Toho večera se v parlamentu tleskalo vestoje. Ne politikům, nýbrž baroknímu orchestru Collegium 1704, který se sólisty Simonou Šaturovou a Vojtěchem Dykem odehrál vybrané árie Josefa Myslivečka a W. A. Mozarta. Koncert uspořádal spolek Piána na ulici, založený kulturním aktivizátorem Ondřejem Kobzou, záštitu nad ním držela předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová.
Koncert s názvem Veřejné slyšení Mozarta a Myslivečka proběhl ve dvou představeních 4. března večer. Po místech (vstup byl v duchu názvu zdarma, stačila registrace) se jen zaprášilo. Poté co Ondřej Kobza před časem obsadil veřejný prostor pianiny, zasadil nyní hudbu do prostoru velmi exkluzivního: do jednacího sálu Poslanecké sněmovny. Jeho zdi jsou nicméně na hudbu zvyklé, což ostatně potvrdila i výborná akustika: jak zaznělo v úvodu večera, v poslední třetině 18. století v Thunovském paláci provozoval operní společnost jistý Pasquale Bondini, který později převzal i správu nad Nosticovým divadlem.
„Když se tu konají boje, hodily by se sem protestsongy,“ řekl Kobza na úvod druhého představení. O dramaturgii se však postaral Václav Luks, dirigent a zakladatel světově proslulého tělesa Collegium 1704, které se specializuje na barokní hudbu a mimo jiné přispělo k znovuobjevení tvorby Josefa Myslivečka. Orchestr totiž nahrál hudbu k životopisnému filmu Il Boemo (2022), v němž hráli oba sólisté večera: českého dirigenta a skladatele ztvárnil Vojtěch Dyk, Simona Šaturová pak nazpívala postavu slavné sopranistky Cateriny Gabrielli. Repertoár doplnil Myslivečkův mladší současník, přítel a obdivovatel Mozart.
…když fackuje subrety
To nejlepší přišlo pochopitelně nakonec: triumfální přednes Šaturové v árii z opery Démétrios. Jak zdůraznil Luks, Mysliveček se k ní vzepjal na sklonku života navzdory tomu, že už byl ve špatném zdravotním stavu a se společenským stigmatem, obojí kvůli syfilidě. Dyk zazářil mimo jiné v árii z Myslivečkovy Olympiády, v níž se rozpolcený hrdina zmítá v bouři zmatků. Z instrumentálních věcí zaznělo například Mozartovo Divertimento F dur s rozverným pizzicatem v nejtemperamentnější třetí části. Dalšími kusy byly předehra k Myslivečkově opeře Aetius či skladba Ridente la calma, v níž Mozart svému českému kolegovi vzdal poctu prostřednictvím výpůjček.
Luks skladby odděloval vtipnými úvody a informativními komentáři. „Ať si taky vyzkouší árii, když v tom filmu tak fackuje ty subrety,“ vybízel Dyka v narážce na Il Boemo. „Je prostoupené italským sluncem,“ popisoval Divertimento a zasadil ho do kontextu – Mozart ho napsal v pouhých šestnácti letech po své druhé cestě do Itálie.
Bylo to velké
„Hlavní myšlenkou je spojení. Spojení hudbou, spojení kulturou. Tři sta šedesát čtyři dní v roce v tomto prostoru mohou poslanci disputovat a soupeřit v argumentech. Na jeden večer ale veškerá politika utichne a zavládne hudba,“ popsal svůj původní nápad Kobza. Dyk pak v neokázalém gestu poděkoval za pozvání tam, „kde je soulad a harmonie“, v narážce na to, že takový stav v Poslanecké sněmovně vládne málokdy.
Skutečně bylo zvláštní vidět jednací sál v takto proměněném kontextu. Ale i když šlo primárně o hudbu, večer měl přece jenom politický rozměr. „V té době společná Evropa fungovala daleko lépe, než bychom mohli říct dnes,“ povzdechl si Luks s poukazem na poslední třetinu 18. století a mimo jiné připomněl, že Čech Mysliveček a Rakušan Mozart spolu komunikovali italsky, protože koncept národnosti tehdy hrál daleko menší roli. Kobza zase připomněl, jak bylo Národní divadlo v době svého vzniku oslavováno jako ukázka vrcholně české architektury a Rudolfinum haněno coby stavba v německém stylu, i když obě budovy navrhl podle stejného mustru týž architekt Josef Zítek.
Po ohlušujícím potlesku pozval Kobza všechny přítomné do baru nedaleké Malostranské besedy „probrat, co se tady vlastně stalo“. Ať už na to člověk potřeboval slova, nebo se mu jich naopak nedostávalo, bylo to velké.
