Článek
Ze syna chtěl mít otec lékaře. Přesněji řečeno ředitele OÚNZ. Tam bylo zapotřebí mít vystudovanou lékařskou fakultu.
Syn však přijímací zkoušky na VŠ neudělal. Nevzali jej ani na odvolání, i když měl nejlepší doporučení od komunistů ze školy i uličního výboru. Zatímco syn to vzdal již na samém začátku, jeho otec byl vytrvalý. Nakonec se rozjel za samotným ministrem školství a předpokládaný úspěch se dostavil. Poté, co ministr dostal klíče od nového žigulíka, potvrdil výjimku přijetí Jiřího Wagnera na lékařskou fakultu v Praze.
Studium VŠ se pro něj stalo doslova martyriem. Všechny zkoušky opakoval nejméně dvakrát i třikrát, nebylo žádnou výjimkou složit zkoušku až na děkanát. Zatímco si jeho spolužáci užívali noční Prahy a alkoholových pitek, on seděl zavřený na koleji či doma a snažil se do hlavy natlouct to, co jiní zvládali bez obtíží. „Nebudeš léčit, budeš ředitelovat,“ podporoval jej otec. Synek státnice na poprvé neudělal, proto se i promoce konala o rok později.
Všechny otcovy plány však zhatila změna politické situace po roce 1989. Socialismus „s lidskou tváří“ vystřídal kapitalismus „bez lidské tváře“. Z Jiřího Wagnera se nestal ředitel OÚNZ, ale na otcův nátlak zvolil soukromou praxi, již se mu podařilo otevřít díky otcovým kontaktům. Přece jen zarytí předlistopadoví soudruzi se stačili rychle překabátit a rychle se etablovat v nové společnosti.
„Když si nebudeš jistý, čím pacient trpí, pošleš jej na odborné vyšetření, budeš léčit jen chřipky a angíny, to musíš zvládnout, to zvládne i bába Sedláčková z naší ulice,“ nevzdával se otec svých ambicí, že se z jeho syna stane uznávaný praktik. Avšak ukončením medicíny trampoty MUDr. Wagnera neskončily. Spíš se násobily. Vědom si svých spíše neznalostí lékařství, raději nezaměstnal žádnou zdravotní sestru ve své ordinaci.
Pro něj to znamenalo více práce, administrativní, ale také profesní, kam patřily odběry krve, výtěry, jinými slovy vše to, co zvládají zdravotní sestry. Protože pracoval neustále pod tlakem, pod stresem, časem začal situaci řešit tajným pitím. Nejvíce mu vyhovovala vodka. Měl pocit, že není cítit, navíc mu chutnala. S její pomocí nebyla úzkost tak svírající a on mohl s klidem v duši předepisovat to, co si jeho pacienti přáli. Mnohdy byli ve škále rozličných medikamentů víc orientovaní než samotný lékař. Za Wagnerovu vstřícnost a ochotu jej měli velice rádi. Měli rádi jeho ochotu, někdy až servilitu, byl to jejich milý pan doktor.
On se nikdy neoženil, nevyhledával žádná seznámení s ženami. Ani se s nikým nepřátelil. Necítil potřebu. Pro obveselení si pořídil černou kočku Agátu, to mu pro jeho život tajného pijáka stačilo. Jeho velkým snem bylo jednoho dne odcestovat a začít pracovat někde na misi v Africe. Pocítil-li nutkání ulevit svým mužským touhám, stačilo vytočit jedno telefonní číslo. Jmenovala se Zdena, byla vdaná, což neznamenalo žádnou překážku.
Objevila se v jeho životě nečekaně. „Dobrý den, vy jste pan doktor Wagner?“ „Ano, stalo se něco?“, odpověděl Wagner překvapeně, když vstoupila do jeho ordinace. „Našla jsem v supermarketu peněženku, a když jsem se do ní podívala, našla jsem v ní vaši občanku, tak vám vše nesu.“ „Jé, já vůbec nic nezjistil, strašně moc děkuji, jak se vám odměním?“ „Nic nechci, vím, jaké to je, když přijdete o peníze a kreditky, před časem mi ukradli kabelku, v Praze v metru.“
Zíral na ni, jako by přišla z jiného světa. Překvapení vystřídala touha. Najednou pocítil velkou touhu pomilovat se s touto pěknou blondýnkou. Nemluvili. Oba jaksi cítili něco zvláštního. Tělesného. Zdena si sexu užívala se svým mužem víc než dost, nicméně při setkání s tímto doktorem cítila toužebné vlnění ve svém těle. U Wagnera tomu bylo obdobně. „Promiňte, už musím jít.“ „Mohu si na vás vzít kontakt, tolik jste mě překvapila, že bych se s vámi rád setkal.“ Nálezem peněženky vše začalo. Nalezli v sobě posedlost jeden po druhém. Wagnerovi nevadil její zadaný stav, naopak byl vcelku rád, nechtěl se nikde vázat. Zdena se kvůli němu trápila, neustále jej srovnávala se svým chotěm a srovnání vycházelo ve prospěch milence. Nutno ale podotknout, že pokud šlo o rozličné sexuální praktiky, v tomto směru byl doktor vynalézavý.
