POVÍDKA: Rudolf W. Waters, Supermarket

Supermarket

Rudolf W. Waters

Roku 2079 jsem na příkaz seshora sledoval stopu. Sjel jsem ze staré dálnice k marketu Matrjoška, kde stálo pár nepojízdných šrotů. Žádný z nich nepatřil Igorovi, ale v takové štěstí jsem ani nedoufal. Spíš mě zajímalo, jestli se ve stínech neukrývá místní spodina. Obkroužil jsem je tedy s dálkovými světly, jen tak pro jistotu, a s úlevou zaparkoval. Hlasité skřípnutí dveří mého moskviče probralo potulné velké psisko natolik, až mu stálo za námahu se zvednout z odpadků a belhat se mým směrem.
„Padej!“ rozhodil jsem ruce a čokl se zastavil. Byl dost blízko, abych slyšel, jak výhrůžně vrčí. Přestal a odkráčel až potom, co jsem se chtěl ohnout pro šutr.
Výloha obchodu byla posprejovaná červeným graffiti srpu s kladivem a sprostý nápis SUKA hovořil jasně o autorově názoru. Přes celý ten projev vandalismu bylo bílou barvou velké písmeno Z, které říkalo, že se vlastník budovy nebude namáhat s odstraňováním původního sdělení. Taková slabá náprava mohla být nebezpečná, pokud byste žili blíže moskevské metropoli nebo výchovných táborů. Tady ale na striktní dodržování pravidel provozní kašlal.
„Zdravstvuj, kocoure. Máš rád kouzla?“ ozval se ženský hlas.
„Kurva,“ lekl jsem se.
Zezadu mě překvapila robotí šlapka. Zřejmě byla dobře promazaná, že jsem ji neslyšel vrzat, i když už od pohledu měla najeto dost.
„Hledáš dobrůtku? Mám čerstvé maso. Kuřecí příchuť! Co bys řekl na to, že bys koupil pár gum a opíchal mě jako živou holku? Oprcal procák baby Jagy, hm?“ navrhla nestoudně a rovnou zpod haleny vysypala uměle umělé čtyřky s vytetovanou chaloupkou na kuřím spáru a dvěma překříženými kalašnikovy. Její syntetické vrásčité tělo s plechovými mezerami mezi spoji, obklopené závojem rzi, neslo známky protékajícího oleje a napoleonských válek. Syntetická kůže, zdobící její schránku, byla protkaná četnými vráskami a nahnědlými stařeckými skvrnami, svědčícími o dlouhé době strávené v téhle díře. Pohled do její propadlé tváře ve mně vzbuzoval zvláštní směs temnoty a dávení. Byla věrohodným obrazem baby Jagy samotné, jak z nějakého porna pro zvrhlídky a fajnšmekry.
„Odprejskni, ty rezavá pizdo,“ odpálkoval jsem ji.
„Takhle se chováš k dámě, hovado?! Co si o sobě myslíš?!“
„Máti říkala, že jsem se už s dobrými mravy narodil, plechovko, a já nechčiju na veřejném hajzlu, jestli chápeš metaforu.“
Otevřela ústa a na dvě sekundy se zadrhla, pak to zkusil její program znovu: „Hledáš dobrůtku? Mám čerstvé maso...“
Ignoroval jsem ji a vrátil se k úkolu, který mě sem přivedl – najít, chytit a sejmout Igora Penkovskyho – mého podřízeného z úřadu S.V.I.N.E., Sovětského výzkumného institutu nadpřirozených entit. Náš kontrolní systém jej označil za zrádce – ten hajzl zkopíroval složky z posledního případu a vynesl je ven. Druhý den už nedorazil do práce a kamery ho naposledy zachytily, jak odjíždí na jih. Po celých sto kilometrů na staré dálnici bylo tohle první místo, kde bylo možné zastavit. Existovala velká šance, že se právě tady mohl objevit.
Hned za prosklenými dveřmi mi nad hlavou zacinkal zvoneček a přivítal mě rozvrzaný robot ostrahy: „Vítejte soudruhu v super... super... sup...“ zasekl se, „...ermarketu Matrjoška. Zde,“ ukázal na skener s nálepkou MIMO PROVOZ a na prezenční knihu vedle, „se zapište a sdělte důvod nákupu. Pak se podepište zde a zde. Máte třicet minut. Užijte si nákup v super... super... super...“
Ten krám mě rozhodil tak, že jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, co právě řekl, a rovnou jsem zamířil ke knize s logem podniku, abych prošel záznamy. Ukázalo se, že jich tento měsíc bylo pouze pět: 1. dubna, Valentina Pletněvová, kondomy Putino; 7. dubna, Natalja Kartapolova, jídlo a pleny; 11. dubna, Semen Florkin, oprava krytu a odpadu; 12. dubna, Oleg Gouzenko, kafe; 15. dubna, Valentina Pletněvová, REKLAMACE.
Igorovo jméno jsem mezi nimi nenašel, ovšem rukopis muže jménem Oleg Gouzenko mi byl nápadně povědomý.
„Ty protirežimní sráči, jsi to ty, že ano?“ pousmál jsem se. Rychle jsem se zapsal 15. dubna, Sergej Zírnakov, důvod sdělím vedení osobně a podškrábnul papíry, aniž bych si je podrobněji přečetl. S nákupním vozíkem jsem se posunul dál mezi vybrakované regály, abych našel někoho kompetentního a především živého.
Zvonek nad vstupními dveřmi najednou zazvonil a já se otočil. Pootevřené dveře se zpátky zavřely, aniž bych si za robotem všiml kohokoli, kdo by vešel. Pak se mi nad hlavou z reproduktorů ozvala firemní melodie supermarketu a následovalo vášnivé sdělení plné podpory:

Věřte našemu vůdci! Vůdce je dobrý! Učiní svaté Rusko silné a velké! Ruský národ stojí v čele světa! Naše velikost nám dává právo vládnout nad ostatními národy! Sláva našim hrdinům, kteří bojují ve všech koutech světa, abychom si podmanili ty, kteří si dovolují odporovat! Spolu ochráníme naše děti a manželky před západními agenty, již nás chtějí zničit – nebudou tolerováni! Budeme je hledat a likvidovat jednoho po druhém, ať jsou kdekoli! Zakupte moskevské párky ze 110 % vepřového masa, tento týden půl kila jen za 99 rublů! Využijte skvělou nabídku a podpořte naše soudruhy řezníky, kteří opět překonali výrobní plán. Moskevské párky ze 110 % vepřového masa, tento týden půl kila jen za 99 rublů! Ruská prasata chutnají nejlépe! Vůdce je věčný!

Když jsem při zaníceném hlášení vjížděl mezi staré plechové regály tak rychle, jak mi to přední protáčející se kolečka dovolovaly, zabočil jsem do sekce pro domácí kutily, kolem potřeb do kuchyně naplněné jedním druhem nerozbitných plastových skleniček, kde už si někdo přede mnou dopřál vodku mezi regály, konečně jsem spatřil dveře pro personál. Jakmile jsem k nim došel a opřel se do nich – ani se nepohnuly. Několikrát jsem zkusil zazvonit na zvonek vedle amatérsky napsané cedulky NEOTRAVUJTE, ovšem zdálo se, že na druhé straně není nikdo, koho by to zajímalo. Zkusil jsem ještě zabušit, ale najednou se za mnou ozvala dutá rána. Obrátil jsem se a o pět uliček dál spatřil drobnou postavu prodavačky. Dívala se na mě jako by viděla ducha a když už jsem se k ní chtěl vydat, zašla za regál s lacinou figurínou vojáka.
„Soudružko!“ zakřičel jsem. Cestou k místu, kde zmizela jsem si už jen mumlal pro sebe: „Prý supermarket... budova v úplné prdeli... pět zákazníků... robošlapka s lepší nabídkou...“

Věřte našemu vůdci! Vůdce je dobrý! Učiní svaté Rusko silné a velké! Ruský národ stojí v čele světa! Zákazník: Sergej Zírnakov. Zbývající limit: 25 minut. Využijte skvělou nabídku a podpořte naše soudruhy skláře, ...

