Hlavní obsah

Komunisté z něj dělali lidového hitmakera. Smetanova hudba to ustála

Foto: Jan Mulač

Bedřich Smetana na fotografii z roku 1882.

Reklama

Přivlastňovali si ho, karikovali, pitvořili. Národovci, wagneriánci, komunisté… Síla jeho hudby krotla pod nánosem podprůměrných inscenací a ideologických klišé. Ale přežila. Bedřich Smetana. Narodil se před 200 lety.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Smetanova hudba byla denním chlebem. Když nebylo v divadle co hrát, tak se dala Hubička, protože ji všichni tak nějak uměli… Tím věci potom ale zevšední,“ shrnul jeden z problémů operní režisér Jiří Nekvasil. Vystihl to přesně.

Mnoho lidí, kteří vnímali operu už před listopadem 1989, má typickou zkušenost. Mají před očima více méně trapné výjevy z řady Smetanových oper, na prvním místě z Prodané nevěsty. Geniální komická opera? Ó nikoli, spíš parodie cimrmanovského střihu. Každý to tak nějak uměl, každý to tak nějak znal. A bylo to lidové. A odbyté.

A navíc jsou tu fanfáry z Libuše. Za jejich zvuku přichází prezident republiky. Ano, za jejich zvuku přicházel 29. května 1975 i nově zvolený prezident Gustáv Husák.

Je to paradox. Smetana jako zakladatel české národní opery, moderní opery, která nepodlézá pokleslému lidovému vkusu, musí bojovat s cejchem komunistického operního „hitmakera“.

A je to paradox dvojnásobný, protože podobná věc provázela Smetanovo dílo už krátce po jeho smrti – tehdy jeho hudbu banalizovalo Národní divadlo. Vytvářelo obraz „lidového písničkáře“, autora srozumitelné hudby, který dokáže divadlo vyprodat a lid nadchnout.

Nebudeme tady na Smetanu vzpomínat školským způsobem ani z pohledu odborné muzikologie. Stručně nastíníme některé motivy, které jsou důležité pro vnímání Smetanovy hudby a osobnosti za jeho života i po smrti.

Smetana a Wagner

Hudební skladatel, teoretik a vizionář Richard Wagner významně ovlivnil umělecký svět druhé poloviny 19. století. Dopad jeho díla a myšlenek v českém prostředí byl ovšem silný mimořádně.

Ze dvou základních důvodů. Úředním jazykem tu byla němčina, a tak bylo Wagnerovo dílo přístupné široké veřejnosti. A za druhé právě vznikala představa o podobě české národní hudby, o charakteru národní opery. Česká opera neměla žádnou ustálenou tradici, a tak tu Wagnerovy myšlenky a kompozice působily jinak a silněji než třeba v Itálii nebo ve Francii.

Od 60. let 19. století se v českém intelektuálním a uměleckém prostředí začaly vyhraňovat dva ostře polemizující tábory – „wagneriánci“ a jejich oponenti. A v centru těchto polemik byla osobnost a hudba Bedřicha Smetany. Nikoli proto, že by se Smetana k některému z těchto táborů hlásil. Byl ale tou dobou už vůdčí postavou české národní opery.

A tak spor o její podobu byl nutně také přemýšlením o tom, „jak komponuje Smetana?“ a „jak by měl komponovat?“, „je blízký Wagnerovi?“ nebo „vychází z české tradiční hudebnosti a lidové písně?“.

Foto: Franz Hanfstaenggl

Richard Wagner v roce 1871.

Hlavní postavou „wagneriánců“ byl teoretik hudby a znalec umění Otakar Hostinský. Wagnerův převrat v kompozici opery považoval za jedinou možnou cestu do budoucna, za objektivní pokrok. Wagner podle něj osvobodil operu od konzervativní italské „árijní“ tradice a vytvořil z ní mohutné hudební drama. Pokud chce Smetana opravdu stvořit moderní národní operu, musí sdílet Wagnerovy myšlenky. Nejde o jazyk, o to, že Wagner je Němec. Ale o to, zda česká opera bude moderní nebo bude stát na vedlejší koleji.

Výrazným oponentem Hostinského byl kritik František Pivoda. Svoji zkušenost s Wagnerovou hudbou popsal jako velké zklamání. Očekával cosi monumentálního, ale dostalo se mu jen čehosi nesrozumitelného a nepřehledného. Pivoda reprezentoval vkus významné části české odborné i laické veřejnosti: Lidé chtějí hudbě rozumět, mají rádi jednoduchou líbivou melodii vycházející z lidových písniček.

A co tedy Smetana? Je to „wagneriánec“? Nebo je „náš, lidový“?

