Seznamka
Petr Glogar
Autor: detail obálky knihy Tvořit nové věci
Věnujete se záležitostem duševním i spirituálním. Co vám v tom pomáhá a naopak vás možná omezuje? Jsou nějaké rozdíly u života žitého z víry?
S jakousi životní samozřejmostí jsem prošel duchovní formací, ať už v rámci přípravy na kněžství nebo na řeholní život. Část tohoto života jsem strávil u salesiánů, větší část ale už u karmelitánů, kam jsem ve svých pětatřiceti letech přestoupil. Člověk ale taky jistý background dostává v rodinném prostředí. Pocházím totiž z rodiny, která by se mohla nazvat tradičně křesťanská. Samozřejmě se do ní míchaly i problémy mého dospívání, ale také to byla doba, kdy jsem prožíval víru a její rozměr ve spojení s mnoha dalšími lidmi, kteří v životě prošli různými náročnými situacemi. Byli to i někteří kněží, kteří prošli kriminálem a kdečím podobným. Takže tu životní formaci jsem získával různě, trochu jako skládanku. Jako by mě však všichni lidé spolu s okolnostmi učili tomu, že svět je vlastně v pořádku, svět je dobrý. Nechci ale říct, že vše bylo ideální, stále je na čem pracovat i dnes. Pro mou práci, ať už je jakákoliv, jde hodně o solidní základ. Dává mi to možnost se na události mého života dívat jasně, a díky tomu tak přistupovat i k práci s lidmi. Možná je dobré mít odstup, vlastní náhled i postoj. V životě jsem získal dobrou průpravu i v rámci několika psychoterapeutických výcviků, které mě připravovaly pro terapeutickou práci společně.
Bosí karmelitáni jsou na Hradčanech zatím poměrně krátký čas. Co znamená provozovat tam Fortnu?
Fortna není projekt, je to klášter. V klášteře bosých karmelitánů v současnosti bydlí a žije část komunity. Takže už asi je oprávněné říkat, že jde o klášter, i když jsme tam zatím jenom dva. Jsme ale součástí komunity u Pražského Jezulátka, která sídlí v Karmelitské ulici. Přejeme si, aby Fortna byla prostorem maximálně otevřeným. Jinými slovy – aby se tam spirituální hodnoty nějakým způsobem přeložily do našeho jazyka. Ten nárok je takový, abychom byli srozumitelní člověku, který půjde jen tak náhodou kolem a nikdy zatím do kostela nevstoupil, případně o církvi a víře neví vůbec nic. Vznikla tak myšlenka nebo přímo vize, kterou máme před očima, pracujeme na ní společně s týmem a jako karmelitáni se ji snažíme společně kultivovat. Ať už jde o cokoliv, o Vánoce, Velikonoce, svátky slavené přes rok nebo o důležité události, které se odehrávají ve světě či v životě, snažíme se je interpretovat srozumitelnějším způsobem. Používáme symboly, přírodní materiály, skrze které vytváříme intervence, ať už v kostele nebo v klášteře. Transformujeme naše zkušenosti do podoby, která je pro lidi srozumitelnější. Může být i lákavá a v něčem inspirující. To je celé. S tím je spojen fakt, že aby dům fungoval dobře, dali jsme mu i dobrou náplň. V neposlední řadě jde o to, jak uživit provoz celého domu. To se nám díky různým aktivitám, seminářům, vzdělávacím programům i těm výslovně hodně duchovním programům, které zde probíhají, daří dobře.
Na jaké programy byste rád lidi pozval? Dokážete pomáhat u laiků i svým specifickým vcítěním?
