Zrání Josefa Suka bylo přijato s velkým nadšením

Dramaturgie večera připravila poutavý, avšak interpretačně velmi náročný program složený ze skladeb první čtvrtiny 20. století. Jeho realizaci rozdělila do dvou vynikajících orchestrů, které s velkým zápalem a s vysokou uměleckou erudicí splnily beze zbytku svá zadání. Na koncertě se bezpochyby ukázalo, že k reprezentativnímu orchestru České republiky, tedy k České filharmonii, je jeho mladá záloha Česká studentská filharmonie juniorskou reprezentací naší orchestrální hudby.

České studentské filharmonii náleželo na koncertě provedení Janáčkovy předehry Žárlivost, původního úvodu k opeře Její pastorkyňa, a Klavírního koncertu Sergeje Prokofjeva. Provedení Janáčkovy skladby v plnokrevném a koncepčně přesvědčivém podání Jakuba Hrůši zcela vyvrátilo stále omílané polopravdy o tom, že je pozdně romantickou předehrou nehodící se stylově k Její pastorkyni. Přitom jediné, co je v této ouvertuře k opeře nekompatibilní, je její nezávislost užitých melodických témat, popř. její neslučitelnost s úvodní tóninou as moll, jíž se opera v krátkém orchestrálním vstupu obvykle otevírá. Obsahem i celkovým rukopisem hudby je však Janáčkova předehra Žárlivost s operou Její pastorkyňa spojitelná. K jejímu vypouštění z divadelních inscenací vedou více režijní důvody, jež jsou svázány s vlastním začátkem představení než její kompoziční styl.

Hrůšova koncepce dala zaznít všem hlasům skladby v dostatečné intenzitě, a tak vycházely všechny jejich střety v naplánovaných přesazích a překotných překrýváních. Jsou zde náznaky sčasovek nebo strmé kontrasty mezi sousedními větnými díly, jak je známe z jiných Janáčkových skladeb. Česká studentská filharmonie provedla náročné dílo ve strhující souhře, s elánem vlastním mladým profesionálům. A tak bylo díky ní možné si vzpomenout na kompletní nahrávku Její pastorkyně pod vedením Sira Charlese Mackerasse z roku 1983 (Decca) v původní verzi. Ta zařazuje do svého playlistu též předehru Žárlivost, i když až po odeznění celé opery. Nezapomíná však na ni.

Po Janáčkově hudbě následovalo stejně progresívní dílo – jen o něco málo mladší Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll Sergeje Prokofjeva. Nutno konstatovat, že mezi všemi provedenými skladbami večera dosahovala skladba ruského autora největšího odstupu od romantiky. Byla dokončena v carském Rusku v roce 1913, v krátkém časovém zpoždění od premiéry Prokofjevova slavnějšího Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 Des dur. Koncert pro klavír a orchestr č. 2 je však odlišný. Je plný vzdoru a revolty, což je typické pro umělecké naladění „Sturm und Drang“. Lze vypozorovat, že mladého autora oslovila aktuální ruská avantgarda bořící tonalitu a přinášející civilistní témata. Patřil do ní např. Nikolaj Roslavec (1880–1944), Nikolaj Obuchov (1892–1954) a další. Svůj Druhý klavírní koncert Sergej Prokofjev uvedl v premiéře až po rekonstrukci ze zachovaných skic v roce 1923, po zničení partitury v době 1. světové války a Říjnové revoluce.

Jádro koncertu tvoří bohatě rozvinutý nástrojový part v časové, technické i výrazové dimenzi. Sólové eskapády klavíristy vyplňovaly široký prostor cyklu o čtyřech kratších větách. Tvoří méně obvyklé prostředí pro romantický koncertantní formát. Klavírní sóla často prezentovala případy záměrné neslučitelnosti jednotlivých položek hudebního materiálu jak v souzvukové, tak v melodické rovině. Je to pro autora dost typické. Prokofjevova koncertantní hudba si v mnoha opusových číslech razí cestu neprobádanou tmou. Není však tmářská, vždy proklestí část cesty méně frekventovaného akustického prostoru. Klavírista Alim Bejsembajev i Česká studentská filharmonie přistoupili ke skladbě skvěle připraveni. Umělecké těleso bylo inspirujícím partnerem klavíristovi s robustní technikou i plastickou šíří dynamické škály. Ve druhé větě pak Alim Besembajev předvedl svoji drobnou prstovou techniku, běžící závratným úprkem od začátku až do konce věty. Finále koncertu bylo završeno robustním závěrem. Ovace pro sólistu i orchestr pak nebraly konce. Mladý kazachstánský pianista pak v přídavcích předvedl gejzír trylků v jedné ze sonát Domenica Scarlattiho a zasněné Preludium G dur, op. 32 č. 5 Sergeje Rachmaninova.

