Křížem proti modlám: Jak vypadal konec pohanských Slovanů

Silný pohanský kult s obrovskou sochou boha Svantovíta byl ve 12. století trnem v oku křesťanské Evropě. Roku 1168 se s ním rozhodl dánský král skoncovat

29.02.2024 - Jindřich Kačer



Je až s podivem, jak dlouho se provokující pohanský kult udržel přes své faktické obklíčení křesťanskými zeměmi. Pouze výhodná poloha na ostrově ho zřejmě uchránila od dřívějšího zničení. Osud Rujány pak definitivně zpečetila událost, která se v daném ohledu může paradoxně jevit jako zcela nesouvisející – totiž dobytí města Edessy ve svaté zemi Turky roku 1144. V reakci na ně byla totiž vyhlášena druhá křížová výprava a jeden z jejích proudů zamířil trochu překvapivě i na sever do Pobaltí. Přestože neuspěl, obrátila se pozornost velké části křesťanů právě do těchto pohanských oblastí. 

Souběžně s nástupem nového císaře Fridricha Barbarossy roku 1152 pak stoupala i moc jeho příbuzného a konkurenta Jindřicha Lva, který spojil v jedné osobě titul saského a bavorského vévody – vládl tedy ve dvou nejmocnějších německých oblastech Svaté říše římské. Právě on se stal hlavním nepřítelem a pronásledovatelem polabských Slovanů, zejména Obodritů, jichž v oblasti zůstávalo nejvíce. Ostatně obodritská Vágrie se dostala pod přímou nadvládu říše už ve čtyřicátých letech 12. století, takže území pohanských Slovanů se dramaticky zmenšovalo.

Není přesně známa záminka, pod kterou dánský král Valdemar roku 1168 zahájil velké tažení proti Rujáně. Zřejmě mu zkrátka došla trpělivost, a navíc se dokázal domluvit i s vévodou Jindřichem Lvem, který poručil svým podmaněným slovanským knížatům Kazimírovi, BogislavoviPřibyslavovi, aby Dánům v boji proti největšímu kultu jejich bývalé víry pomohli. Přesnější zprávy o vojenském průběhu tažení nemáme, ale předpokládáme, že Valdemarovi pomohlo početné loďstvo, které při dobývání ostrova mohlo hrát důležitou roli.

Biskupové pomáhají ničit

Helmold shrnuje tažení v podstatě jedinou větou: „V té době sebral dánský král Valdemar velké vojsko a četné lodě, aby vytáhl do země Rujánců a podrobil si ji.“ Nezmiňuje se o tom, jak statečně bojovalo tři sta Svantovítových jezdců, ale přidává líčení toho, jak král Valdemar se svým vítězstvím naložil: „Silnou rukou ovládl zemi Rujánců a ti mu dávali pro své vykoupení všechno, co jim on uložil. Král nechal vynést onu prastarou modlu Svantovítovu, kterou uctíval všechen slovanský lid. Přikázal jí uvázat kolem krku provaz a vláčet ji středem vojska před očima Slovanů. Potom ji dal rozsekat na kusy a hodit do ohně. Zničil také chrám se všemi posvátnými předměty a vyloupil bohatý poklad. Přikázal, aby se vzdali svých bludů, v nichž se narodili, a přijali uctívání pravého Boha.“

Jakožto „křižák“ šířící pravou víru (byť žádná oficiální křížová výprava vyhlášena nebyla) s sebou musel vzít i výrazné zástupce duchovenstva. A tak u plenění slovanských svatyní asistovali kromě zmíněných slovanských knížat také biskupové Absalon z Roskilde a Berno z Meklenburku. Zejména první zmíněný v boření a ničení všech pohanských symbolů opravdu vynikal.

Tolik ochotných konvertitů!

Důležitou roli hráli biskupové i při následné stavbě kostelů a důsledné christianizaci celé oblasti. Helmold jmenuje knížete Rujánců Jaromíra, který „když uslyšel o uctívání pravého Boha a o katolické víře, hbitě si pospíšil dát se pokřtít a přikázal všem svým lidem, aby se rovněž spolu s ním nechali obnovit svátostí křtu“. Musíme vzít v úvahu kronikářovu křesťanskou zaujatost a „propagandu“, přesto lze předpokládat, že rujánská aristokracie se novým pořádkům příliš nebránila. Možná ucítila novou příležitost ke zvětšení své politické moci, kterou do té doby limitoval vliv Svantovítových kněží. Na Rujáně i v jejím okolí tak vyrostly nové kostely a na venkově se kvapem budovala farní síť. Zpočátku se vyskytovaly problémy například s výběrem desátků, ale sám Helmold si všiml, že nemá cenu na Slovany v tomto ohledu příliš dotírat, protože nadměrný útlak by je pouze zahnal nazpět ke staré víře.

Území Rujány od té chvíle oficiálně spadalo pod správu dánského krále, který vzal jako rukojmí syny šlechticů a odvedl je s sebou do své země. To mu zajistilo, že Ránové do Dánska skutečně odváděli smluvený poplatek. 

Pomsta Slovanů

Král Valdemar se z úspěšné akce dlouho netěšil. Zakopaný pes byl totiž v účasti slovanských knížat, která poslal na pomoc Jindřich Lev. Ten byl zpočátku zaměstnán ještě svou válkou v Sasku, po jejím skončení ale vévoda zjistil, že dánský panovník se nehodlá dělit o kořist ani o poplatky z Rujány. Jindřich proto poslal slovanská knížata, aby se Dánům pomstila, a ta „s radostí uposlechla toho, který je poslal. (…) Byly obnoveny lupičské lodi, které v dánské zemi obsadily bohaté ostrovy. Slované se po dlouhém strádání nasytili bohatstvím Dánů: ztloustli, pravím, ztučněli a rozšířili se. Slyšel jsem vyprávět, že v Meklenburku v den trhu napočítali sedm set duší dánských zajatců, které byly všechny na prodej, kdyby jen byl dostatek kupců.“

Ale to zdaleka nebylo vše, neboť Slované pronikli až do samotného Dánska. Rukojmí nebyla králi nic platná, protože šlo o syny Rujánců, zatímco tady mu klepali na vrata Obodrité. „(Jejich vojsko) obsadilo celou zemi, vyvrátilo kostely a lid uvedlo do zajetí. Každého, kdo se stavěl na odpor srazilo ostřím meče. Dánský král dlouho mlčel a nedbal porážky svého lidu. Králové Dánů jsou totiž leniví, prostopášní a při ustavičném hodování neustále opilí.“ Když se Valdemar konečně odhodlal k činu a poslal Slovanům vstříc své bojovníky, vůbec mu to nepomohlo. „Dánové ustupovali, Slované jim byli v patách a své škody si vynahradili desetinásobnou mstou.“

Nakonec byl Valdemar donucen uzavřít s vévodou Jindřichem Lvem mír podle jeho podmínek. Předal mu polovinu Svantovítova chrámového pokladu a začal mu odvádět polovinu poplatků z Rujány. Sami Slované nebyli z míru nadšení, ale nemohli nic dělat. Rujána se nakonec dostala více pod saský vliv než pod ten dánský. A tak Slované sice zaplatili ztrátou své víry i svobody, ale zakladateli dynastie Valdemarů se alespoň důkladně pomstili.

Z pobřeží Baltského moře zmizela víra Slovanů, a tak se kroky křižáků v následujících staletích zaměřily proti dalším pohanům z řad takzvaných Baltů, kteří se Slovanům velmi podobali – Prusům a Litevcům.  


Další články v sekci