Collegium 1704 zaujalo Vranickým a přesvědčilo Beethovenem

Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem se v posledních letech zdaleka nesoustředí výlučně na hudbu barokní nebo baroku blízkou – pražskému publiku v rámci své koncertní řady nabízí i ambiciózní programy se skladbami éry klasicismu či romantismu. Loni v únoru tak například provedlo Haydnovu Symfonii č. 98 B dur a Beethovenovu Sedmou. Tuto abonentní sezónu zahájilo Beethovenovou předehrou Egmont, Symfonií D dur Václava Huga Voříška a Chopinovým Klavírním koncertem e moll s laureátem varšavské Chopinovy klavírní soutěže na dobové nástroje Ericem Guem. Její druhou polovinu otevřel večer s díly „vídeňských klasiků“ Mozarta, Beethovena a – Vranického.

Na úvod zazněla (stejně jako na vzpomínaném koncertě před rokem) předehra k opeře La Clemenza di Tito. Tuto svoji předposlední operu napsal Mozart na objednávku českých stavů k oslavě korunovace Leopolda II. českým králem a u pražského publika si získala oblibu. V podání Collegia 1704 vedeného Václavem Luksem zazněla její ouvertura s dramatismem a velkou, jaksi až překotnou energií, která však přinášela i určité nepřesnosti v souhře poměrně početného orchestru. Poněkud scházela elegance a vzdušnost.

Pavel Vranický, narozený ve stejném roce jako Mozart, pocházel z Nové Říše na Vysočině. Po studiích teologie v Olomouci a ve Vídni se v osmdesátých letech 18. století prosadil jako hudebník. Vstoupil do služeb jednoho z příslušníků rodu Esterházy, následně se stal významnou součástí vídeňského hudebního života mimo jiné jako dirigent v Divadle U Korutanské brány a v Burgtheateru. Okolnosti vzniku jeho Symfonie d moll La Tempesta částečně provázejí nejasnosti, hudební materiál symfonie se nicméně vyskytuje ve scénické hudbě k divadelní hře Die Rache uvedené ve Vídni roku 1795 (šlo o překlad tragédie The Revenge anglického autora Edwarda Younga). Symfonie ve své době nevyšla tiskem.

První věta je sama o sobě brilantním kusem, kterému by asi v interpretaci slušely větší nadhled a vytříbenost. Zdálo se, že Václav Luks titulní bouři rozpoutal již zde. Výsledná zvuková hutnost byla však někdy až zahlcující. Druhá věta (Adagio) nevyzněla zcela idylicky, její klid jako by byl spíše zdánlivý. V artikulaci orchestru trochu scházela oblost, ke které obecně příliš nevybízela ani Luksova energicky ostrá dirigentská gesta. Bylo možné zaznamenat i drobné nepřesnosti (v úplném závěru například smyčce neodsadily společně).

Relativně rozměrná třetí věta ztvárňuje bouři, která se náhle přižene a pak opět ustane. Zvukomalby blesků a hromů je docíleno mimo jiné četným užitím rychlých běhů, tremol či zmenšených akordů a údery do velkých kotlů. Protiváhu uvolnění či snad nového rozpuku přírody v závěru přinášejí zejména sóla dechů. Atraktivita pro publikum byla ještě zvýšena užitím divadelních zvukových efektů (hrom, svištění větru). Tato část tak rozhodně zazněla ve velmi působivém, spektakulárním podání.

Po přestávce následovala Beethovenova Eroica. S Beethovenovými díly, včetně této symfonie, má Václav Luks zkušenosti mimo jiné jako hostující dirigent Handel and Haydn Society v Bostonu. Je to hudba, ke které má svým hudebním naturelem patrně poměrně blízko. Eroica je svým zpracováním „revoluční“ skladbou, a to zdaleka nejen svojí ve své době u symfonie neobvyklou délkou. Měla být věnována Napoleonu Bonapartovi, ovšem poté, co se Napoleon prohlásil císařem, rozčarovaný Beethoven skladbou raději uctil svého mecenáše Josefa Františka Maxmiliána knížete z Lobkowicz. Skladba tak získala vazbu i na české prostředí. Kromě Vídně se první soukromá provedení měla konat též v Roudnici nad Labem a na zámku Jezeří.

Hrdinský patos a hudební bohatost věty první, kde burcující účinek na posluchače mají náhlé akordické rázy, je vyvážen melancholicky tísnivým smutečním pochodem části následující. Scherzo třetí věty přináší příval radostné energie. Čtvrtá věta, ve které si skladatel systematicky pohrává s očekáváními posluchače a rozdává z bezedné zásoby krásných melodií, je završena až velikášsky triumfální rychlou codou. Václav Luks se svým orchestrem hudební charakterizaci jednotlivých částí náležitě zdůraznil a přednesl skladbu ve velmi živoucím pojetí. Druhá půle koncertu tak byla o poznání přesvědčivější než půle první.

Na koncert mohou být zvědavi televizní diváci, neboť jej zaznamenávala Česká televize. Další večer koncertní řady v Rudolfinu nabídne 19. března 2024 pro soubor již emblematické dílo (vzpomeňme úspěšnou nahrávku vydanou v roce 2019), totiž Händelova Mesiáše. Poslední koncert v polovině dubna bude patřit postavě kyklopa Polyféma a jeho ztvárnění v dílech Händela, Porpory a Schürera. Na obou koncertech by se měl představit italský basista Luigi De Donato.

Hodnocení autora recenze: 70%

Collegium 1704: Eroica
28. února 2024, 19:30 hodin
Praha, Rudolfinum

Program
Wolfgang Amadeus Mozart: La Clemenza di Tito – předehra, K. 621
Pavel Vranický: Symfonie d moll „La Tempesta“
Ludwig Van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“, op. 55

Účinkující
Collegium 1704
Evgeny Sviridov – koncertní mistr
Václav Luks – dirigent