V druhé polovině večera nastoupila na pódium Česká filharmonie a ženská část Pražského filharmonického sboru, aby provedly pozdní opus Josefa Suka Zrání, dokončený po pěti letech tvůrčí práce v roce 1917. Zapadá jako třetí část do řady rozlehlých orchestrálních skladeb vzniknuvších jako autorovo tvůrčí vyznání bolesti ze smrti manželky Otylky, Dvořákovy dcery a ze smrti samotného Antonína Dvořáka. Oba skony se udály v rozmezí let 1904–1905. Uvedená řada děl je otevřena Symfonií c moll „Asrael“, pokračuje pětivětou básní v tónech Pohádka léta a pokračuje jednovětou symfonickou básní Zrání pro orchestr a ženský sbor. Následuje pak ještě široké vokálně instrumentální plátno Epilog. Třetí část Zrání jde v duchu stejnojmenné básně Antonína Sovy v ústrety vyrovnání člověka se životem. Na pozici, kdy si člověk uvědomí svojí roli v nekonečném vesmíru. Báseň však konfrontuje člověka s těžkým osudem, kterému se on staví čelem. Antonín Sova pak v básni velebí sílu člověka postavit se nepřízni životní cesty.

Nejlepší poslech Sukova Zrání přináší metoda, kdy si propojujeme obrazy Sovovy básně se zhudebněním Josefa Suka a jeho barevnou paletou. Téměř čtyřicetiminutová kompozice postupuje ve vývoji stále vpřed a neposkytuje posluchači mnoho příležitostí k orientaci v návratech či opakování celků. Vzniká složitá forma jdoucí ve šlépějích formy literární. Vlastně jediný opěrný mechanismus přináší autorova motivická symbolika smrti, jejímž základem je již dlouhou dobu zvětšená kvarta směrem vzhůru a dolů, často v sepětí obou intervalů v celotónové vzdálenosti. Josef Suk zde volí frekvenci uplatnění motivu od hojného využití až po jeho záměrné vynechávání. Tento proces také současně proměňuje harmonii ve směru k celotónovému modu, v opačném případě pročišťuje hudbu k diatonické konsonantnosti. Disonantnost a diatonické pročištění jsou Sukovi též symboly bolesti ze smrti a vyrovnání se životem. Je velmi dobře, že posluchači v programovém letáku dostali k dispozici celé znění Sovovy básně. Mohli se tak ve skladbě lépe orientovat a porozumět jí.

Velkou oporou pro její pochopení se stala oduševnělá interpretace České filharmonie a dirigenta Jakuba Hrůši. V duchu symbolismu literární předlohy podněcoval vznik orchestrálních barev ve vyhraněných valérech. Dociloval toho snahou po vzájemném srůstu nástrojových skupin. Velká část skladby vyzněla v celistvých barevných plástech. U fugy před samotným závěrem se hlasy osamostatnily do polyfonní nezávislosti. Katarzi s očištěním duše pak přinesl s éterickým výrazem skvěle ladící ženský sbor. Byl připravený se zodpovědnou péčí sbormistra Lukáše Vasilka.

Po doznění skladby ponechal Jakub Hrůša svým gestem dlouhou dobu k tichému rozjímání a doznění skladby. Poté se rozpoutaly dlouhé ovace, při kterých dirigent děkoval mnoha sólujícím hráčům, všem orchestrálním hráčům na pódiu i trumpetistům u varhan, stejně tak své díky směřoval ženské části Pražského filharmonického sboru. Koncert se závažnými skladbami v podání mladých i zralých hudebníků přinesl výrazný úspěch.

Česká filharmonie • Alim Bejsembajev
21. února 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha

Program:

Leoš Janáček: Žárlivost, původní předehra k opeře Její pastorkyňa
Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll, op. 16
Josef Suk: Zrání, symfonická báseň, op. 34

Účinkující:

Alim Bejsembajev – klavír
Pražský filharmonický sbor – ženský sbor
Česká studentská filharmonie
Česká filharmonie
Lukáš Vasilek – sbormistr
Jakub Hrůša – dirigent