Divadlo J. K. Tyla otevřelo slavnostním koncertem dveře do pestrého světa české hudby

Divadlo J. K. Tyla pro slavnostní koncert k Roku české hudby, který se konal v Novém divadle 28. února 2024, zvolilo netradiční dramaturgii. Motem slavnostního koncertu se stala symbolicky slova Bedřicha Smetany, jež pronesl při poklepání na základní kámen Národního divadla: „V hudbě život Čechů“.

Program slavnostního koncertu Divadla J. K. Tyla byl sestaven z děl českých autorů s Bedřichem Smetanou v čele. DJKT nezařadilo autory a díla obecně známá a často hraná. Ale šlo jinou cestou. A to i v případě Bedřicha Smetany. Na programu nebyly obvyklé árie či výstupy z jeho oper či Vltava z cyklu Má vlast, ale operní soubor DJKT nastudoval a koncertně uvedl Smetanovu nedokončenou operu Viola. I další díla, jež DJKT pro tuto příležitost nastudovalo, jsou zřídkakdy prováděná a jejich autoři figurují v povědomí současného publika jen okrajově či jsou už takřka zapomenuti. Byla to tedy tak trochu sázka do loterie. A vyplatila se. V hledišti Nového divadla nebylo jediné volné místo a v publiku usedli posluchači různých generací.

Přítomné pozdravil ředitel DJKT Martin Otava a radní pro kulturu města Plzně Eliška Bartáková, kteří nastínili program slavnostního koncertu i plány DJKT a města Plzně na Rok české hudby. Orchestr byl umístěn na jevišti, vkusně byla vyřešena scéna, na plátně na zadní stěně jeviště za orchestrem a místem vyčleněným pro sbor se promítal název koncertu s podpisem Bedřicha Smetany, při každé skladbě pak podobizna autora a název díla. Produkci s operním orchestrem nastudoval a řídil šéf opery DJKT Jiří Petrdlík.

Prvním číslem byla slavná koncertní árie Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) Bella mia fiamma, addio, K. 528, kterou Mozart zkomponoval pro pěvkyni Josefínu Duškovou za svého pobytu v Praze. Souvislost s českým hudebním prostředím je tedy nasnadě. Připomeňme jen v této souvislosti i Smetanovu proslulou větu, kterou si zapsal do svého deníku v Plzni 1843: „V klavírní technice chci býti Lisztem a v kompozici Mozartem!“ Náročnou koncertní árii přednesla sólistka opery DJKT Ivana Veberová s pěveckou jistotou, procítěně, s důrazem na dramatičnost; árie jako celek vyzněla velkooperně.

