Kina právě vyvedl z krize druhý díl Duny. Fanoušky slavného románu z pera Franka Herberta jsou však i vědci. Mezi ně patří Alexander Farnsworth z Bristolské univerzity, jenž si položil otázku, zda by lidé mohli na planetě podobné Arrakisu přežít. 

Herbert si získal světové uznání vytvořením složitých společností s komplexními politickými a ekologickými systémy. Jeho nejznámějším světem je Arrakis – pouštní planeta, jejímž písečným mořem proplouvají obří kroužkovci. 

Farnsworth, který se věnuje klimatickým modelům, se nechal slyšet, že Herbert nestvořil jen bohatý fantazijní svět, vymyslel i věrohodně působící planetu. Server Science News připomněl, že vědci vytvořili simulaci, aby posoudili její realističnost. 

Jako výchozí bod tým použil klimatický systém naší planety, neboť Herbert čerpal inspiraci z nějakého druhu „polovědy“ o dunách na Zemi. Tým rovněž nakrmil simulaci údaji z Herbertových knih a Encyklopedie Duny. 

Lidé by na Arrakisu skutečně přežili. Zřejmě by však žili spíše u rovníku než v blízkosti pólů, nebo by museli mnohem více spoléhat na technologickou podporu. Arrakis je podle simulace drsným, nehostinným, avšak obyvatelným světem. 

Arrakis podle vědy 

Herbertova fiktivní planeta, v jejímž písku se skrývá bohatství zázračného koření, má v atmosféře méně oxidu uhličitého než Země. V její spodní vrstvě má ovšem mnohem více ozónu – velice silného skleníkového plynu. 

Atmosféra Arrakisu je z toho důvodu oproti té pozemské mnohem teplejší. Problém představuje i ozón v nižších vrstvách atmosféry. „Pro lidi by to bylo neuvěřitelně toxické, myslím, že téměř smrtelné,“ upozornil výzkumník. 

Podle něj by se museli lidé spolehnout na technologii, jež by ozón z atmosféry odstranila. V horních vrstvách atmosféry chrání fiktivní planetu před škodlivým zářením její mateřská, ale i skutečně existující hvězda Conopus. 

A že Arrakis ochranu potřebuje. Pokud by pouštní planeta skutečně existovala, kroužila by kolem nejjasnější hvězdy v souhvězdí Lodního kýlu (fakt, nikoli fikce) asi v takové vzdálenosti jako Pluto od Slunce, vysvětlil Farnsworth. 

Podle výpočtů vědců dosahuje teplota Conopus asi 7200 stupňů Celsia. „Je výrazně teplejší než Slunce. Ale je tady mnoho domněnek a domněnek, zda jsou to přesná čísla, nebo ne,“ upozornil Farnsworth. 

Bez ikonických červů 

Simulace vyloučila polární čepice na pólech, neboť by tam teploty dosahovaly až 70 stupňů Celsia. Tyto podmínky, včetně nedostatku srážek, by jim ani neumožnily vzniknout. Není to však jediná věc, v níž by se reálný Arrakis od toho fiktivního lišil. 

Obyvatelé Arrakisu se zdržují ve středních zeměpisných šířkách a blízko pólů. Realita by ovšem byla vak taková, že by žili v úmorných vedrech a prudkých mrazech v zimě (−40 až −75 stupňů Celsia). Bez technologické podpory by přežili jen stěží, usoudil Farnsworth. 

Teploty v tropických oblastech Arrakisu dosahující 15 až 45 stupňů by však byly daleko příjemnější a lidé by zřejmě žili tam. V tropických oblastech na Zemi je více teplo než na pólech kvůli vlhkosti, ale nikoli na Herbertově planetě bez vlhkosti v tropech. 

Pro místní by akorát představovaly hrozbu silné větry a písečné bouře, během nichž by vznikaly duny o výšce až 250 metrů. Na druhou stranu by se však nemuseli obávat písečných červů, 400 metrů dlouhých kroužkovců požírajících i těžební techniku. 

„Píseční červi by byli téměř desetkrát delší než největší dinosauři. To by bylo pro živočicha s dlouhým tělem, jako je červ nebo had, neobvyklé,“ upozornil Paleontolog Patrick Lewis. Obří rozměry by bránily v distribuci kyslíků k důležitým orgánům těchto červů.