Za rohem nikdo nebyl.
„Suka jedna,“ ulevil jsem si a vešel do uličky. Byla vyhrazena produktům Ruské vojenské správy a vybavena terminálem, kde jste se mohli dobrovolně přihlásit do služby a obratem zakoupit kompletní set pro vojíny s výraznou slevou. Tyhle terminály jste mohli najít téměř ve všech obchodech. Firmy je instalovaly do svých podniků na základě zákona o dobrovolné mobilizaci. Když jsem kolem něj procházel, začala hrát hymna a já si právě včas všiml blikajícího červeného světýlka nad sebou.
Nehodlal jsem riskovat, že v tomhle zapadákově někdo podává hlášení, a tak jsem se zastavil, přiložil si dlaň na hruď a odříkával slova: „Rusko, to je náš posvátný stát, Rusko je naší milovanou zemí. Ohromná vůle, veliká sláva jsou Tvým věčným odkazem! Sláva tobě, Vlasti naše svobodná, letitý svazku bratrských národů, národní moudrosti, daná nám předky! Sláva tobě, zemi! Jsme na tebe hrdi...“
Stál jsem v pozoru, dokud nahrávka neskončila, a poté nepřešla do dalšího vášnivého prohlášení.

Nejste ještě součástí naší vlastenecké armády? Navštivte naše stánky RVS po celé zemi a posilte naše řady! Náboroví důstojníci vám rádi poskytnou všechny potřebné informace a už zítra můžete s našimi hrdiny posílit bezpečnost vlasti a stát se jedním z nich! Klíčová chvíle je... HE-PČÍ!

Z repráků se rozlehlo jasné a hlasité kýchnutí. Nebyla to žádná nahrávka, ale nějaký zaměstnanec ta hlášení četl a sledoval mě. Nadzvedl jsem obočí a snažil se potlačit podrážděný výraz, který se mi dral do tváře. Podíval jsem se nahoru, z náprsenky vytáhl svůj oficiální průkaz a ukázal ho na kameru.
„Slyšíte mě? Chci mluvit s vedoucím. Ihned!“
Dostal jsem strohou odpověď:

Zákazník: Sergej Zírnakov. Zbývající limit: 20 minut.

„Soudruhu, já patřím k úřadu! Jestli se okamžitě nedostavíte k tamtěm dveřím, objevíte se v mém hlášení. Rozumíte, co říkám?“ Už jsem neskrýval své podráždění. Nechápal jsem, co se to tady rozmáhá za nešvar, a tak jsem se rozhodl ještě připojit výhrůžku: „Radím ti dobře, soudruhu. Zvedni tu svou prdel, protože mě fakt nechceš nasrat! Osobně se znám s Kurlovem! Generál Alexandr Ivanovič Kurlov, říká ti to jméno něco?! Jistě, že říká. Máš minutu, rozumíš?! Čas běží, tik ťak!“ Do tváře se mi samým naštváním nahrnula krev. Sebral jsem z náborového regálu vojenský nůž s cenovkou 472 rublů. Doufal jsem, že si toho ten idiot všimne a pochopí, že svou výhrůžku myslím vážně. Odpočítával jsem šedesát vteřin a celý napjatý se vracel ke dveřím, kde jsem nůž mrsknul do prázdného vozíku.
„Dvacet... deset... tři, dva, JEDNA!“ zařval jsem. Můj výkřik se odrazil od stěny haly mezi uličky a zmizel. „Tohle bude mít následky!“
„Soudruhu Sergeji Zírnakove,“ oslovil mě starý robot od vstupních dveří.
„Ano?“ zeptal jsem se udiveně.
„Mám vám předat zprávu, abyste se uklidnil a přečetl si vstupní smlouvu, kterou jste podepsal.“
„Cože?“ Přešel jsem podrážděně k té plechové hubě, abych pohlédl na papír, který robot držel v prstech, a zaostřil na drobné písmo nad svým podpisem. „Podepsáním souhlasím, že v případě nedodržení nákupního limitu budu srdečně přizván k účasti na dobrovolnickém projektu Podpora vlasti. Dále vyjadřuji souhlas s tím, že mé osobní údaje budou použity pro účely projektu a do svého připojení budu sloužit jako záložník pod společností Matrjoška Holding s.r.o.. Tímto potvrzuji, že budu automaticky zařazen do rezervního seznamu kandidátů RVS a povolán k aktivní službě v případě vyhlášení mimořádného stavu nebo ohrožení národní bezpečnosti. Gratulujeme k vaší účasti v užším výběrovém řízení naší společnosti.“