Chvályhodným počinem bylo zařazení Koncertu g moll pro klavír a orchestr op. 49 Jana Ladislava Dusíka (1760–1812), který obrátil pozornost publika na tuto výraznou osobnost českého, respektive evropského klasicismu. Jako sólista vystoupil Maxim Averkiev. Jan Ladislav Dusík (psán též Dussek) jako jeden z nejlepších klavírních virtuózů své doby koncertoval v prestižních sálech a před evropskou smetánkou. Prožil poměrně bouřlivý a dobrodružný život. Dva roky působil jako kapelník u litevského knížete Karola Stanisława Radziwiłła, posléze žil v Paříži, avšak jako častý host francouzského dvora a oblíbenec Marie Antoinetty musel po vypuknutí Velké francouzské revoluce prchnout ze země. Uchýlil se do Londýna, kde mimo jiné koncertoval s Josephem Haydnem. Oženil se s virtuózkou na harfu a klavír Sophií Corri, když zkrachovalo hudební nakladatelství, jež založil se svým tchánem, prchl před věřiteli do Hamburku. Vstoupil do služeb pruského prince Ludvíka Ferdinanda Pruského v Magdeburku, po jeho smrti v bitvě u Saalfeldu odešel znovu do Paříže na dvůr francouzského ministra zahraničí, knížete Charlese Maurice Talleyrand-Périgorda, kde se v roce 1812 jeho životní pouť uzavřela. Dusíkův hudební odkaz je zaměřen na ‚jeho‘ nástroj – klavír, četná díla věnoval ovšem také harfě a pamatoval i na lesní roh. Jako komponista je v mnohém průkopníkem. V řadě svých děl výrazně vybočil z klasicistní tradice, používal ve své době neobvyklé chromatické postupy, synkopy, tečkované rytmy, čímž dosahoval zvláštního dramatického napětí; jeho vrcholná díla v mnoha ohledech v sobě už nesou prvky ryzího romantismu. Ve své hře výrazně uplatňoval pedál a jako první skladatel vůbec ve svých skladbách jeho použití důsledně vypisoval. Působivý Klavírní koncert g moll op. 49 je dvanáctý z jeho čtrnácti klavírních koncertů a společně s Koncertem Es dur pro klavír a orchestr se sporným opusovým číslem 70 a Koncertem pro dva klavíry a orchestr B dur op. 63 patří k nejvýznamnějším. Vznikl pravděpodobně po návratu z Londýna mezi lety 1799–1801. Je doslova gejzírem hudební invence s výraznými melodickými linkami, které se obměňují v mnoha variacích, orchestr zde není jen doprovodem klavíru, ale velmi výrazný prostor má například hned v úvodu působivého Allegra. Dusík se tu vydává z pevných hranic klasicismu do nekonečných vod ryzího romantismu. Dramatičnost koncertu spočívá v kontrastech mezi motivy v jednotlivých větách i mezi větami samými – ve vypjaté exaltovanosti Allegra s lyrickými až Chopinovsky melancholickými pasážemi, křehkosti Adagia a lyrické zpěvnosti s naléhavostí burcujícího finále závěrečného Ronda. Blízkost Beethovenova je zřejmá. Je těžko uvěřitelné, že je tento hudební skvost takřka neznámý. Jeho zařazení na program tedy samo o sobě zaslouží velké ocenění. Bylo však patrné, že klasicismus není zúčastněným umělcům blízký. Aby Dusíkův koncert vynikl ve své plné kráse, bylo by zapotřebí logické tempové agogiky a vyváženosti a širší dynamické škály jak v orchestru, tak u sólisty. Maxim Averkiev hrál virtuózní klavírní part s obdivuhodnou technickou jistotou. Vyčíst však z precizně zahraných not skutečnou Dusíkovu hudbu, bylo poměrně obtížné.

Podstatně plastičtější už byla druhá polovina slavnostního koncertu, ve svém celku velmi působivá. Otevřela ji předehra k opeře Lešetínský kovář plzeňského skladatele Stanislava Sudy (1865–1931). Skladatel ji zkomponoval v letech 1900–1902 podle slavné stejnojmenné básně Svatopluka Čecha. Lešetínský kovář byl proveden poprvé 4. dubna 1903 v Plzni pod taktovkou Antonína Kotta, v roce 1909 jej uvedlo české divadlo v Brně i Divadlo na Vinohradech a opět roku 1925 byla obnovena inscenace v Plzni. Později byl ve zjednodušeném přepracování na operetu uváděn ochotníky a v lidových divadlech, z velkých divadel jej vytlačil Lešetínský kovář Karla Weise (1862–1944) z roku 1920, i když ani ten se na jevišti dlouhodobě neudržel. Nahrávku předehry k Sudovu Lešetínskému kováři pořídil Československý rozhlas v Plzni, s Plzeňským rozhlasovým orchestrem ji nastudoval a dirigoval Bohumír Liška. Zařazení Sudova díla na program je velmi záslužným počinem. Předehra vyzněla v Petrdlíkově nastudování a díky výkonu orchestru přesvědčivě a s žádoucím akcentem na zpěvnost, v níž lze vyčíst Sudovu inspiraci dílem Bedřicha Smetany. Orchestr hrál technicky přesně, na výborné úrovni. Je krajně nepravděpodobné, že by se jeho opera někdy na jeviště vrátila, ale provedení předehry ukázalo, že dílo tohoto slepého skladatele by si jako celek zasloužilo řádnou rehabilitaci. Připomeňme v této souvislosti především jeho opery Bar Kochba (premiéra 1905), Il divino Boemo o životě Josefa Myslivečka (premiéra1927), silná je jeho osobní symfonická zpověď Život ve tmách (1923), kterou uvedla podobně jako i jeho další díla – symfonické básně Slepcova píseň a Hudba světlem (1929) Česká filharmonie.

