Některé ženy mě znervózňují tím, jak jsou dokonalé. Stačí se podívat třeba na moji kamarádku Terezu, která má velice zodpovědnou práci, sebe i děti vyladěné jako ze škatulky, a ještě doma stíhá vařit teplé večeře. Hned mám pocit, že já jsem nějaká horší. Anebo moji bývalou kolegyni Martinu, která za rok vybudovala firmu, chodí každé ráno na hodinu ven se psem, žije kulturním životem a nikdy na rozdíl ode mě neodpovídá na e-maily s dvoutýdenním zpožděním. A to ani nemluvím o ženách ze sociálních sítí nebo časopisů.
Dobře si uvědomuju, že by mě takové ženy měly nechávat v klidu, neboť vím, kolik přetvářky a retuše vyžaduje stvořit tenhle sen. Ale stejně mě štvou. Proto mě nedávno potěšilo, když jsem v rádiu poslouchala pořad, kde moderátorka mluvila o jakési fitness cvičitelce.
Vychvalovala ji do nebes a tvrdila, jak ji tahle žena s úžasným tělem a jídelníčkem nakopává být svým nejlepším možným já a jet na 200 %. Asi dvě minuty nato do studia zavolala jiná žena a řekla: „Závidím vám, že to máte takhle. Protože já při pohledu na tyhle ženy nemám chuť cvičit, ale sníst pět tyčinek Snickers, zajíst to kýblem zmrzliny, zalézt pod peřinu a pořádně si nad sebou poplakat. K čertu už s paními dokonalými!“ Vůbec jsem se jí nedivila. Vlastně jsem ji úplně chápala. Taky jsem se už několikrát přistihla ve stejné situaci. Akorát místo Snickers jsem měla tabulku čokolády.
POMĚŘOVÁNÍ PINDÍKŮ
Proč a na co jsme ale vlastně byly tak naštvané? Protože jsme těmto ženám záviděly dokonalost, kterou samy nemáme? Anebo že se necháme oblbnout něčím tak povrchním, když na světě jsou daleko důležitější věci, což minimálně já velice dobře vím, ale nějak se tomu holt nedokážu úplně bránit? Nejspíš od obojího trochu.
Každopádně ona je to vlastně ironie: Spousta žen kolem mě (já taky) tvrdí, že dokonalost je nám ukradená, ale pořád ji řešíme. „Protože jsme posedlé perfektními životy, i když říkáme, že nikoli,“ prohlásila nedávno psycholožka Alice Domar. Z nějakého zajímavého důvodu tahle mánie postihuje jen ženy a z nějakého ještě zajímavějšího se, zdá se, pořád rozšiřuje.
Moje kamarádka, psycholožka Katarína Szabados, která napsala knihu o srovnávání, přemítá, že je to způsobené neustálým poměřováním se s druhými. V čemž umíme být my ženy naprosté mistryně. Nikdo přesně neví proč, ale souvislost to nejspíš bude mít s ženskou soutěživostí, která nás provází od počátku světa. Sice se často smějeme mužskému „poměřování pindíků“, jenže ve skutečnosti děláme úplně totéž a kolikrát tuhle vlastnost dotahujeme dál než muži. Jak říká psycholožka Zdeňka Židková: „Muži vždycky soutěžili spíš o moc nebo o cíle. Ženy o muže nebo o to, zvítězit jedna nad druhou. Ne kdo s koho, ale která z které.“ Naplno pak téhle kombinaci soutěživosti a srovnávání dávají v posledních letech vyniknout sociální sítě.
PINTEREST STRES
Americká televizní stanice NBC před lety na základě vlastního průzkumu na více než sedmi tisících matek zveřejnila rozsáhlou reportáž o tom, jak v ženách kvůli sociálním sítím roste pocit, že nejsou dost dobré. 42 % ze zkoumaných žen trpělo něčím, co Američané podle jedné ze sociálních sítí nazvali „Pinterest stres“. Mezi jeho symptomy patří hlavně strach, že nejsem tak dokonalá jako „ona“ - myšleno jakákoli žena, kterou sleduju na Pinterestu a která se na něm chlubí fotkami domácích koláčů, vystajlovaného obýváku, nastrojených dětí atd. Přirozená reakce na tenhle strach je útok, v ženském podání většinou: Fajn, ona to zvládá, tak já budu makat víc, abych to taky zvládla.
V televizní reportáži pak tohle ilustrovaly záběry žen, co do půlnoci dekorují své domy a byty nebo do tří do rána stojí u trouby a pečou domácí sušenky. To vše poté, co strávily den v práci, hodinu ve fitku, uvařily večeři, uklidily, uložily děti… Tři čtvrtiny žen ve zmíněném výzkumu přiznaly, že žádný jiný stres pro ně v téhle době není tak hrozný jako ten, který na základě srovnávání s druhými na sebe úplně zbytečně (smutné je, že to vědí) navalily.