Jen když ten sloh je poctivej!

Bedřich Smetana se sílícím tlakem obou táborů nenechal přimět k ústupkům ze svých vlastních představ o hudbě a opeře. Nehlásil se k Wagnerovi. A měl i psychologickou výhodu v tom, že ho neměl rád jako osobnost. Nikdy se s ním nesetkal, protože ho podle zpráv od přátel a známých považoval za hrubého a nesnášenlivého člověka.

221 Prodaných nevěst

Smetanova nejznámější a nejúspěšnější opera Prodaná nevěsta měla premiéru v roce 1866 v Praze, její upravená verze pak v roce 1870. V Národním divadle měla premiéru 23. listopadu 1883. Do roku 1900 pak Národní divadlo představilo Prodanou nevěstu ve dvou nastudováních celkem 221krát. To nemohlo dopadnout dobře.

Na druhou stranu Smetana odmítal, že jeho opera Prodaná nevěsta je naplněním ideje české národní opery. Ani „wagneriánec“, ani „lidový písničkář“. V dopise dirigentovi Adolfu Čechovi v roce 1882 Smetana napsal:

„Každá opera moje je jiná. Já nepadělám slovutného autora žádného. Já se jen obdivuji velikosti jejich a vše přijímám pro sebe, co mám za dobré a krásné a především pravdivé v umění… Někdo si myslí, že zavádím wagnerismus. Mám dost co dělat se smetanismem. Jen když ten sloh je poctivej!“

Hudební kritici potvrzují, že Smetana se v dopise nevychloubal, že opravdu je „každá jeho opera jiná“ a že i v tom spočívá jeho vklad do vzniku české národní hudby.

Na závěr se k tomu vrátíme.

+5

Smetana a Nejedlý

Zdeněk Nejedlý (1878–1962) byl v době svého mládí a částečně i za první republiky podnětný intelektuál. Filozofii studoval u Masaryka, historii u Golla, hudební vědu u Hostinského. Byl obdivovatelem a znalcem Smetany. Patřil k levici, ale dlouho se nehlásil přímo ke komunistům a zůstával blízký i Masarykovi.

Po druhé světové válce a zejména po roce 1948 se stal jedním z hlavních komunistických ideologů na poli vzdělávání a umění. A velkou měrou přispěl k tomu, že Bedřich Smetana se stal novým komunistickým kultem. Používaným ještě navíc jako zbraň proti „nelidovým“ autorům, jakými se stali Leoš Janáček nebo Bohuslav Martinů.

Nejedlý už v roce 1924 o Smetanovi řekl: „Mistr pochopil sociální všelidský obsah češství.“ A odtud byl už jen krůček k poválečnému komunistickému dovysvětlení: Mistr ve své hudbě oslavil přirozenou revolučnost a demokratičnost českého lidu. Byl pokračovatelem husitů.

Exaktně to v roce 1951 zformuloval Svaz československých skladatelů. Za hlavní úkol soudobé hudby považoval tvorbu masové písně, která měla vycházet „z bojové tradice husitského zpěvu a z revolučně demokratického odkazu Smetanova“.

Cílem bylo, „aby neporazitelná armáda míru zpívala nové mohutné chorály, po kterých mrazí v zádech všem žoldákům reakce. Vždyť i vojska všemocných papežů a císařů utíkala za husitských válek před naší písní.“

Bedřich Smetana byl oslavován jako národní hrdina, jako osobnost, která „nám vyrůstá do podoby umělce budovatele, jenž svůj boj o národní hudbu vede nejdůsledněji a nakonec jej i za cenu nesmírných osobních obětí vyhrává“.

Druhý sjezd Československého svazu skladatelů dokonce vyhlásil „Smetanovskou pětiletku“. Jejím cílem bylo „naprosté zpřístupnění a zlidovění díla Smetanova“. Klement Gottwald k tomu říkal: „Smetana jako žádný náš jiný umělec vyslovil naše pokrokové národní ideály a tužby a jeho hudba zní v souzvuku s naším dnešním národním snažením.“

Tohle bylo smrtící objetí pro Smetanovu hudbu. Byl z něj husita, budovatel, postrach reakce, v podstatě kandidát KSČ.

A nemohl se ohradit.

Smetana

Muzikoložka Marta Ottlová potvrzuje, že Smetanu nelze jednoduše přiřadit k národovcům ani „wagneriáncům“. A že opravdu každá jeho opera je jiná. Smetana chtěl vznikajícímu konceptu české národní opery nabídnout rozmanitost rysů, řešení a žánrů, pestrost.