Zákazník: Sergej Zírnakov. Zbývající limit: 15 minut.

„Co to má znamenat?! Kurva, na co si to tady hrajete?!“
„Soudruhu, ztište se,“ napomenul mě robot a namířil mi mezi oči hlaveň, kterou doteď ukrýval v druhém rukávu namísto končetiny. „Poklidně pokračujte v nákupu.“
„Fajn!“ roztáhl jsem ruce a plný vzteku odstoupil dozadu. Vrátil jsem se k vozíku, silně ho sevřel a roztlačil k pokladně. Nechápal jsem, co to má znamenat, ale nehodlal jsem v zatracené Matrjošce uvíznout a nechat se naverbovat.
„Pst! Tady,“ ozvalo se za paletou s vyskládanými konzervami s dušeným masem Tushonka.
„To jste vy,“ řekl jsem při pohledu na prodavačku, která předtím tak nečekaně zmizela. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout a k vlastnímu potěšení zjistil, že jde o pěkné mladé děvče. Byla oblečená v silonovém stejnokroji s výrazně barevným potiskem matrjošky. Zapletený černý cop jí sahal po pás a krásné velké oči jí nervózně těkaly zpoza konzerv. Pohublé líce jí zdobily nevzhledně domalované ruměnce – jistě šlo o firemní předpis, protože jsem si neuměl představit, že by si tak krásná tvářička sama na obličej nanesla tak nevkusné líčení. Urputně mi rukou pokynula, ať jdu za ní.
„Vy... vy... patříte k úřadu, že ano?“ vypravila ze sebe téměř šeptem, když jsem přistoupil.
„Ano, slečno. S.V.I.N.E.,“ odpověděl jsem důležitě a když jsem viděl její zmatený nevinný výraz, rychle jsem připojil vysvětlení: „Sovětský výzkumný institut nadpřirozených entit.“
Pod jejím vyplašeným pohledem se najednou objevil nesmělý úsměv. Obnažila žluté zuby – měla je všecky, což jsem na mladých holkách měl obzvlášť rád, a neubránil jsem se představě, že by bylo zajímavé s ní strávit příjemnou chvilku venku na parkovišti.
„Jak se jmenuješ?“
„Jelena, pane,“ odpověděla.
„Sergej Zírnakov. Stačí Sergej, krasoto. Pracuješ tady?“ zeptal jsem se nesmyslně.
„Ano,“ hlesla a do obličeje se jí vrátil vyplašený výraz. „Pane, musíte rychle odejít, prosím.“
„Já vím, už jsem si všiml, že tohle není obyčejný supermarket.“
„Ne pane, vy tomu nerozumíte. Máte málo času. Musíte pryč,“ zdůraznila a já viděl, jak se jí v očích objevily slzy: „Tohle místo je začarovaný. Pomozte mi, prosím vás. Já nemůžu ven, když se dívá, pane.“
„Kdo se dívá? Sleduje vás někdo přes kamery? Drží vás tady násilím?“
Jelena neodpověděla, ale několikrát přikývla, pak se zadívala směrem do uličky nad regály, kde byla kamera. Drát z ní volně visel a já pochopil, že ji dívka odpojila, abychom mohli mluvit.

