RECENZE: Martin Paytok, Láska, smrt a všechno zlý

Martin Paytok pochází z Jilemnice, ale žije v Praze. Řadu let strávil psaním o počítačových hrách a filmech pro inGamer.cz, web časopisu XB-1 a magazín SCORE. V současnosti působí jako redaktor v nakladatelství Mystery Press. Jeho tvorba, v níž často kombinuje kriminální zápletky s prvky nadpřirozeného hororu, nese vliv Donalda E. Westlakea, Gartha Ennise a kulhánkovské akční školy. Setkat jste se s ní mohli například v antologiích Kladivo na čaroděje: O krok před peklem, Lovci monster: Fantom nebo Krev, monstra a cukroví a na stránkách časopisu Pevnost. Knižně debutoval zběsilou řezničinou Prokletí pro všechny, postavenou na myšlence, co kdyby Guy Ritchie natočil horor. Když nepíše, kouká na filmy Shanea Blacka a loví v antikvariátech chybějící díly McBainova 87. revíru.
(zdroj životopisu: https://www.mysterypress.cz/autor/martin-paytok/)

Právě na počátku března mu vychází druhá kniha, Láska, smrt a všechno zlý, jež je žánrově zařazená mezi detektivky. Já osobně miluju klasickou detektivku Deset malých černoušků od Agathy Christie, která patří mezi těch málo knih, k nimž se velmi ráda opakovaně vracím. Zároveň zbožňuji i filmy Guillerma del Tora, jehož Faunův labyrint řadím mezi své filmové favority. A když jsem tuto lahodnou směsku dostala naservírovanou na pomyslném stříbrném podnosu, není divu, že jsem se opravdu těšila.

Znáte syndrom zklamaného očekávání? Ten se většinou dostaví, když si od knížky/filmu slibujete až příliš. A tady jsem ho v celé své kráse… nezažila.

Už od první věty mě příběh lapil jako chapadélko pavučiny příliš blízko letící mouchu, objal mě svou smrtící krásou a nepustil, dokud jsem nevydechla nad posledním slovem.
Anotace příjemně navnadí, a i když se zdá, že toho napovídá až příliš, není tomu tak. Z úvodního prologu jsem byla nadšená, dýchnul na mě nádherně starosvětskou atmosférou a zasel první zárodky tajemství a strachu. Okouzlil mě malebný místopis a děsivě působící popis architektonických zvláštností Rabenštejna.

I když, vy byste možná chtěli vědět něco o ději? Chtěli? Řekněte, chtěli? Začátek příběhu, spletitého jako ona výše zmíněná pavučina, začíná klasickým klišé typickým pro duchařské romány, které Darcy Coates pomáhají zaplatit veterinu pro její hejno koček a obhospodařovat zahradu kolem jejího domu na australském pobřeží.

Martin Paytok sezval své osazenstvo odsouzené k zániku do strašidelného domu tyčícího se uprostřed lesů nad městečkem s malebným názvem Katův hrob. Na toto čarokrásné místo zasypané sněhem, jež ze všeho nejvíc připomíná starou viktoriánskou vilu, přijede majetku chtivé příbuzenstvo, ježto sem vytáhla závěť po patricharovi rodu, jistém panu Izajáši Havranovi. Příbuzenstvo je to početné, ale rodinnou pohodu a soudržnost určitě nečekejte. Jako by každý z přítomných měl speciální nadání k nalezení citlivého místa u svého protějšku a čtení závěti pro ně představovalo nejlepší možnost, jak ho využít a zatít do něj drápy. Zrovna ne jednoduché vztahy mezi sebou mají snad všichni příbuzní, i ti sepjatí poutem sesterským. Vzájemné špičkování dvou tak odlišných sester, jako je jeptiška Ráchel a Evelína, mentalistka vykládající si karty, nekončí mnohdy jen u ironického popichování. O milých rodinných vztazích vypovídá i dialog dvou budoucích dědiců.

„Izajáš k nikomu z nás nechoval zrovna vroucí vztah. Můžeme polemizovat o tom, proč by si na nás takovouhle hru v případě svýho skonu vymejšlel –“ „Nejspíš proto, aby nás moh mučit i ze záhrobí,“ neudržela se Ráchel a vysloužila si za to od Johany zamračený pohled. „Co? Nemám pravdu?“
(str. 70)

I přes vzájemné nevraživé chování se k sobě někteří aktéři příběhu občas zvládají chovat i mile a nápomocně. Nejpevnější svazek se tak paradoxně utvoří mezi nejmladšími příslušníky rodinného klanu, šestiletým Láďou a sedmnáctiletou Agátou. Ta do rodu Havranů úplně nepatří. Je totiž adoptovaná. A jako věčně nechtěné dítě se oproti světu tam venku zatvrdila a stáhla se do sebe (a kdo by se jí divil). I přesto se nejmladšímu návštěvníku Rabenštejna podaří prorazit její pevnou slupku a zdá se, jako by se zde zrodilo křehké pouto přátelství, jež v napjatém prostředí doutnajících svárů působí jako hojivý balzám. Na rozdíl od sympaticky a přesvědčivě působících dětských hrdinů zde komorník Kašpar působí zpočátku jako absurdně groteskní postavička.