Náš tým je tvořen právě laiky. Jsou to ale lidé vzdělaní v různých oborech – od právnických přes sociologické až po teologické – a mají zkušenosti s prací se skupinami lidí na různých úrovních. Jsou to tedy experti na svých místech. Společně něco vytvářejí, to znamená, že je pro ně vcítění a porozumění důležité. Ptáme se, jak bohatství křesťanství předat, jak to lidem nabídnout, přeložit, jak je pozvat? Řekli jsme si proto, že tady nejsme cíleně jen pro věřící. Ti mají dost vlastních aktivit, někteří z nich jsou ale bázliví a ptají se, jestli tam můžou vstoupit, jestli je to taky pro ně. Pomyslnou hranici mezi tím, kdo je a kdo není věřící, můžeme trochu rozostřit, narušit nebo přímo zprůchodnit. Nejde totiž o dvě rozdílné skupiny. Možná je jediný rozdíl v tom, že člověk měl jinou rodinu nebo se setkal s jinými lidmi, kteří ho pak už ve víře víc připravovali. Možná se s tím jedinci setkali intenzivně v nějakém živém společenství, s aktivními věřícími. Mnohdy mají v sobě vnitřní touhu po spiritualitě a naším hlavním cílem je jim to nepokazit. Nechceme jim opakovat nějaké formulky, kterým pořádně nerozumí ani věřící. Fungujeme dobře. Obsazenost domu je velmi dobrá. Máme plno až do konce tohoto akademického roku plus aktivity na podzim. Víkendy jsou úplně plné do konce roku 2024. Jde o různou formu aktivit – od duchovního, meditačního či vzdělávacího programu až po semináře. Člověk si může vybrat podle svého, co mu sedí, nabídka tam je. Na nějaké semináře nebo víkendy je třeba se přihlásit a na jiné může kdokoliv přijít jen tak. Nebo si cíleně přijdete sednout a odpočinout si, vypnout. Máme zde prostor ticha, což je místo pro ty, kteří chtějí zůstat sami v ničím nerušeném prostředí a třeba meditovat.
Studoval jste biblickou teologii na Gregoriánské univerzitě, licenciát máte z Lateránské univerzity. Jak vám to pomáhá v praxi kněze?
Šel jsem studovat na zmíněné univerzity v Itálii v době, kdy jsem měl za sebou už hodně let praxe. Byl jsem v psychoterapeutickém výcviku, bylo to tedy v mých 45 letech. Do Říma jsem šel s úplně jiným nastavením. Nešel jsem tam proto, že chci mít titul, tedy něco vystudovat. My jsme tam v Římě hlavně propojovali své zkušenosti pastorační a životní. Měl jsem dost času na to, abych tam studoval, chodil po knihovnách a na přednášky. Byl jsem tak trochu jako houba, nabíral jsem proto do sebe všechno, co bylo k dispozici, protože mi to nebylo dopřáno někdy dřív. Ta doba byla prostě jiná. Hlavně jsem tam byl jako člověk, který má za sebou nějakou zkušenost, tedy způsob života a práci. Tam vám vlastně ty materie jenom dosedají, bylo to velice oživující, prostě skvělé. Užíval jsem si to se vším všudy. Nechtěl jsem mít jen splněné penzum, o tom nebyla řeč, bylo to jinak. Studium, ve kterém se mi propojovaly moje zkušenosti, které jsem zažil a dělal, mi přineslo přemýšlení o tom, jak jsem vše vlastně prožil. Pro mě to byla jakoby několikaletá oáza. Nota bene jsem žil v mezinárodní komunitě, kde se vám najednou celý svět zúží na jeden stůl, u kterého se potkáváte. Většinou to byli karmelitáni ze Střední a Jižní Ameriky, na druhé straně z Japonska a samozřejmě i z Evropy. Nás Evropanů tam bylo minimum, ale to vůbec nevadí. Ten svět se vám najednou propojil, náhle vidíte věci z jiného úhlu pohledu, což je skvělé.
vnitřní atrium kláštera Fortna na Hradčanech
Autor: https://www.facebook.com/fortnahradcany/
Máte za sebou výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch. Komu tím pomáháte?
Mám dvě židle, jsem kněz a zároveň sedím na židli terapeutické. Výcvik vás připravuje nejlépe na práci s kompletní rodinou. Ale také si poctivě sáhnete na svůj vlastní příběh. Je to systemická terapie, což znamená, že jde o způsob, jak uvažovat systemicky, že ta těžkost, to trápení se nějak dotýká každého přítomného člena rodiny. Psychosomatické nebo vztahové problémy zasahují celou rodinu. Způsob výcviku je veden v tom, jak pracovat s celou rodinou a hledat zdroje, které ta rodina má. Samozřejmě se stane, že už nemá odkud brát, ale aktivují se jisté složky, energie, které jsou v té konkrétní rodině přítomné. A to od té psychosociální a vztahové až po tu oblast spirituální. Ve většině případů je dobře, když se společného sezení účastní i babička, dědeček nebo možná i pejsek. To všechno vytváří prostředí, které je schopno, když se dobře pracuje, ulevit nějakým těžkostem, najít společné řešení. Pracuji jako rodinný terapeut, ale i s páry a taky individuálně, tuto práci však nedělám moc rád. Je trošku časově náročnější, člověk pro ni musí mít prostor. Práce s rodinami je ale pro mě prostě skvělá.
