Článek
Daly jsme se s kolegyní Evou do řeči, jak se někteří lidé prapodivně chovají. „Tak třeba tuhle v metru,“ vzpomínala Eva. „Přistoupil jeden, no ještě mladíček to byl, v uších walkmana, rozcapený na sedadle a opravdu nahlas si spolu se zpěvákem zpívá. Zpěváka však není slyšet, ten pěje mládenci do ucha, zato kdykoli vlak ve stanici zastaví, po celém vagónu se rozléhá ne příliš libý zpěv mutujícího ‚walkmeňáka‘. Naštěstí, když se metro zase rozjede, jsou jeho skřeky přece jenom částečně přehlušeny rachotem dopravního prostředku. Ten je tentokrát výjimečně všemi okolo vnímán jako vítaná zvuková kulisa.“ „To už museli být všichni opravdu zoufalí“, pomyslím si a čekám, jak vyprávění dopadne. „Všem se ulevilo, když na Karláku ten halekající pošuk vystoupil,“ ujistila mě kolegyně. Tomu jsme ráda uvěřila. Když jsme pak o té příhodě dál debatovaly, napadlo nás, že v té samé stanici se vystupuje i na psychiatrickou kliniku. „Žeby?“
