungování. Aby se toho dalo dosáhnout, je údajně třeba občas obejít některé zavedené demokratické procedury a ovládnout pojistky demokracie, jako je nezávislá justice či média. Davno před Trumpem byl v tomto ohledu vlaštovkou mnoha rysů současného trumpismu italský Silvio Berlusconi.
Většina evropských nacionálních populistů—na rozdíl od Trumpa—nakonec na samotné základy demokracie neútočí. Lze se samozřejmě ptát, do jaké míry je tomu tak proto, že jsou navzdory nacionalisticko-populistické rétorice demokraty, a nakolik prostě proto, že jim evropská demokratická politika, v níž se uplatňuje systém poměrného zastoupení, neumožňuje získat tak velkou moc, jako má americký prezident v systému, kde „vítěz bere vše.“
Jisté je, že tam, kde se nacionální populisté dostali v Evropě do čela vlád (což je v západní části Evropské unie zatím jen Itálie a ve východní části Evropské unie Maďarsko, Polsko, Česká republika a Slovensko), jejich chování se dost lišilo v závislosti na tom, zda jejich strany či hnutí měly absolutní většinu, anebo zda o vládu jedné strany nešlo (a museli tedy dělat koaliční kompromisy).
Zároveň, zdá se, také dost záleží na míře integrace té které země do EU. Jinak řečeno: EU hraje důležitou roli v tom, kam až mohou nacionální populisté v případných útocích na právní stát a demokracii zajít.
Polský Jaroslaw Kaczynski, maďarský Viktor Orbán nebo slovenský Robert Fico se chovají v mnoha ohledech jako Trump, a dokonce se vyznačují některými osobnostními rysy, které je činí Trumpovi podobnými, ale nejvíce se Trumpovi blíží bývalý český premiér Andrej Babiš.
I on–po flirtování s liberalismem a levicovým populismem—přesedlal na nacionální populismus. Jeho „hnutí“ není v pravém slova smyslu politická strana, ale sekta vybudovaná okolo silného vůdce. I on těží z toho, že coby miliardář údajně do politiky nešel proto, že by si potřeboval ekonomicky polepšit, ale proto, aby „zametl“ s dosavadním politickým establishmentem.
Ani Babiš se netají pohrdáním demokratickými institucemi a mechanismy. Dokonce i jeho řečnické tirády, které obsahově nemají hlavu a patu, ale přesto dost přesně oslovují svým útočným stylem a narcistní vševědoucností jeho voliče, se dost podobají těm Trumpovým.
Babiš je také typický „con man“. Tedy někdo, kdo se dokáže ke svému cíli prolhat, a ještě přitom svoje oběti okouzlit jistým charismatem. Nemá žádné skutečné ideologické ukotvení, svoje názory pružně mění podle průzkumů veřejného mínění. Od Trumpa ho v tomto ohledu odlišuje snad jen to, že Trump je už svým založením rasista a misogyn. Babiš je v tomto ohledu jen pružný oportunista.
Trumpismus nicméně v českém prostředí neztělesňuje jen Babiš. Trumpova politika oslovuje všechny, kdo v podstatě nenávidí liberální demokracii a netají se obdivem k autoritářům. A také „machistické“ spektrum české politiky, které v různých emancipačních snahách vidí ohrožení patriarchální kultury. V systému poměrného zastoupení se ale řada těchto postojů nakonec „rozpouští“ kvůli nutnosti dělat kompromisy, jakkoliv občas ultra-konzervativní menšiny dosáhnou dílčích vítězství.
Nebezpečí, kterému nyní čelí USA v podobě možného Trumpova návratu do Bílého domu, bychom tak čelili teprve v okamžiku, kdyby současná nejvýraznější postava českého „trumpismu“, Andrej Babiš, dokázal po příštích volbách spojit síly do většinové vlády s hnutím Svoboda a přímá demokracie, jehož vůdce Tomio Okamura je dalším výrazným představitelem „trumpistických“ tendencí u nás.
Přítomnost, únor 2024