Taky k nim občas patřím. Proboha proč? „Ženy vždycky víc tíhly k vizualizaci, příběhům, k návodům, jak si vylepšit život. Moderní technologie, hlavně sociální sítě, nabízejí tohle všechno v neuvěřitelném množství. Zatímco muže zajímá většinou technická stránka, vychytávky nebo různé ptákovinky, pro ženy je každý obrázek jako okamžitá myšlenková asociace: Jak si ještě můžu vylepšit život? Čím se ještě můžu inspirovat? Co ještě můžu udělat?“ prohlásila nedávno zakladatelka organizace Girls’ Lounge Shelly Zalis.
Jenže zatímco dřív jsme tahle vylepšení dělaly pro sebe (taky proto, že s časopisy typu Burda se nedalo dělat nic jiného než přečíst, obkreslit střihy a dát ho babičce), teď už to tak není. Protože Facebooky, Instagramy a Pinteresty nám daly něco, co jsme dřív neznaly: obecenstvo. A ukažte mi někoho, kdo chce jen obdivovat druhé a sám nebýt obdivován. Všechny ty lajky, komentáře o kráse vaší, bytu, manželovi a dětech jsou jako zahrádka, kterou je potřeba neustále zalévat, opečovávat, dolaďovat a vylepšovat. Jinak obecenstvo nereaguje.
NEGATIVNÍ MOTIVACE
Když dělám rozhovory s psychology a ptám se jich, kdo a s čím teď za nimi nejčastěji chodí, první, co mi říkají, že poslední dobou přibývá unavených a vystresovaných žen, které balancují na hraně svých možností právě kvůli touze po dokonalosti. Nebo když už ji nemají, pak alespoň po jakémsi udržování její iluze (to jsou ty sušenky ve tři ráno).
Což je samozřejmě fatálně vyčerpávající. Pak je jasné, že když už takhle balancujeme nad propastí, každou další dokonalou fotku v časopise, na síti nebo každou další dokonalou ženu nebereme jako inspiraci, ale spíš jako provokaci. A než jít do fitka nebo do kuchyně máme tak akorát chuť natáhnout se na gauč a zírat do stropu nebo se jít v rámci „vzpoury“ přecpat k prasknutí. Je v tom kombinace naštvanosti na ni, na sebe, ale i na celý svět.
„Vzpomínám si, jak jsem se kdysi zaradovala, když Nigela Lawson, ta úžasná autorka kuchařek, televizní star, manželka milionáře a sexbomba přiznala, že si občas šňupla koks, jenom aby zvládala být pořád tak oslňující a skvělá. Bylo to tak neskutečně… úlevné,“ vyprávěla mi nedávno kamarádka asi tak opatrně, jako se před dvaceti lety mluvilo o sexu.
Což mi připomíná, že únava je často také spouštěč tzv. negativní motivace. Koučka Eva Marková ji popisuje jako přesně takovou tu situaci, kdy vás nad fotkou dokonalé ženy v časopise přepadnou pocity totální rezignace jako třeba: „Hm, tak teď budu tlustá, čili hnusná, nebo budu dřít jako blázen a výsledek bůhví, protože takhle nebudu vypadat nikdy.“ Načež to jdete – třeba zajíst. Protože už toho prostě máte dost.
JAK SE NENECHAT VYSTRESOVAT?
Odpovědi odborníků na tuhle otázku jsou vesměs jako přes kopírák: Tak se nesrovnávejte a chtějte míň. Což je asi taková rada jako když ženě, co se trápí kvůli svému tělu, řeknete, ať to nechá plavat. Takže co tedy? Katarína Szabados ve své knize radí snažit se vidět celý životní příběh žen, které nás stresují svou dokonalostí. Protože většinou zjistíte, že vás stresuje život, ze kterého vidíte jen strašně malou část: úspěch v práci, nazdobenou domácnost nebo hodné děti, co denně poctivě cvičí na klavír.
Je to jako s každou jinou fotkou, co obdivujete na sociální síti: Nikdy nevíte, co jí předcházelo, a hlavně co následovalo. Většinou idyla trvá akorát tu chvíli, kdy se ji podařilo vyfotit. Takhle nějak je to i s těmi dokonalými ženami.
Když budete mít pohromadě celý kontext, uvidíte, že většina z nás je na tom podobně a zdaleka si nebudete připadat tak tragicky, jak se vám někdy zdá. No a k tomu dosahování dokonalosti. Myslím, že docela hezky nad tím uvažuje Eva Marková, když se ptá svých klientek: „O čem byste na první dobrou a bez váhání řekla, že je to dokonalé?“ Většinou dojdou k tomu, že příroda – její prostota, přirozenost, barvy, moc, jak si umí se vším poradit, stvořit nový život. „Tohle všechno, co příroda dokáže, je přirozená dokonalost. A my do ní samozřejmě patříme. Proto není možné chtít být dokonalá. Protože už přece jsme.“ Tak si to pamatujte.
Zdroj: časopis Glanc
