Limity Kaufmannova filmového úkroku
Německý tenorista Jonas Kaufmann ve Smetanově síni Obecního domu vystoupil už popáté. Když tu zpíval v roce 2011 a 2012 svými operní recitály romantických a veristických árií včetně jeho fenomenální interpretace Wagnera vyvolal zájem srovnatelný s idoly popmusic: média se předháněla v superlativech o nejžádanější operní hvězdě, o atraktivním štíhlém čtyřicátníkovi s uhrančivýma očima a podmanivým temným hlasem. A bylo pak až neuvěřitelné, jak tentýž sólista, který svým hrdinným tenorem „hřímá“ coby Wagnerův Siegmund, Parsifal, Lohengrin, pak dokázal v roce 2014 při koncertním uvedení písňového cyklu Franze Schuberta Zimní cesta zklidnit a ztišit svůj projev do hluboké introvertní reflexe milostného zklamání, aniž ztratil na intenzitě výrazu, ba právě naopak. I s rizikem, že publikum zhýčkané (a očekávající) hity světových oper takovou součást jeho rozsáhlého repertoáru nedocení. V roce 2016 svůj pražský recitál k CD s názvem Nessun dorma zaměřil monotematicky na Pucciniho opery a nakonec přesvědčil o svém rezervovanějším přístupu ke skladateli, který vášně tenorových hrdinů rozdává plnými hrstmi.
Mezi tím byl v roce 2014 tváří 23. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov s recitálem sestaveným ze slavných árií z Tosky, Manon Lescaut, Carmen, Werthera a Sedláka kavalíra. A Jonase Kaufmanna u nás známe také díky operním přenosům do kin jako Wagnerova Lohengrina (La Scala), z Metropolitní opery jako Siegmunda nebo Parsifala, Massenetova Werthera, Gounodova Fausta nebo Pucciniho Dicka Johnsona (Děvče ze západu).
Kaufmann není zdaleka mezi operními sólistkami a sólisty s přízviskem hvězdy první, kdo si po dosažení a upevnění „bytelné“ pozice mezi kolegy a konkurenty „odskočil“ do jiného žánru – nejen do operety nebo muzikálu, ale i pop music. Důvodů může být několik: potřeba zpestření vlastního repertoáru, snaha dokázat si, že „tohle umím taky“, záliba v těchto žánrech (ať už upřímná nebo marketingová) – nebo často také tlak jejich agentů o průnik jejich „zboží“ na nové trhy.
Po „výletech“ do světa operety (alba Du bist die Welt für mich a Wien) a nepříliš zdařilých albech s vánočními písněmi, doplněných navíc (pro jistotu) jeho kulinářskými recepty, se nyní Kaufmann rozhodl pro úkrok k filmu. Výsledkem je album The Sound of Movies s písněmi a melodiemi z filmů od výmarské éry konce 20. let minulého století po Gladiátora z roku 2000 z tvorby skladatelů, mezi kterými nechybí Ennio Morricone, Francis Lai, Henry Mancini, Nacio Herb Brown nebo mistr klasického argentinského tanga Carlos Gardel. Nahrávku Kaufmann natočil loni v Praze s Českým národním symfonickým orchestrem a dirigentem Jochenem Riederem pro label Sony Classical.
Koncertní verzi projektu The Sound of Music stylově zahájila efektní úvodní znělka Alfreda Newmana pro filmy společnosti 20th Century Fox a Český národní symfonický orchestr pod taktovkou Jochena Riedera (který s Kaufmannem na podobných projektech dlouhodobě spolupracuje) mě spolehlivě přenesl do dob, kdy tyto fanfáry, spolu se sochou Svobody, byly (zpravidla) příslibem silného filmového zážitku. Bohužel hned první píseň, kterou si Kaufmann vybral na „rozjezd“ svého večera, What a Wonderful World George Davida Weisse a Boba Thieleho z filmu Dobré ráno Vietname, mě ze zasněných vzpomínek vytrhla – a současně (docela drsně) naznačila meze, hranice a limity Kaufmannovy odbočky do hájemství filmové hudby. A to přitom program koncertu tvořily hity z klasických filmů Zpívání v dešti, Snídaně u Tiffanyho, Vertigo, Bio Ráj, Velký Caruso, Tenkrát v Americe, Gladiátor, Love Story, Mise, Lovec jelenů nebo muzikálu West Side Story.