„Nenapadlo vás, že byste nám s tím zavazadlem moh pomoct, pane Kašpare?“ pokáral Izajášova letitého komorníka mezi výdechy Denda. „To mě náhodou napadlo,“ odvětil suše Kašpar. „Ale nakolik jsem zaměstnancem zesnulého pana Havrana a nikoliv vaším, nebudete mi snad mít za zlé, že jsem se rozhodl nevystavovat panujícímu nečasu víc, než bych musel.“
(str. 21)

První dojem však klame a nic dalšího už prozrazovat nebudu, snad jen to, že všechny postavy si během příběhu projdou dost razantním vývojem, a že nic se nejeví takové, jak to na začátku vypadá.  Bývalý zámeček zcela zapadaný sněhem a s velmi děsivou historií servíruje záhadu za záhadou a poskytuje čtenáři nejedno překvapení. Brzy přijdou první mrtví a jen u jednoho dvou nebožtíků Martin Paytok opravdu nezůstane. Hostům je znemožněno uniknout osudu, ale narozdíl od klišovitého slasheru (klasické vyvražďovačky na jakémkoliv odlehlém místě) čeká čtenáře příběh plný tajemství, lásky, smrti a nadpřirozena s velmi neobvyklým detektivem v hlavní roli.

Autor navíc nabízí i jemný filozofický přesah plný přemýšlení o smrti, emocionálních dopadech prožitých a prožívaných tragédií, jež příběhu dodávají téměř punc existencialismu.

Denda se zachvěl. Nikdy v sobě doopravdy nedokázal najít víru. Opravdu doufal, že na druhé straně něco je. Že se lidské vědomí s posledním výdechem jednoduše nerozplyne, protože… Protože jak si něco takového má člověk vůbec představit?
(str. 128)

Nejedná se však o úplně klasickou detektivku, protože vražedný maniak je odtajněn zhruba ve třetině románu. Přesto čtenář nepřijde o překvapení opravdu hrůzostrašného rázu. V ledově bílé nicotě totiž něco číhá! Něco? Nebo někdo? Záhada střídá záhadu, napětí kulminuje a mrtví se kupí stejně jako vločky, neúnavně padající z nebe a vyprávění neztrácí dech ani v grandiózním finále, v němž tajemný neznámý unese nejzranitelnějšího z celého rodu Havranů.

Ráda bych také zmínila velmi zdařilé popisy, které dovedly až mrazivě dobře evokovat tu správnou náladu. Při závěrečném finiši jsem během konání dvou postav musela čtení na chvíli přerušit, protože jsem dostala nefalšovaný záchvat klaustrofobie. Proč? Z čeho? To už si každý z vás musí přečíst sám. Stojí to za to!

A ještě na závěr musím vypíchnout a pochválit úžasnou vizuální stránku, která jak grafickým zpracováním, tak i ilustracemi dělá z knihy doslova malé umělecké dílo. Skvělým nápadem tu jsou dvě jednotlivé vsuvky se zrcadlově obrácenou grafikou, které příjemně narušují jinak plynulý tok textu. Jejich autory jsou Jana Maffet Šouflová a Martin Stehlík a nezbývá mi než před nimi smeknout pomyslný klobouk. Stejně jako před ilustracemi Lubomíra Kupčíka, které tento neobyčejný příběh doplnily naprosto úžasným způsobem.

Máte rádi detektivky? Napětí? Starosvětskou atmosféru? Hrůzu a děs? Agathu Christie? Záhady? Výborně napsanou knihu? Pak vám nezbývá nic jiného než si zajít do knihkupectví a koupit si Lásku, smrt a všechno zlý. Protože je to pecka!

Láska, smrt a všechno zlý
Autor: Martin Paytok
Rok vydání: 2024
Nakladatelství: Mystery Press
Počet stran: 376
Jazyk vydání: český
Ilustrace/foto: Lubomír Kupčík
Autor obálky: Martin Stehlík
Vazba knihy: pevná / vázaná
Formát: kniha
ISBN: 978-80-7588-572-2
Cena: 499 Kč