Souhlasí s ní i operní režisér Jiří Nekvasil: „Velice zajímavé a důležité je: Každá ze Smetanových oper je úplně jiná, hudebně, hudební dramaturgií i volbou námětu.“

Braniboři v Čechách – velké historické operní plátno. Prodaná nevěsta – žádná lidová taškařice, jedna z nejlepších světových komických oper. Dalibor – drama, které je ze Smetanova díla nejvíc inspirováno Wagnerem. Libuše – speciální skladba pro slavnostní příležitosti. Dvě vdovy – naprosto originální salonní komedie, která ve světě neměla obdobu. Hubička a Tajemství – příběhy z vesnice a maloměsta řešící upřímnost citů. A Smetanovo dílo završuje vizionářská Čertova stěna, která otevírá dveře k hudbě 20. století…

A to jsme ani nezmínili Mou vlast a další skladby.

Chtěli si ho přivlastnit. Karikovali ho, banalizovali, zkreslovali… Národovec? Wagneriánec? Husita a lidový pokrokář? Protokomunista?

Je to skoro k nevíře, ale hudba Bedřicha Smetany to přežila.

Bedřich Smetana (1824-1884)

Bedřich Smetana pocházel z rodiny, pro kterou nebyl problém umožnit mu solidní vzdělání. Nebyla to vysloveně muzikantská rodina. Jeho otec byl vyučený sládek a později provozovatel panských pivovarů. Ale měl rád komorní hudbu a svého syna učil hrát na housle. Matka byla příbuzná se skladatelem Jiřím Ignácem Linkem.

Ke zlomu došlo v roce 1840. Smetana tehdy studoval na akademickém gymnáziu v Praze. A ohromný úspěch měla série koncertů Franze Liszta. Neexistují doklady o tom, že Smetana některý z koncertů navštívil. Zdá se ale nepravděpodobné, že by tam nebyl. Každopádně: V témže roce oznámil řediteli gymnázia Josefu Jungmannovi – ano, byl to TEN Jungmann – že končí a hodlá se naplno věnovat hudbě.

Otci se to rozhodnutí nelíbilo a dohodl přesun svého syna na gymnázium v Plzni. Možná to znamenalo odsun definitivního zasvěcení hudbě, ale ze zpětného pohledu se zdá, že si Bedřich Smetana nestěžoval. Svědčí o tom jeho deníky. Bedřich Smetana žil jako normální gymnaziální bohém. Chodil na soukromé večírky, tancoval do noci a skládal polky pro dívky, které se mu líbily.

„Pili jsme radost plnými doušky a do pěti hodin do rána jsme tančili,“ popisuje jeden soukromý ples Smetana ve svých denících. „Pak nás přemohl a ostudně porazil pan Somnus, bůh spánku. Museli jsme si nechat líbit, jak nás držel ve své moci…“ Spali na židlích, jeden se v koutě opíral o bednu piva. Normální gymnaziální studenti.

Stále to byl bohém. V roce 1848 napsal několik revolučních písní a snad byl i na barikádách. Nicméně se chtěl naplno věnovat hudbě. Založil vlastní hudební školu. Měl úspěch a to mu umožnilo, aby založil rodinu. V roce 1849 se oženil s Kateřinou Kolářovou.

Do roku 1854 se jim narodily čtyři dcery. Tři z nich v následujícím roce zemřely. Smetana byl zdrcený rodinnou tragédií i tím, že v Praze neměl takový úspěch, v jaký doufal. S pomocí přátel získal místo šéfa filharmonie ve švédském Göteborgu.

Do Prahy se natrvalo vrací až po pěti letech. Mezitím jeho žena Kateřina v roce 1859 zemřela. A Smetana se v roce 1860 podruhé oženil, s Betty Ferdinandiovou.

A v Praze se postupně stal vůdčí osobností formování konceptu české národní hudby a opery. Uvedl opery Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta. A stal se kapelníkem v Prozatímním divadle.

5. listopadu 1882 byla poprvé představena celá symfonická báseň Má vlast. Smetana na kompozici pracoval v letech 1874-79.

Nejslavnější Smetanovou operou je Prodaná nevěsta, ale zdaleka nikoli proto, že ji propagoval Zdeněk Nejedlý. Pražské Národní divadlo ji sice karikovalo, ale v roce 1892 měla opera obrovský úspěch ve Vídni.

V roce 1909 měla Prodaná nevěsta premiéru v New Yorku, dirigoval Gustav Mahler. Spolu s Dvořákovou Rusalkou a Janáčkovými Příhodami lišky Bystroušky je to celosvětově nejslavnější a nejhranější česká opera.

Reklama

Doporučované