Zákazník: Sergej Zírnakov. Zbývající limit: 10 minut.

„Nemáte moc času,“ řekla a zvedla pohled. S prosbou v hlubokých očích si prudce klekla, aby zoufale prosila. „Udělám pro vás cokoli, Sergeji. Poslechněte mě... odejděte... pomozte...“
Sepjala ruce a já jsem samým vzrušením vnímal, jak se mi krev nahrnula do rozkroku. Skrz nohavici se mi vyrýsoval penis a já věděl, že si toho Jelena musela všimnout. Už jsem se chtěl otočit, když překvapivě položila prsty na zip mých kalhot a z drobných úst vyplázla mokrý jazyk.
Instinktivně jsem jí nadzvedl horní ret, abych se přesvědčil, že jsem nepřehlédl upíří tesáky, a pak dívce dovolil, aby si vychutnala můj ztopořený úd. Chytil jsem ji za dlouhý cop a naplněný blahem cítil, jak se její jazyk zespodu dostal až k mým chlupatým koulím. Urputně mi začala stahovat kalhoty, aniž by se odpojila a bez varování mi vsunula prst s ostrým nehtem do zadku. V tu jsem ji odstrčil a ona upadla.
Narazila na tvrdou podlahu, zvedla ke mně omluvný pohled a s prosebným výrazem pod rudými líci si vytáhla matrjoškovou uniformu nad třísla, aby odhalila přerostlé ochlupení – lesklé jako vlhká bažina a divoce prorůstající skrz špinavou krajku kalhotek. Nic tak živého jsem dlouho neviděl a nic mě nepřipravilo na to, co pak Jelena pronesla: „Soudruhu Sergeji, ještě jsem... nikdy... udělejte mi to. Prosím rychle...“
Téměř jsem jí protrhl krajku, když jsem si ve spěchu klekl a vedral se jí do klína. Jeleniny nárty mě pevně objaly nad koleny a vzepjala klín. Penis jí vklouzl do té mokřiny jako zbloudilý dřevorubec a rozťal mladé letokruhy panenství. Nato Jelenin výkřik zmizel v mých dlaních, kterými jsem jí držel ústa, a kousla mě žlutými zuby.
Potlačil jsem vlastní výkřik a s čvachtavým přirážením jsem ji sunul uličkou po špinavé podlaze jako hadr. Kácel jsem dívčin deštný prales a poslouchal, jak se snaží zadržovat sténání. Ruce jsem již přesunul níže, abych uchopil ty drobounké měkké boky a mé nutkání spatřit Jelenina malá ňadra mě nutilo vyhrnout její firemní uniformu z upoceného silonu.
„Sergeji... víc. Musíš rychle. Víc prosím,“ šeptala mi s rozmazanou červení po tváři. Naše jazyky se propletly. Tělem mi proudil pocit moci a to, že šukám malou nezkušenou děvku, se mi líbil, dokud jsem jí nevyhrnul šaty až ke krku a nespatřil tetování mezi těmi drobnými hrbolky na hrudi – chaloupka na kuří nožce s kalašnikovy.
„Cítíš kuře, Sergeji?“ zeptala se a nepřirozeně vytočila hlavou. „Hej, prober se. Proč nepokračuješ? Copak ti už nechutná čerstvé maso?“
Prudce jsem sebou trhl vzad a sledoval, jak si ta malá kunda deaktivovala hologram okolo skutečného robotěla.
„Už ti nechutná moje maso?“

Zákazník: Sergej Zírnakov. Zbývající limit: 5 minut.

