Rocco Siffredi, jak mu bylo nejlépe. Mezi pornoherečkami, rok 1999, Cannes
„Příběhy stojí na konfliktu. Rocco a já v jedné místnosti, to byl ten největší konflikt, jaký si dovedete představit,“ přibližuje Francesca Manieri pro magazín Variety první kroky, které k seriálu vedly. „Takže to byl dobrý start,“ shrnuje.
Vskutku, setkání oněch dvou osobností nemohlo být rozporuplnější. Manieri má auru militantní feministky, Rocco Siffredi je známý jako Italský hřebec, i když dostal bezpočet jiných přízvisek. Portál SaltWire jej tituloval Morganem Freemanem smilnění, Sirem Laurencem Olivierem orgasmu. Brad Pitt porna, píše zase Toronto Star.
Přesto dostala Manieri nabídku, aby napsala scénář k cyklu pro společnost Netflix, který se měl na pornohercův život odkazovat. Nejdřív to odmítla jako vtip: ona a pornohercův život? Na naléhání si nechala čas na rozmyšlenou. Nakonec přitakala. „Řekla jsem si, pokud ženy dostanou příležitost ponořit se do srdce maskulinity, se všemi jejími dysfunkcemi a potenciální toxicitou, dokonce s její mocí, a odmítnou ji, potom nemůžeme vinit nikoho jiného,“ vyložila.
Výsledek? Sedmidílný seriál, který podle scénáře sepsaného Manieri režírovala Francesca Mazzoleni, Francesco Carrozzini a Matteo Rovere a jehož nastavení hlavní tvůrkyně připodobňuje k neorealistické klasice Luchina Viscontiho Rocco a jeho bratři a Tenkrát na západě Sergia Leona. Snímky, v nichž je postoj k ženám lemovaný nenávistí, dokonce znásilněním. Popisují „dynamiku, kterou je budována maskulinní psýché“, líčí scénáristka, dodává, že i její cyklus „dekonstruuje hranice onoho typu toxické maskulinity“.
Seriál začíná výjevem, který naznačuje, že vztah hlavního hrdiny k sexu, potažmo k ženám, má linie démonické posedlosti. „Porno je pro mě uzavřené. Odcházím do penze,“ říká ve scéně Siffredi, v podání Alessandra Borghiho, na pařížském pornoveletrhu v roce 2004. Následně podlehne jedné z hostesek a před davy aplaudujících fanoušků, fanynek a novinářských fotoaparátů a kamer s ní podstoupí divoký sex.
Siffrediho prohlášení je autentické, opravdu se ho dopustil, ale sexuální pokračování je fikcí scénáristky. Zdůrazňuje Siffrediho potřebu sexu, veřejného sexu. Ona scéna také předznamenává ještě jedno, celé dílo je zčásti založeno na skutečném Siffrediho životě, zčásti jsou osudy hlavní postavy domyšlené.