Z úvodních Kaufmannových slov na koncertě s omluvným vysvětlováním, proč před ním stojí na pódiu mikrofon, bylo zřejmé, že si je vědom, jak se dostává do nelítostné konfrontace s celou plejádou skvělých světových zpěváků (a herců), jejichž výkony jsou k dispozici na nespočtu DVD slavných filmů, pro které byla tato hudba složena, nebo soundtracků. Zpívání a hraní ve filmech a pro film je velmi náročná a specifická profese, stejně jako operní (nebo muzikálový) zpěv. A mistr jednoho oboru se zdaleka nemusí stát i mistrem toho druhého. Zvláště, když si ještě pamatujeme mistrovství takového Karla Gotta nebo lednový pražský koncert Andrei Bocelliho.
V Kaufmannově operním mistrovství se propojuje skvělá klasická hlasová technika s dlouhými legatovými frázemi, pevnými výškami, podmanivá temnější barva hlasu, herecké umění, s nímž proniká do psychologických hloubek svých postav, ale i atraktivní, uhrančivý zjev. Vyzařuje z něj strhující charisma, ať už vytváří na předních světových scénách mužné wagnerovské hrdiny nebo slabochy, muže něžně milující i takové, kteří podléhají zhoubným vášním, oslavované vítěze i vyvrhele, ať vystupuje v písňových recitálech s hlubokým soustředěním na prováděná díla nebo se zaujetím odpovídá na novinářské otázky.
Už při minulých koncertech mohlo mnohé překvapit, že i když je Kaufmann mimořádně tvárný a charismatický herec, v recitálu se plně a výlučně koncentruje na zpěv a nezapojuje do svého výkonu dnes na koncertech obvyklé, někdy až nadužívané, herecké akce. Kaufmann není extrovertní Ital, který se zmítá v bouři emocí v žáru jižanského slunce. Kaufmann zůstává svůj. Jeho síla je v intenzitě pěveckého výrazu, vnitřním napětí, které svým podmanivým tmavým tenorem přitom dokáže zprostředkovat způsobem, kterému posluchači podléhají.
Tato vyhlazená, kultivovaně luxusní charakteristika Kaufmannova hlasu i koncertního projevu se při interpretaci filmových melodií stává nevýhodou. A ruka v kapse to zachránit nemohla. Zatímco v opeře, ale i písňovém repertoáru Kaufmann nastavuje standardy, kterým se málokdo vyrovná, při zpívání na mikrofon až na několik výjimek nezpíval plným hlasem, ale pouze odpojeným hlavovým rejstříkem, ve kterém se mu občas vyšší tóny dařilo rozeznít až se zpožděním a po hlasovém „zaškobrtnutí“. Takto limitovaný hlas bez hrudní opory, plnosti a Kaufmannovy typické tmavé barvy neumožňoval rozvinout větší škálu dynamiky i výrazu. Přitom texty v angličtině (s německým přízvukem), němčině, italštině i španělštině zvládal s velmi zřetelnou srozumitelností. A zvukaři odvedli velmi dobou práci. Stejně tak Český národní symfonický orchestr pod vedením zkušeného a s Kaufmannem sehraného Jochena Riedera a sólově kytarista Lukáš Pelikán a akordeonista Pavel Drešer.