Strnul jsem a zmohl se jen na zděšený výraz, když se ta odporná plechovka přede mnou zvedla, pomalu prošla kolem a s tichým kousavým smíchem mi rukou projela vlasy jako nějakému malému klukovi.
„Tik ťak, soudruhu. Nezdržuj se. Měl bys pohnout,“ zahihňala se ještě naposledy, než mě nechala v uličce s povadlým ulepeným penisem, jenž mi trčel ze slipů.
Zvedl jsem se hned, když její kroky utichly. Ta zkurvená píča mě chtěla zdržet a já měl teď jen pár minut, abych vypadl. Přivřel jsem si bolestivě šourek, když jsem dopínal zip a rozeběhl se i s koulema v zubech zipu směrem k pokladně, kde seděla další robotická mrcha.
„Pane, kde máte nákup? Nákup musíte mít s sebou, jinak nemůžete zaplatit,“ upozornila mě plechovým hlasem a já se podíval na druhou stranu prodejny, kde jsem nechal vozík s jedinou položkou.
Vozík byl pryč a jen ze mě vypadla věta: „Nic nechci! Nic jsem nekoupil.“
„Soudruhu, musíte zaplatit nákup,“ zopakovala pokladní a namířila mi do obličeje hlavní, kterou měla ukrytou v rukávu.
Rozběhl jsem se podél regálu na začátek a hledal svůj vozík. Musel někde být. Věděl jsem, že tam někde je, jen ho ta robopíča někam zasunula, aby mě zdržela. Prostě musel!
První, druhá, třetí... šestá... desátá ulička byly prázdné, když jsem doběhl k předposlední a uviděl ho. Rychle jsem ho otočil. Celý uřícený jsem cestou proklínal protáčející se kolečka, než jsem vozík nadzvedl a na poslední chvíli hodil nůž na pás.

Zákazník: Sergej Zírnakov. Zbývající limit: 1 minuta.

„Tady je,“ řekl jsem s úlevou.
„Čtyři sta sedmdesát dva rublů,“ odpověděla pokladní a já jsem z peněženky rychle vytáhl pětistovku.

Ahoj Sergeji, to bylo o fous, že jo? Tady je Igor. Hledal jste mě? Jsem tady, šéfe. Moc se omlouvám za problémy, ale... deset.. devět... osm... sedm... šest...

Nastavil jsem před pokladní dlaň, aby mi vrátila drobné, ale ta věc – ta zasraná plechová věc – vysypala drobné do hluboké misky vedle, abych je musel sebrat minci po minci.

...jedna.

„NE!“ zařval jsem a popadl vojenský nůž. Prudce jsem ho pokladní vrazil mezi spoje na krku. Nestihla nic udělat, ale obratem mi tělem projel omračující výboj elektřiny.

Málem jste to zvládl...