Během večera zazněly dva významné české melodramy, které vhodně rámovaly koncertní provedení Violy Bedřicha Smetany. Prvním byl melodram Otakara Ostrčila (1879–1935) Balada česká op. 8 na slova balady Jana Nerudy (1834–1891) o bájném rytíři Palečkovi. Ostrčilovu partituru Jiří Petrdlík plně vypracoval, žádoucí dynamika dala vyniknout jak hudbě, tak textu. Baladu českou působivě přednesla dlouholetá členka činohry DJKT Monika Švábová, její podání charakterizuje vysoká kultivovanost celkového projevu a výborná dikce. Recitovala s plným pochopením pro žánr, s mimořádným citem pro slovo a charakter Nerudových veršů.

Není dílo, které by bylo osudověji spjato s životem umělce, než je Viola Bedřicha Smetany (1824–1884) podle Večera tříkrálového Williama Shakespeara. Po českém námětu v Daliborovi (premiéra 1868) začal Bedřich Smetana uvažovat o opeře, která by mu dopomohla také na světová jeviště. Volba padla na obecně známý Večer tříkrálový, Shakespearovým námětem chtěl Smetana dobýt svět. Eliška Krásnohorská mu dala libreto k Viole 29. června 1871, ale od práce na ní ho odváděly jiné úkoly – především kompozice Libuše a Dvou vdov. Violou se Smetana začal znovu zabývat po ztrátě sluchu, skicovat ji začal v roce 1874 a přikročil ke kompozici, ale opět ji odložil, přednost dostala Hubička. Ke skicám opery se vrátil až v úplném závěru života na jaře 1883, rok před svou smrtí. Orchestraci stačil dokončit jen u části fragmentu, poslední část už je zaznamenána pouze pro klavírní doprovod. Původní úvod k opeře se Smetanovi ztratil, proto zkomponoval vstup do díla nově, staršího data je však další hudba, v níž Smetana provedl jen jisté drobné změny. Dochovaný celek je smíšené povahy, ale jeho hudba pochází většinou z doby kolem komponování Dvou vdov a Hubičky. Fragment čítá 365 taktů – krátkou předehru a čtyři výstupy: u ilyrského pobřeží zuří bouře. Po ztroskotání korábu se tu zachrání – každý na jiném místě – sourozenci Viola a Sebastian. Sebastian i s věrným kapitánem Antoniem se chystá hledat svou sestru. Viola nalézá útulek u rybáře Marka, v troskách lodi objeví bednu s věcmi svého bratra a převleče se do jeho šatů, aby se mohla snáze vydat na cestu a pátrat po něm. Na pobřeží se objevuje kníže Orsino nešťastně zamilovaný do hrdé Olivie a přichází k chatrči, kde se skrývá Viola. Zde už Smetanova partitura končí, jedná se o cca 15 minut hudby.

Violu v Plzni inscenovala v roce 2009 v době svého pedagogického působení na plzeňské konzervatoři dlouholetá sólistka opery DJKT Lilka Ročáková. Provedení se studenty konzervatoře za klavírního doprovodu bylo tehdy zahrnuto do programu festivalu Smetanovské dny. Smetanovu Violu připomněly provedením partu titulní hrdinky i autorské komorní pořady s umělci DJKT a pražského Národního divadla pořádané rovněž v rámci Smetanovských dnů (2018, 2019). Až nyní byl fragment nastudován ve své celistvosti s orchestrem a sbory. V sólových partech vystoupili členové plzeňské opery Ivana Veberová (Viola), Jana Foff (Sebastian), Richard Samek (Orsino), Jakub Hliněnský (Antonio), Jevhen Šokalo (Marko), Andrij Charlamov (Rybář). Na klavír citlivě doprovázel poslední neinstrumentované části fragmentu Maxim Averkiev. Jiří Petrdlík akcentoval dramatičnost dějové situace a hudby, což podpořili sólisté snahou o přesvědčivý výraz. Srozumitelnost zpívaných textů byla však až na Jakuba Hliněnského velmi malá, u nevyrovnaně znějícího sboru (sbormistr Jakub Zicha) takřka nulová.

