To je sebevražda, napsali…
Kolem roku 1800 se v Evropě spouští zásadní procesy. Prosazují se myšlenky, které fatálně promění společnost a nastolí socioekonomickou situaci, jaká tady dřív nebyla.
Jednu z těch myšlenek bychom mohli vyjádřit otázkou „Co kdybychom vyrobili stroje, které budou vyrábět za nás? A víc a levněji…?“ A tak se spustí industrializace a venkovan zahodí motyku a odejde do města do továrny a v neděli jde místo do kostela leda tak do hospody. Dalším fenoménem je osvícenství, které se přetaví ve scientismus a začne tvrdit něco jako „Bůh možná existuje a Bible o tom asi něco ví, ale nás zajímá to, co můžeme spočítat a změřit a zvážit, a to umí líp matematika a fyzika.“ A tak se pak v těch hospodách mluví spíš než o Bohu o nových objevech a vynálezech.
To tu ještě nebylo
Celá společnost je jako vyměněná a nějak tápe, jak do toho nového století vykročit a Bible už jí jaksi nestačí a církev už nemá monopol, a tak nastoupí ideologie. A ty ideologie, to jsou nové manuály, jak upravit politiku a ekonomiku a vyjadřují se k tomu fundovaněji a aktuálněji než Písmo svaté – nebo to aspoň o sobě tvrdí.
A tak najednou velká část populace ztratí kontakt s denně zakoušeným náboženstvím a ti méně vzdělaní jsou deptáni od rána do večera v začouzeném rachotu továrny a ti více vzdělaní jsou deptáni evoluční teorií a atomy a nějak se všem vytrácí smysl života. A když tu není smysl, tak nastává zoufalství. A když je tu zoufalství, tak tu jsou sebevražedné tendence a když tu není slyšet církev, která sebevraždu pranýřuje, tak od myšlenek k činům není daleko. Zkrátka a dobře, v devatenáctém století sebevražda stává se pozoruhodným jevem. Tak rozšířeným, že se k němu začne vyjadřovat intelektuální elita napříč dekádami i regiony.
Trpím, tedy jsem (a už nebudu)
Filosoficky se do toho opřel Němec Arthur Schopenhauer. V roce 1818 vydává knihu „Svět jako vůle a představa“ a hned z voleje nastolí tvrzení, že život je jedno velké, nekončící utrpení. Trpíme všichni, protože všichni ze své podstaty něco chceme. A to, co chceme, velmi často nemůžeme mít. Takže trpíme na entou. Jak z toho ven? Jsou podle něj tři možnosti. Estetická cesta nás zavede k umění, které nám poslouží jako takové opium: na chvíli u toho obrazu nebo na koncertu zapomeneme na své trápení a necháme se unášet na vlnách krásy. Pak to ale skončí a my jdeme ven zase trpět. Druhá cesta je asketická: jestliže trpíme kvůli tomu, že něco chceme, tak prostě nic nechtějme a trpět nebudeme. Je to prosté a poměrně buddhistické. No a třetí cesta je podle Schopenhauera definitivní a ultimátní: je to sebevražda. Poměrně drastické, avšak efektivní řešení, jak se trápení v životě zbavit. Nutno dodat, že sám Schopenhauer tuto cestu nějak výrazně nedoporučuje; ostatně ji považuje za filosoficky paradoxní. Jestli vás zajímá proč, přečtěte si to dílo, je zajímavé.
O nějakých šedesát let později je ve Vídni publikována práce „Sebevražda jako masový jev moderní doby“. Habilitoval s ní jeden sociolog z Českého království, jmenoval se Tomáš Garrigue Masaryk. Mimochodem rok před tím se oženil a rok po tom přestoupil k evangelické církvi. Hluboce věřící Masaryk dává sebevraždu do souvislosti s ústupem náboženského života. Společnost i státy jsou více sekulární; vytrácí se tak z nich křesťanský morální kompas, aniž by byl reálně hrazen něčím jiným. Je to vlastně v duchu onoho nietszcheánského „Bůh je mrtev!“ Ale co teď místo něj? A moderní společnost k tomu neví, co říct a tak páchá sebevraždy o sto šest.
Proč je důležité (ne)mít vzory ve společnosti
A ještě na závěr století si vlastní práci o sebevraždě střihne občan Francouzské republiky a další sociolog Émile Durkheim. Podle něj je sebevražda reakcí jednotlivce na působení společnosti. To, pokud je vychýleno z normálu, je moc slabé a jedinec se tak cítí být vyloučen.
Společnost křepčí v tanečním kruhu a přitom křičí „Vyhoďme ho z kola ven“. To už jednoho dožene do blázince či k sebevraždě. Anebo společnost naopak na jedince tlačí až moc a on to nedá a zhroutí se pod tlakem a ukončí svůj život, protože se pro společnost obětuje nebo si pro ni nepřipadá dost dobrý. Takže je to prašť jako uhoď.
Tady snad můžeme naše povídání o teoriích sebevražd v devatenáctém století zakončit. A pro jistotu si pomůžeme Goetheho citátem z konce osmnáctého století, kdy před románem o sebevraždě „Utrpení mladého Werthera“ začal čtenáře varovat:
„Buď chlap a nenásleduj mě.“
Související
-
V Česku přibylo sebevražd. Blízcí zemřelých se potýkají s pocity viny, viní je často i okolí
Ačkoliv počet sebevražd v Česku v posledních letech klesal, loni se množství lidí, kteří se rozhodli ukončit svůj život, opět zvýšil.
-
Sebevrah nechce umřít. Chce, aby zemřelo něco bolestivého v něm
„Když člověk přemýšlí nad sebevraždou, nevidí možná řešení,” říká pro Balanc psycholožka, psychoterapeutka a krizová interventka Anna Jelínková. Jak v takové chvíli pomoci?
-
Sebevražda jako základní lidské právo. Román Vysněná smrt otevírá zásadní otázky lidské existence
Prózu Vysněná smrt z roku 2008 oceňované finské spisovatelky Leeny Krohnové přeložila Ema C. Stašová pro nakladatelství Dokořán.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