Sám Kaufmann se při své „exkurzi“ vyznává z lásky k filmům, které si prý oblíbil hlavně na svých cestách za operními rolemi po celém světě, kdy často potřebuje „zapomenout na všechno kolem sebe“ a nějak se zabavit, když je sám. Jak se v souvislosti s vydaným CD svěřoval, nepreferuje žádný žánr, pro něj je podstatné, zda filmy mají příběh. A právě toto „podstatné“ při pouhém koncertním uvádění filmové hudby, jakkoli v písních se slovy, chybí. A zejména z čistě instrumentální filmové hudby tak na koncertě zůstává „pasticcio“, které bez příběhu a jeho zobrazení působí jako bezbřehá skrumáž not.
Když pominu, že většinu písní, které si nové album a jeho pražskou prezentaci Kaufmann vybral, jsem slyšela v autentičtějším podání jiných neméně slavných interpretů – pak pro mě vyvstává další problém, a to podstatný. Ty filmové hity vznikly jako součást filmového příběhu, jehož kontury a hlavně emoce měla pro tento účel komponovaná hudba zesílit natolik, aby se příběh ještě více vryl pod kůži a do paměti a citů diváka. V Kaufmannově podání jsem ale se nedokázala zbavit dojmu, že mě nevtahuje do příběhů slavných filmů, ale jakoby zůstaly za tlumícím sklem.
Třebaže Smetanova síň byla nabitá na hranici své kapacity, reakce posluchačů byla, zejména v porovnání s předchozími Kaufmannovými pražskými operními „hitovými“ koncerty, dlouho zdrženlivá, až chladná. A to do první části večera zařadil takové šlágry jako je hlavní melodie z filmu Zpívání v dešti nebo Maria z Bernsteinovy West Side Story a na konci se nenechával ani příliš „přemlouvat“ k pěti přídavkům.
Kaufmannův filmový recitál ovšem nijak nezpochybňuje dlouhodobé působení pořádající agentury Nachtigall Artists, které se daří přivádět do Prahy nejen ty nejlepší a zajímavé operní umělce, které jinak známe jen ze záznamů, ale i sólisty na začátku jejich slibných kariér. Takže se můžeme těšit na Pene Patiho, Adolfa Corrada, Navasarda Hakobyana, Ludovica Téziera nebo Benjamina Bernheima. A speciálně je třeba zdůraznit mimořádně záslužnou podporu mladých pěveckých talentů, kterou z iniciativy agentury Nachtigall Artists poskytuje Spolek přátel hudebních talentů – už v březnu se Mariusz Kwiecien bude věnovat pěvcům na Konzervatoři Jana Deyla.
Jonas Kaufmann: The Sound of Music
23. února 2024, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha
Program:
Alfred Newman: 20th Century Fox Fanfare
John Williams: Superman March (z filmu Superman)
George David Weiss & Bob Thiele: What A Wonderful World (z filmu Dobré ráno, Vietname)
Nacio Herb Brown: Main Title (z filmu Zpívání v dešti)
Henry Mancini: Moon River (z filmu Snídaně u Tiffanyho)
Nino Rota: I tre suonatori e il Matto sul filo (z filmu Silnice)
Leonard Bernstein: Maria (z muzikálu West Side Story)
Stanley Myers: She was beautiful (z filmu Lovec jelenů)
Bernard Herrmann: Scene d’amour (z filmu Vertigo)
Ennio Morricone & Andrea Morricone: Se (z filmu Cinema Paradiso)
Juventino Rosas: The Loveliest Night Of The Year (z filmu Velký Caruso)
Přestávka
Max Steiner: Main Theme (z filmu Pryč s větrem)
Francis Lai: Where Do I Begin (z filmu Love Story)
Carlos Gardel: Por una Cabeza (z filmu Vůně ženy)
Maurice Jarre: Adela’s Theme (z filmu Cesta do Indie)
Ennio Morricone: E più ti penso (z filmu Tenkrát v Americe)
Ennio Morricone: Nella fantasia (z filmu Mise)
Hans Zimmer, Lisa Gerrard, Klaus Badelt: Nelle tue mani (z filmu Gladiátor)
Účinkující:
Jonas Kaufmann – tenor
Český národní symfonický orchestr
Jochen Rieder – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