Co si myslíte o duševně nemocných a jejich destigmatizaci?
Zdá se mi, že se doba posunula. Mám pouze jen určitý výsek, sektor života, kde se pohybuji s lidmi, s nimiž se setkávám. Prostředí, ve kterém jsem, je tedy jakýsi limitovaný prostor. Když je těm lidem zle, můžou to být deprese nebo úzkosti. Klidně si řeknou o nějakou psychoterapeutickou pomoc, ale i o tu psychiatrickou. To už jde o nějakou medikaci, která je dnes standardní. Už je normální, že když je organizmus nějaký přetížený, tak pomoc touto medikací člověk potřebuje. To je jedna věc, řekl bych, že normální. Někdo prostě chřipku vyleží, stráví nějaký den v posteli a dá si čaj. Jiný potřebuje podporu medikací, to je taky normální. Stigmatizace znamená, že je to pro lidi těžké a taky to hodně oni sami cítí. Myslím si, že o samozřejmost jde v tom smyslu, že se to zkrátka někdy stává. Když bude mít někdo zlomenou nohu, tak ho v tramvaji pochopitelně necháme sednout. U psychických obtíží je to těžší, možná se jich taky obáváme. Stigmatizace není o tom, že člověk nějak jedná a že my nevíme, jak se k němu chovat a přiblížit se... Prostě má nějakou těžkost, a proto se mu máme věnovat, když potřebuje zdravotní péči. Možná nás to děsí, nějak nám to komplikuje život nebo nás to trochu i vzdaluje. Stigmatizace možná není o tom, jaké má člověk obtíže, zatímco my vůbec nevíme, jak se zachovat. Stačí se přece normálně zeptat, jak se má. Ten člověk to ale má jinak než já. Samozřejmě jsou těžké diagnózy a pro nemocného je to složité, pomoc ve formě blízkosti a soucitu je tam hodně důležitá.
Co podle vás přináší pomoc nemocným nebo lidem v problémech? Vy máte asi jako kněz komplexnější pohled než laičtí psychologové…
Dnes už lidé, bráno od odborníků, přemýšlejí komplexněji. Třeba v tom, že vás odkážou na svého kolegu, když se dostanete k oblasti, která už je mimo jejich specializaci. Jde vlastně o respektování, což se stává běžně, v církvi se s takovým postojem možná ale vždy nesetkáváme. Všichni máme nějaký limit. Něco umíme, s něčím si dokážeme poradit, s něčím už ale ne. Když je před námi pacient, který potřebuje psychiatrickou péči, pošleme ho za patřičným odborníkem. I mí kolegové, kteří pracují jako terapeuti, vědí, že existuje nějaká duchovní oblast. Tedy nějaká ta spirituální, které nerozumí, a proto vám doporučí vyhledat pomoc jinde nebo vám dají kontakt na někoho, kdo se na danou oblast zaměřuje. A funguje to dobře. A je příjemné, když to funguje také i opačně, něco patří do spirituální oblasti a něco už je na odborníkovi psychiatrovi. Já taky umím jen něco, rozumím pouze něčemu. V tom jsem takzvaně doma, něco už ale dělat nemůžu, něco neumím. Proto nevím, jak s tím pracovat. Je důležité vědět, že toto umím, jsem v tom vzdělán nebo mám zkušenost či praxi, a jiné věci prostě neumím. Nemám na to vzdělání nebo kompetenci, kterou zase má někdo jiný. Je to v rámci dalších oborů, v jejich přesahu.
Co je Rituál přechodu pro dospělé muže? Je to součástí i vaší duchovní činnosti?
