Okupace, protržená přehrada a ostřelování. Lidé v Chersonu přežívají v nuzných podmínkách

Události: Nikdo nám nepomůže, stěžují si obyvatelé zkoušeného Chersonu (zdroj: ČT24)

Cherson zažil osm měsíců ruské okupace. Loni v červnu zase tamní obyvatele postihla povodeň poté, co Rusové zničili hráz Kachovské přehrady. I když voda už dávno opadla a půda vyschla, destrukce zůstává – v domech i myslích obyvatel. V Chersonu natáčel štáb redaktorky ČT Barbory Maxové.

V Tamařině domě voda po protržení přehrady sahala až do výšky stropu. Vystrašenou ženu museli v létě zachránit sousedé. „Přišla jsem do tohohle domu hrůzy a všude okolo mě bylo jen bláto a plíseň,“ pláče Tamara při vzpomínce na návrat do zdevastovaného domova.

Žije ve čtvrti Šuminsky. Dnes doslova živoří. Veškerý nábytek je zničený, zdi jsou prolezlé plísní, topení v domě nefunguje a nemá ani dost jídla. Už nevěří, že nalezne cestu ze dna. „Tenhle dům je mi už k ničemu, protože ho nemůžu dát nikdy do pořádku,“ říká štábu ČT.

Zdi vyplavených domů v Chersonu jsou pokryté plísní
Zdroj: ČT24

Pomoci se nedostává, stěžují si místní

Domy jsou vybydlené a vyplavené. Řada místních tvrdí, že pomoc zoufale chybí, a to nejen od ukrajinského státu, ale i mezinárodních organizací. Ty sice poskytují třeba vodu nebo potraviny, peníze na opravy celých domů ale chybí.

Úřady zpočátku nabízely příspěvek pět tisíc hřiven. To ale na rekonstrukci nestačí. Lidé navíc potřebovali dokumenty, které jim vzala voda. „Nemůžete pořád chodit po úřadech, abyste dostali těch prokletých pět tisíc hřiven,“ říká obyvatelka Chersonu Oksana.

Kromě ní většina lidí mladších generací z města uprchla. Přežívají tu hlavně ti nejstarší. Mezi nimi Larisa a Vasilij, které válka dohnala opakovaně. Po záplavách jim domov zničila ruská raketa. „Radovali jsme se z toho, že jsme to vlastníma rukama dali dohromady. Vždycky, když jsem přišla, tak jsem se těšila z toho, jak je to tu pěkné. Pak pátého prosince přiletěla raketa a vše bylo pryč,“ vypráví Larisa.

Ruské pozice jsou vzdálené jen čtyři kilometry. Místo, které se stěží drží při životě, okupanti ostřelují denně. „Když si jdeme večer lehnout, tak nevíme, jestli se ráno zase probudíme,“ dodává Vasilij.

Domov ale opustit nechtějí. V beznadějném útočišti zůstávají dál navzdory okupaci, záplavám i ruskému ostřelování. A s jediným přáním – aby se ukrajinská armáda nevzdala.