Jaké to je, vydat se z Prahy do Tibetu přes pohoří, pouště a po nejvýše položené silnici světa? Honza o tom napsal výpravnou knihu plnou setkání a příběhů. V našem rozhovoru nechal aspoň letmo nahlédnout do duše poutníka na kole.
Narodil ses s cyklistickými geny?
Lásku k cestování na kole jsem neměl po kom podědit. Ke kolům jsem přičichl díky vzdálenému bratranci, který se dostal do Kanady, kde začala nabírat na popularitě horská kola. U nás to tehdy bylo něco neznámého a mě hned zaujala možnost jízdy v přírodě. Na brigádách jsem si vydělal první peníze a někdy ve čtrnácti patnácti si pořídil jedno z prvních horských kol, která se u nás prodala.
Kam vedla tvoje první cesta?
Bydleli jsme v pražských Hlubočepích, takže do Prokopského údolí. Za ním jsem pokračoval do neznáma, z něhož jsem se vrátil s třiceti kilometry na tachometru. Okouzlila mě svoboda pohybu a výlety jsem začal prodlužovat, třeba do křivoklátských lesů. Kupoval jsem si turistické mapy a pustil se do poznávání Česka. Na gymnáziu jsme měli učitelku, která psala publikaci o památných stromech (následně ji zpracovala i televize). Jezdil jsem po republice a ty stromy fotil. Z každého výletu jsem si dělal zápisky. Nepřestávalo mě fascinovat, že všechno ujedu jenom silou vlastního těla, a neustále jsem posouval hranice toho, co zvládnu. Postupně jsem se propracoval k 250 km za den.
To ti asi bylo Česko brzy malé...
Toužil jsem vyzkoušet nějakou delší trasu a intuitivně mě to už v té době táhlo na východ. Po skončení války v Jugoslávii jsem využil toho, že jsme měli v Chorvatsku příbuzné. K nim tedy vedla moje první cesta přes Alpy. Pak jsem jel autobusem do Turecka, kde jsem chtěl objet nějaký okruh, ale podcenil jsem vedro, které panovalo i v kopcích, takže jsem to po asi 200 kilometrech vzdal. Každopádně už tehdy se ve mně probudila touha poznávat i vzdálenější kraje, četl jsem cestopisy a knížky o cykloturistice a čím dál víc jsem tomu propadal. Internet byl v plenkách, masová turistika ještě nebyla zdaleka tak rozvinutá jako dneska, takže to mělo punc dobrodružství. A tak jsem si v devatenácti letech naplánoval cestu do jordánské Akaby.
Jen tak sám?
Bylo mi jasné, že kombinace mladý, nezkušený a bez peněz není ideální, takže jsem se tam chtěl vydat s kamarádem. Ten se ale začal cukat, až přestal komunikovat úplně, jenomže já už se toho plánu nechtěl vzdát. Vzal jsem tedy pět set marek, od pár sponzorů z dnešního pohledu drobnosti jako sušené tyčinky, nářadí na kolo nebo filmy do foťáku, které mi ale tehdy dost pomohly, a šlápl jsem do pedálů. Brzy se však dostavila slušná krize – Maďarsko mi připadalo neskutečně fádní, Maďaři uzavření, k čemuž přispívala i jazyková bariéra. A vzhledem k tomu, že jsem si nemohl dovolit noclehy v hotelech, to nebylo nic příjemného. Nikdy jsem nežebral, ale pro přežití jsem zkrátka potřeboval kontakt s místními. Byl jsem na tom tak špatně, že jsem dokonce uvažoval o tom, že bych si měl zlomit ruku, abych měl pádný důvod k návratu, který by ze mě v očích ostatních neudělal poraženého.
Jak ses z tohohle průšvihu dostal?
Zásadní zlom nastal v Rumunsku. Jakmile jsem přejel hranici, lidi byli jako vyměnění. Nejdřív, když jsem potřeboval vyměnit peníze, se kolem mě začali motat pochybní týpci, všechno nabralo jinou dynamiku a mozek nemohl jen tak rezignovaně skuhrat, což mě docela nakoplo. Kousek za hranicí jsem se dal do řeči s kočovnými Cikány, fotil jsem je a i to mě začalo bavit. Pak už na mě začali místní přátelsky pokřikovat z aut, ptali se mě, kam mířím, nechali mě u sebe přespat, dostavila se ta správná poetika, která mě motivovala pokračovat.
Jaký byl přechod mezi Evropou a Asií?
Turecko mě vystřelilo do nečekaných emočních výšin. Strávil jsem tam dva nebo tři měsíce, každý den v jiné vesnici, dokonce jsem se naučil dost turecky na to, abych se domluvil. Putoval jsem málo známým severem, připadal jsem si jak ve Švýcarsku s mořem, ovšem s podstatně nižšími cenami. Především mě ale uchvátila pohostinnost místních. Ta se ještě vystupňovala v sousední Sýrii, kde se o mě vyloženě starali. Projel jsem jí bez vydání jediné koruny – nejen proto, že kartu jsem použít nemohl. Syřané mě úplně pohltili tak, že jsem tři nebo čtyři týdny nemusel peněženku ani vytahovat. Asi jim bylo jasné, že průjezd pouští na kole není žádná legrace. Navíc jsem působil jako exot – nevzpomínám si, že bych tam potkal jediného cestovatele nebo turistu. Zastavil jsem se ve vesnici, zeptal se na místo na stan, a už jsem dostal pozvání. Pohostili mě a skvěle jsme si popovídali. Pomáhalo mi to soustředit se jenom na místo, kde jsem zrovna byl. Odtud jsem si odvezl neuvěřitelně silné zážitky. Je mi nesmírně smutno, když vidím, v jakém stavu je dnešní Sýrie.
Vnímal jsi rozdíly v přístupu k tobě v závislosti na víře?
Muslimy považuju za jedny z nejpohostinnějších lidí vůbec. Turecko, Střední Asie, Jordánsko, Sýrie... všude byli fantastičtí. Celkově si ale myslím, že když je společnost nábožensky založená, není vykořeněná. Ať už vyznává jakoukoliv víru, tak ji to zlepšuje tím, že sdílí určité hodnoty a mravní kodex, které se promítají do jejich chování. Jestli mi cestování dalo něco důležitého, pak je to víra v dobro v lidech. Snad každý cestovatel nebo poutník by mi dal za pravdu, že pozitivní zážitky drtivě převládají. Obyčejní lidé se všude na světě chtějí mít dobře. Války a katastrofy jsou extrémy. Nesmíme se nechat semlít masírkou médií, která přinášejí jen špatné zprávy.
A tys mohl domů poslat dobrou zprávu, že jsi dorazil do cílového Jordánska?
Kolem Mrtvého moře jsem skutečně dojel až k Rudému, očarován krajinou i třeba noclehy v poušti u beduínů. Ale taky vyčerpaný tak, že jsem v Akabě únavou ignoroval vojenský checkpoint a projel jím do vojenské zóny. Vojáci za mnou vyslali policii, která mě slušně zastavila s tím, že dál už pokračovat nesmím. Odvezli mě na stanici, uvařili mi čaj, nechali mě odpočinout a vyprávět o mé cestě z dalekého Česka. Ukázal jsem jim tričko s mapou, kde bylo vyznačené jejich město. Začali komusi telefonovat a faxovat, až se najednou přede mě obřadně postavili a oznámili mi, že jsem oficiálním hostem jordánského krále. Zavezli mě do pětihvězdičkového hotelu, mého prvního v životě. Z toho jsem byl úplně paf.
Koupit knihu můžete zde.