K práci s muži jsem se dostal v roce 2004. Tedy s první skupinou mužů, kteří se chtěli setkávat, sdílet, mluvit o tom, co je trápí, co by chtěli změnit, co udělat. Byli to i někteří muži, kteří v té době začali podnikat. Postupně se naše aktivity nabalovaly, vytvářela se velká skupina mužů. Velmi důležitým bodem bylo setkání s mnichem a autorem Richardem Rohrem, kterého jsme našli v Americe. Najednou se objevil v České republice, téměř jako zázrakem. To, co Richarda překvapilo, bylo, že tady je to podhoubí mužů i manželských párů, šlo to spolu ruku v ruce. Dvě paralelní záležitosti. Sedlo si to velice dobře, na první setkání s ním přijelo více než 200 mužů, tak velká skupina. Takže s námi několik dní pracoval. Šlo o to, jak o spiritualitě muže uvažuje, jak pracuje s rituály, připravoval nás na Rituál přechodu. Tedy rituál, ve kterém jde o zpracování těch trápení a bolestí v životě. Jak to transformovat do života, jak přijmout zodpovědnost za sebe i za své blízké. Ten takzvaný Rituál přechodu do zralé dospělosti mají muži staří 30, 40, 50 let, někdo dokonce přijde v 70 letech, takže jde vlastně o jiné uchopení zodpovědnosti. Rituál je otevřený mužům bez rozdílu, jediný limit tam je, že nebereme osoby mladší 30 let. Hodně se tam totiž pracuje s osobní zkušeností ztráty, bolesti, trápení, s něčím, co už má člověk za sebou. Není to teoretická záležitost, přednášková věc, jde o práci s vlastním životním materiálem. Proto je třeba, aby člověk nějakou osobní zkušenost měl už za sebou.
Oltář v atriu Fortny
Autor: Jan Kirschner
Za Pražským Jezulátkem jezdí celý svět. Co to znamená pro vás?
Je to specifická pastorace a práce. Sám se na tom zase tak příliš nepodílím, jsem totiž převorem komunity, zároveň je tady ale i mezinárodní komunita. Vracím se k té kompetenci, v komunitě to totiž máme rozdělené, vše vyrostlo přirozeně. Bratři jsou různého typu a z různých částí světa, jsou zde i Indové a Italové, kteří mají úctu k Jezulátku zakotvenou v životě nějak jinak. Práce se zahraničními poutníky, někdy přímo turisty, se tu hodně míchá. Spolubratři tak mají daleko větší záběr než já, který má za úkol komunitu jen moderovat. Jde o mezinárodní poutní místo a prochází jím tedy celý svět. Dlažba kostela je po staletích už prošlapaná lidmi, kteří přicházejí s tím, co tady chtějí odložit, často jsou to mnohá životní trápení a osudy. Přicházejí, aby zde pronesli svou modlitbu, jiní do modlitby vkládají i svá přání, starosti a obavy.
Kostel Panny Marie Vítězné bývá plný i při mších. Rozumíte dobře cizincům i Čechům?
Zkušenost ze zahraničí člověka tak trošku vybaví vědomím, že do kostela přijdou i lidi, kteří se chtějí jen tak podívat. Není to špatně, vlastně je to dobře. Stane se ale, že si věřící myslí, že tady někdo ruší, když tu prostě jen tak chodí. Samozřejmě, že lidé během bohoslužeb přicházejí, možná tím i trochu ruší. Myslím si, že kdybych byl v Římě s nějakými přáteli, chtěl bych tam taky navštívit kostel svatého Petra v okovech, kostel, kde je Michelangelův Mojžíš. A to je tam u vchodu velká cedule: zákaz prohlídky během bohoslužby. I přesto bych tam šel, abych se na toho Mojžíše podíval, protože tam možná mí přátelé už víckrát nepřijdou. To se děje i tady u Jezulátka. Přijdou a chtějí se na tu sošku podívat a pomodlit se, tak ať se modlí, no a co?