Byť fragment, je Viola hudebním svědectvím Smetanovy vysoké invence. A momenty, kdy instrumentace postupně chudne a vše spěje jen ke klavírnímu doprovodu, jsou při vědomí tragického životního osudu Smetanova hluboce dojemné. Výpovědní hodnota Violy tedy tkví nejen v kvalitě provedení, ale rovněž v tomto poselství. Viola byla na Nové scéně svědectvím o hudební velikosti svého tvůrce.

Koncert uzavřel melodram skladatele 1. poloviny 20. století Otakara Jeremiáše (1892–1962) Romance o Karlu IV op. 13. rovněž na slova Jana Nerudy. Proslulý text o trpkém vínu, jež sládne na jazyku a paralela s českým lidem, dílo bytostně české, zde ožívá podpořeno plastickým hudebním doprovodem typickým pro moderní hudbu 20. století, vycházející z pozdní romantiky. Jiří Petrdlík nastudoval a dirigoval Jeremiášův opus s citem a potřebnou empatií. Mluveného partu se ujal Martin Otava. Recitoval s jasnou dikcí, s chutí a zápalem, s bezprostředním hereckým projevem, aniž by přehrával či sklouzával k laciné podbízivosti. Přesně vyvážil míru komiky, jíž je opředena závažnost výpovědi Nerudovy romance.

Obě básně Jana Nerudy Balada česká a Romance o Karlu IV., které celé generace znávaly nazpaměť, ožily nyní podpořeny výborným výkonem orchestru. Však také publikum nešetřilo potleskem, kterým odměnilo na závěr všechny účinkující.

Slavnostní koncert Divadla J. K. Tyla v Plzni k Roku české hudby byl ve svém celku důstojným, reprezentativním, zároveň vtipným a osvěžujícím setkáním s českou hudbou. Díky dramaturgické volbě dal možnost vytušit šíři, hloubku a pestrost české hudby. A Divadlu J. K. Tyla patří za tento přístup dík. Je škoda, že koncert V hudbě život Čechů nebyl zařazen na program 44. ročníku multioborového festivalu Smetanovské dny, jehož pořadatelem je Plzeňská filharmonie. Bylo by to vhodné a logické tím spíše, že hned následující den 29. února 2024 ráno festival začínal Plzeňským sympoziem v prostorách Západočeského muzea v Plzni. Vždyť u Bedřicha Smetany nejde jen o jeho skladatelskou osobnost, ale i o vlivy na ni a o její působení na další skladatelské generace. Koncert by proto byl výrazným a žádoucím dramaturgickým obohacením festivalové nabídky.

V hudbě život Čechů
28. února 2024
Divadlo J. K. Tyla, Nová scéna

Tvůrci
Hudební nastudování a dirigent: Jiří Petrdlík
Sbormistr: Jakub Zicha
Dramaturg: Vojtěch Frank
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Režijní spolupráce a projekce: Michal Lieberzeit
Světelný design: Antonín Pfleger
Mistr zvuku: Matouš Pilný
Inspice: Petra Kuldová Tolašová

Program a účinkující
Wolfgang Amadeus Mozart: Bella mia fiamma, addio, K. 528
soprán: Ivana Veberová

Jan Ladislav Dusík: Koncert g moll pro klavír a orchestr op. 49
klavír: Maxim Averkiev

Stanislav Suda: Předehra k opeře Lešetínský kovář

Otakar Ostrčil: Balada česká op. 8, melodram na slova Jana Nerudy
umělecký přednes: Monika Švábová

Bedřich Smetana: Viola, fragment komické opery na libreto Elišky Krásnohorské
Viola: Ivana Veberová
Sebastian: Jana Foff
Orsino: Richard Samek
Antonio: Jakub Hliněnský
Marko: Jevhen Šokalo
Rybář: Andrij Charlamov

Otakar Jeremiáš: Romance o Karlu IV. op. 13, melodram na slova Jana Nerudy
umělecký přednes: Martin Otava

Orchestr opery DJKT, Sbor opery DJKT