Článek
Pravidelně docházím do zaměstnání, plním povinnosti, dodržuju předepsaný jídelníček a chodím brzy spát. Dělám, co musím, protože z toho, co chci, nemůžu nic.
Opravdu jsem přežila kvůli tomuhle? Abych ve dne krotila bandu dravé zvěře, jedla pouze to, co smím, a své milované noci, nejproduktivnější a nejkreativnější část dnů svých vezdejších, trávila spánkem? Jak dlouho to člověk může vydržet? A jak dlouho v tomto, pro mě nepřirozeném modu existence, přežiju já? Židlička životní spokojenosti by dle výzkumu vědců měla stát na čtyřech nohách. Rodina, přátelé, bydlení a koníčky. Zkoušel jste někdy tento kus nábytku nutit levitovat? Protože přesně to já teď dělám. Ze sesle zbylo pouze dýnko a to visí bez opory. Pokud nemá dopadem zvířit prach usazený na dně, musí být drženo v prostoru silou vůle. Anebo odletět do jiných světů. Možná ani nechci vědět, jak to dopadne.
A planetě je to úplně jedno. Ať se člověku stane cokoliv, hodina stejně v lidmi určený moment vystřídá svou předchůdkyni, noc se přehoupne v svítání a ráno v dopoledne. Země pokračuje dál svým tempem lhostejná k bytí těch, co na ní žijí. K vzteku? K pláči? K pousmání?
Vzpomínám na jeden říjnový večer. Bylo příjemné teplo, vlaky jely kupodivu včas a mě čekala vernisáž spřáteleného výtvarníka v lehce avantgardním klubu. Nevěděla jsem, kdy je vhodné se na takovou akci dostavit. Přišla jsem na minutu přesně. Rozvrzané schody a grungemotivační nápisy na stěnách předjímaly originalitu hlavního prostoru. K umělci se hodil.
Vypravila jsem se na obhlídku. Ve vzduchu byl cítit ovocný tabák a zvědavost. Konečně se někdo ujal zahájení a rozezněly se první tóny melancholie a marnosti. Struny se poslušně napínaly a flétna lkala do romantiky nihilismu slabik a slovních spojení. Jako by si každé z nich našlo svůj obraz a v něm se zabydlelo. Magie oka mžiku.
Došla jsem ke dveřím a pochopila, že ještě nemůžu jít domů. Stále jsem v sobě cítila tu plnost. Odložila jsem kabelku, sejmula z věšáku pašmínu a volným krokem nasávala vzletné ticho nočních ulic. Věděla jsem, že Vesmíru jsem naprosto ukradená a stejně tak byl v tu chvíli on mně. Existovalo jen tady a teď. Přesto jsem nepochybovala o tom, že jsme navzájem propojeni. Možná že právě tomu se říká kontemplace. A mezi námi – bylo to hodně dobrý.
VV
