Martin Bedřich: Pláč nad houslovou skladbou
Když loni v těsně nedožitých devadesáti letech zemřel romanopisec Cormac McCarthy, považovaný za jednoho z největších současných amerických spisovatelů, zůstala jeho příznivcům alespoň útěcha v očekávání jeho posledních dvou knih, románového diptychu Pasažér a Stella Maris.
Knihy dělí od posledního autorova vydaného díla šestnáct let, jejich rukopis má zajímavou historii a čtenáři Cesty, Krvavého poledníku nebo Všech krásných koní se oprávněně těšili na závěrečné dílo velkého spisovatele.
Čtěte také
Čtyřsetstránkový Pasažér vyšel česky ještě loni a reakce na něj nebyly jednoznačné. Kniha je dlouhá, čtení komplikované, děj, pokud se o něm dá vůbec mluvit, mnohdy zabíhavý, dialogy matoucí. Přesto je to jeden z mých nejsilnějších čtenářských zážitků loňského roku. Nyní vychází jeho pendant, o polovinu kratší román Stella Maris, celý složený z terapeutického dialogu psychiatra a sestry hlavního hrdiny minulé knihy… Ne, nebudu nic prozrazovat. Zastavím se jen u jedné drobné scény asi ze třetiny knihy.
Hlavní hrdinka, geniální matematička se schizofrenní diagnózou, popisuje lékaři scénu, kdy si za zděděné peníze koupila vzácné housle v ceně několika set tisíc dolarů: „Když jsem dorazila domů, sedla jsem si s nimi v klíně na postel a pouzdro otevřela. Nic nevoní tak jako tři sta let staré housle. Zabrnkala jsem na struny, překvapivě těsná harmonie. Vytáhla jsem smyčec. Utáhla jsem ho, chvíli tam jen tak seděla a pak začala hrát Bachovu ciacconu. D moll? Už si nevzpomínám. Taková syrová, neodbytná skladba. Ale nedokázala jsem to dohrát do konce.
Čtěte také
Proč ne?
Protože jsem se prostě rozbrečela.“
Není vůbec náhoda, že tato prazvláštní hrdinka obou románů hrála právě tuto skladbu. Myslela zcela jistě pátou část Partity D moll pro sólové housle, dopsanou v roce 1720, možná v souvislosti s nečekanou smrtí Bachovy první ženy. Patří k těm drobným uměleckým dílům, k nimž se vztahují absolutní hodnocení. Houslový virtuóz Yahudi Menuhin ji označil za největší hudební strukturu pro housle, která kdy byla napsána.
Johannes Brahms v jednom dopise přiznává, že jen při pomyšlení, že by něco takového mohl napsat sám, se mu zatmívá rozum. Ta skladba je skutečně uchvacující, drsná, drásavá, místy jako by byla psaná spíš pro violoncello, pak zase zvláštně hravá, vplouvající do nečekaných harmonií.
Čtěte také
Jeden z největších znalců díla Johanna Sebastiana Bacha John Eliot Gardiner o celém souboru, jehož je skladba součástí, velmi příznačně píše, že obsahuje hudbu, kterou „notace naznačuje, ale nedá se do ní uzavřít“, tedy že „posluchače pobízí, aby odhadoval, co se bude dít dál… Do procesu porozumění a realizace Bachova harmonického postupu je vtažen hráč i posluchač a vyžaduje se od nich, aby tvůrčí akt dokončili.“
V McCartyho románu dochází k velké relativizaci světa, postojů, hodnot, stereotypů. Šílená matematička opakovaně odkazuje na svět kvantové fyziky, z něhož vyrůstá základní vlastnost všeho existujícího, totiž neurčitost, principiální nemožnost dobrat se definitivních znalostí o nějaké věci či jevech.
Čtěte také
Stejně tak hudební skladba nemůže ve svém notovém zápisu nikdy obsáhnout všechny informace ohledně své realizace, která bude vždy záležet na interpretovi, a nakonec i na posluchači. Geniální skladatel právě toto ví a záměrně s touto vlastností pracuje.
A pracuje s ní i spisovatel, tím, že dává prostor čtenáři dotvořit svůj text jedinečným procesem konkrétní četby. Umělecké dílo nezaplňuje trhliny v našem světě, to dělá spíše kýč a propaganda. Skutečné umělecké dílo ony trhliny nasvěcuje, rány spíš rozjitřuje, vkládá do nich prst, abychom se v nich a skrze ně stávali více sami sebou. Pláč hrdinky Stelly Maris nad Bachovou houslovou skladbou je tak výsostným důkazem toho, že je naopak nejspíš úplně zdravá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