Jak se tedy v ruchu žije bosým karmelitánům? Máte přes den pořád otevřeno…
Jde o styl života. Každá komunita ve světě má svoji vnitřní dynamiku, a to nejen tím, kým je tvořena, ale také tím, kde se nachází. U Jezulátka jde o mezinárodní poutní místo. Ti, kdo tu žijí v komunitě, vědí, že tu nebude ticho a místo pouze pro meditaci. Není to přece klášter někde v horách, který bude tím domem a prostorem, kudy ticho prochází a prostě tam je, a za tím tichem přicházejí. Jsme uprostřed velkoměsta. Samozřejmě to neznamená, že karmelitán je vystaven všemu, a musí tak být pořád někde s poutníky a turisty. Ti, kdo komunitu tvoří, mají pro tuto práci jisté schopnosti. Každý by tu být nemohl, všem by to nesedělo. Někteří bratři jsou zde v komunitě jen na několik let a pak se přesunou do jiné komunity. Přece jen styl práce, prostor, ve kterém se pohybujete, je pro někoho hodně zátěžový. Jsou i naši bratři, kteří by tu taky nechtěli žít z těchto důvodů. Jsou nastavení pro komunitu, kterou je např. klášter ve Slaném, kde je ticha víc, je tam prostor pro rekolekce, duchovní obnovy nebo individuální pobyty. Je tam velká zahrada, jde vlastně o oázu. Tady u nás to není natolik, je to tedy dáno tím, kde se nacházíme.
Co si myslíte o budoucnosti církve? Teď je hodně řeč o synodalitě…
Žiju z toho, co umím načíst v prostoru, kde jsem. Můžeme říct, že k tomu jsou určené takové chytré hlavy, které přemýšlejí a mluví o tom, jaká byla minulost, a hovoří dobře i o budoucnosti, jde tedy o různé vize a podobně. Pohybuji se tedy v prostoru, který je mi dán. Pracuji na aktivitách, jako je Fortna, jsou tu taky ostatní karmelitáni, je tu Jezulátko. Aktivita s muži i manželskými páry, práce psychoterapeuta i duchovní doprovázení, to vše tvoří můj svět. Pohybuji se v takové realitě, která je nastavena v tom, co je pro nás možné a co sem můžeme přinést. Myslím si, že budoucnost církve, vzhledem k tomu, že jsme ten podnik nezaložili my, má svoje východiska, jen možná nebudou taková, jaká jsme si přáli. Je to v Božích rukou, protože Bůh asi ví, proč to tu všechno ještě chce mít. My máme být těmi, kdo hledají způsoby a o všem přemýšlejí. Synodalita je o tom, jak nežít v hierarchické oddělenosti, v níž někdo tam nahoře rozhoduje, nařizuje a říká, jak co má být. Podílet se na tom tak mají všichni. Jde o geniální model, který přinesl papež František. Oživil vše, našel drive, otevřenost v různých vrstvách, a to i celosvětově. Myslím si, že jde o velkou šanci obnovit církev jako živé společenství lidí, kteří jsou otevření rozdílnosti, odlišnosti a přijímání druhých. Zároveň jde o vnášení Boží vertikály skrze naše vlastní životy. Budoucnost může být velice dobrá.
Stavebníci teď pracují na vstupu do kostela i kláštera u Jezulátka, jaká tedy má být jeho budoucnost?
Jde o dlouhodobý projekt. Už když jsem sem přišel, je to asi 15 let nazpět, jsme s tím začali. Vše se realizovalo až teď, protože se to muselo prošlapat, aby se s realizací mohlo začít. Jde o složitý proces, bylo totiž i hodně zamítnutých návrhů, do toho vstupují památkáři a další složky, které se k tomu musí vyjádřit. Kdybych to bral možná až symbolicky, i když to tak nemáme, mohl bych pracovat s faktem, že by to mohl být nový vstup, přetvořený nebo přímo proměněný. Aby byl krásný a funkční. Myslím, že by to mohl být dobrý krok, tedy upravený vstup ke kolemjdoucímu člověku, aby mohl vstoupit. Něco jako stále trvající pozvání. Nejde snad jen o propojení té profánní a sakrální složky, ale taky o to, aby se obojí, horizontála i vertikála, staly běžnou součástí života. Nejde o dvě rozdílné skutečnosti, je to jedna věc, akorát se prolíná a potkáváme se s ní vevnitř i venku.