Zpět k vědomí mě vrátila ostrá vůně čpavku. Nemohl jsem se hýbat. Ruce i nohy jsem měl přikurtované k židli a přes oči měl převázaný šátek. V ústech se mi usadila hnusná chuť zvratků a krve, jak jsem si překousl špičku jazyka.
„Patřím... k úřadu, jsem jeden z vás,“ vysoukal jsem. „Slyšíte mě? Je tady někdo?!“
Má slova pohltily stěny a já podle ozvěny poznal, že jsem v jakési zvukotěsné místnosti, a pak jsem si vzpomněl na hlas z reproduktoru.
„Soudruhu Penkovsky? Igore, jste tady? Prosím! Poslali mě pro vás. Měl jsem vás najít...“ zadrhl jsem se.
„... a zabít mě,“ dořekl potichu. Pomalu mě obcházel, slyšel jsem, jak našlapuje a ještě něco jsem slyšel – podivný zvuk, jakési cvakání malých nůžek nebo zubů.
„To ne, Igore. Měl jsem vás vzít zpátky, a hlavně ty složky, které jste vzal. Soudruhu, přece víte, že bych...“
„Soudruhu. Soudruhu! Soudruhu?“ posměšně opakoval a zkoušel, jak různě slovo zní. „Soudruhu Zírnakove, nic jsem nevzal.“
„Cože?“ vytočil jsem hlavu dozadu.
„Říkám, že jsem nic neudělal. Nic jsem nevzal. Nic jsem neukradl. Vůbec nic,“ pronesl tak zblízka, že jsem ucítil jeho páchnoucí dech. „Z jakého důvodu bych vám teď lhal, soudruhu? Nebo bych vás teď měl oslovovat vojíne?“
„Tohle nesmíte,“ vyprskl jsem. „Přece mě nemůžete poslat...“
„Já vás nikam neposílám, vojíne soudruhu Sergeji Zírnakove. Já ne – to zákon. Copak byste se chtěl postavit proti přání samotného vůdce nebo vašeho přítele generála Alexandra Ivanoviče Kurlova?! Vy byste se nechtěl stát skutečným hrdinou? Pche,“ uchechtl se.
„Igore, příteli, poslouchej mě. Pusť mě, nech mě odejít a přísahám, že už o mě neuslyšíš. Řeknu, že jsem tě nenašel. Nebo řeknu, že tě zabili... řekni, co chceš, ať řeknu?! Tak co mám udělat, abys mě pustil? Prosím Igore.“
Nahlas se rozesmál, ale nezněl ani trochu pobaveně, nato mě chytil za ramena a pevně přitlačil k židli.
„Ach Sergeji, byl jste celkem dobrý nadřízený. Občas kretén, ale ne jako ty jiné svině z horních pater. To ale bylo dáno tím, že tě nepustili mezi sebe, že jo? Takže ty bys rád věděl, co můžeš udělat, abych tě nechal jít. Hm... nevím, jak se budou soudruzi tvářit, kdybys nepřivezl alespoň mou hlavu. Takže v prvé řadě se musíš změnit, Sergeji. Dokážeš to? Změnit se,“ pustil mi ramena a sundal šátek z hlavy, „a otevřít oči?“
„Co blbneš? Co děláš? Kurva, co je to za vtip?! Proč seš nahej?!“
Na Igorově tváři se objevil pobavený výraz.
Škubl jsem sebou a snažil se špičkami odtlačit od toho obnaženého úchyla.
„Klid,“ řekl mrazivě a mrkl. „Neboj, Sergeji, nejsem ona. A ani nejsem žádnej homouš!“
„Proč teda? Kurva pusť mě!“
„Ššš! Jedno po druhém. Musíš pochopit, že každá bytost je smrtelná – já i ty. A živá bytost by měla dostat šanci se změnit – šanci přežít. Souhlasíš? Přiznám se ti k něčemu, co ti zatajili. Utekl jsem do pustiny zemřít a místo toho jsem začal žít. Neuhodneš, kdo mi dal sílu pokračovat a přijmout to, kým jsem se stal – baba Jaga. A to je robot! Dokonale zkonstruovaný stroj sovětské vědy,“ dodal rychle, „vyřazený veterán ze staré války. Sice je zavirovaná, ale stále náš starý spojenec, náš výtvor. Věřil bys tomu? Jaká ironie,“ řekl pobaveně a roztáhl ruce, aby odhalil zvířecí kousance na dlouhých pažích. „Dám ti možnost si vybrat. Stejně jako mi ji dali oni, když mě zvali do programu. Budeš hrdina, říkali. Teď dostaneš stejnou šanci i ty,“ dořekl a odstoupil.
Vzduch se ochladil.
Zářivky problikávaly a já uslyšel hlasitý tlukot vlastního srdce, které pulsovalo v taktu měnících se výjevů přede mnou. Pak to přišlo. Scéna se začala postupně proměňovat v něco hrůzostrašného. Beznadějně jsem se držel židle, propínal nohy a nevěřil tomu, co vidím. V divoké stínohře započala noční můra.
První změny Igorova těla byly jemné, téměř neznatelné – ruce se staly zvláštně zkroucenými a přicházely o hmotu, zatímco kůže se stahovala v pulzujících vlnách. Klesl na kolena. Z očí se mu vylila bledá záře, což zanechalo pouze bezednou temnotu, kterou na světlo prošla zvířecí kost. Svaly, dříve lidské, se vlnily a měnily do masivní, nelidské konstrukce. Čelisti mu zacvakaly a zuby v nich protáhly.
Ale teprve když se mu zlomila páteř, proměna dosáhla svého hrozivého vrcholu. Kůží vyrůstaly zvířecí chlupy. Nahý Igor zažíval nepředstavitelná muka, když se jeho kosti zkracovaly, transformujíce ho v ohavnou bestii. Jeho výkřiky se měnily v chraplavé vytí a obnažovaly utrpení – zvěstovaly konec lidskosti. Kůže se protrhla a Igorovy drápy ji odlupovaly, aby udělaly prostor nové formě. Obrysy se staly nezřetelnými, jakoby vzniklý spoj mezi člověkem a bestií byl navěky zlomen. Otřepal se, aby shodil pozůstatky lidské formy, jež mu ještě ulpívala na novém těle.
V místnosti, kde se zdálo, že světlo i čas ztratily svůj význam, stál teď přede mnou psí tvor z parkoviště. Teprve teď jsem viděl, že to není potulné psisko. Až teď jsem v jeho zvířecí tváři spatřil nevyslovenou otázku a do mé mysli proniklo šílenství, jaké bylo možné nalézt pouze v nejhlubších útrobách. Igorovy oči, nebo spíše to, co z nich zbylo, zářily nechutnou lstivostí, zrazením něčeho, co kdysi bylo člověkem.
Pochopil jsem, že to byla práce našich lidí. Zneužili jsme našich vědeckých poznatků, abychom stvořili nový typ vojáka. A okamžitě jsem věděl, že bych tenhle úděl nesnesl. I přesto jsem v sobě stále měl touhu přežít. Trhal jsem sebou, kroutil se, řval z plných plic a s hrůzou vnímal, jak vlkodlak začíná chápat, že nechci být tím, čím on.
Pak se na mě vrhl.
Rozevřené čelisti byly tím posledním, co jsem spatřil, ale v louži své teplé krve jsem jako ve snu zaslechl ještě ji – hlas baby Jagy: „Igore, sedni! Zaslouží si horší smrt.“

Autor: Rudolf W. Waters
Název: Supermarket
Grafika: Rudolf W. Waters
Korektura: David Hálek
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Rudolf W. Waters
(* 1985, Ostrava)

Český spisovatel a milovník Lovecrafta. Jako Blíženec s ascendentem v Blížencích se potuloval přes 35 let po světě, dokud se mu jednu noc nezdál sen, v němž prchal před Prastarými. Když si uvědomil, že ho volají, vrátil se do své postele, aby pod ni nahlédl. Tvor, jenž tam čekal, sňal z obličeje rybí lebku a odhalil obličej připomínající staré vejce bez očí. Daroval mu rybí masku a dal mu jméno Kal-kal-lok. Neznělo jako něco, co lze vyslovit lidskou řečí. Od té doby Kal-kal-lok píše a čeká, až uslyší své nové jméno v lidském světě.
Navštivte autora na jeho Instagramu: kniha_lesocert, knihapvp Facebooku: Kniha Lesočert, Kniha Porno v plechu

Jeho povídku Děsupán, která vyšla na Sardenu v roce 2023, si můžete přečíst ZDE.