Do sobotní školy adventistů sedmého dne docházela vdova Houšková pravidelně. Stejně tak chodila na nedělní čaje pro třetí věk, pořádané kulturním domem. Tam také jednou potkala Josefa Navrátila. On také vdovec, ale jiného vyznání. Urputný katolík. Tancovalo se jim spolu dobře. Každý si zaplatil svou útratu, v tomto směru byl Navrátil škrt. To jí nevadilo. Vadily jí jiné věci. „My světíme neděli, protože Kristus vstal z mrtvých v neděli,“ dloubl si Navrátil do Houškové při jedné neděli. „Jak tohle můžeš říct, vždyť máš v bibli napsané, že dnem odpočinku je sobota,“ oponovala mu vdova.
Tyto slovní půtky pak způsobovaly, že Houšková nemohla spát, jako tomu bylo i dnes. Převalovala se na posteli a ne a ne zabrat. „Otče náš, jenž jsi na nebesích…,“ odříkávala modlitbu již poněkolikáté a spánek nepřicházel. Čím víc si přála usnout, tím bdělejší byla. Ráno vstávala celá rozlámaná a řekla si, že půjde k doktorovi. Aby jí napsal něco na spaní. Doktora Wagnera měla moc ráda. Napsal, co chtěla. Šetřil kapsy svých pacientů a vybíral pro ně léky bez doplatků, dokonce někdy ani nevyžadoval třicetikorunový poplatek.
„Tak copak vás trápí, paní Houšková?“ „Přinesla jsem vám něco dobrého, pane doktore, já to raději nejím, abych neměla moc cukru v krvi.“ Při těch slovech mu podávala bonboniéru, již dostala od syna k narozeninám. „Nemůžu spát. Hlavou se mi honí různé myšlenky.“ „Jaké třeba?“ „Jestli není lepší mít při usínání ruce pod dekou, když si je tam dám, pak si říkám, že by bylo mít lepší ruce na dece, položím je na deku, pak že by byly lepší pod dekou a tak to jde pořád dokola. Do toho mě rozčiluje Navrátil tím, že se má světit neděle, do toho synova manželka, která asi nechce mít děti, přitom ví, co bych za to dala, kdybych mohla pomáhat s vnoučetem, mohla by jít hned do práce, já bych se o malé postarala, ale to máte jako házet hrách na stěnu, tak je to s mladými ženskými dneska, nechtějí rodit, chtějí si jen užívat.“
Jak to Houšková ze sebe sypala, hlodalo v doktorovi trochu svědomí, protože snachu Zdenu znal velmi dobře. Až velmi dobře. Její nádherné prsy s dráždivými bradavkami a nepokojný klín. „Napíšu vám léky, raději hned dvě balení, určitě vám to pomůže, budete spát jako špalek,“ uzavřel Wagner její lamentaci. Po jejím odchodu zavolal Zdeně. Zatoužil po ní, po jejím těle a fantazii, jež byla nevyčerpatelná.
Zdena byla mistryně ve svlékání. Věděla to. „Přestaň nebo se na tebe vrhnu a bude to hodně rychlé,“ šeptal vzrušeně Wagner. Zdena si provokativně pohrávala se zipem od úzkých džínů, které zvýrazňovaly její štíhlé nohy a kulatý zadeček. Otočila se k milenci zády, rozepnula si podprsenku, nechala ji sklouznout a hodila mu ji. Obrátila se k němu s dlaněmi na ňadrech a co nejpomaleji odhalovala své prsy a přitom rukama sjížděla k bokům. To už bylo na milence moc. Vrhl se na ni, ona se mu vysmekla. „Počkej ještě, dej mi čas.“ Smyslně jej políbila a dál pokračovala ve hře se svým tělem. Náznak masturbace jej vydráždil tak, že už nedokázal jen tak přihlížet. Vrhl se na ni a oba vpluli do světa, v němž dominuje vášeň a slast. Jejich nápaditost z nich učinila milence, kteří po sobě toužili stále víc.
„Jste si jistý, pane Houšek, že chcete nechat svou ženu sledovat? Jednak je to drahá služba, jednak z vlastní zkušenosti vín, jak toto končí. Když klient uvidí svou ženu in flagranti, pak se s tím nevyrovnává snadno. Každý reaguje jinak. Měl jsem dokonce případ, kdy podváděný muž svou ženu zabil, když dostal fotografie, na nichž byla zachycena v choulostivých situacích se svým milencem,“ rozmlouval s Houškou majitel detektivní kanceláře. „A co byste mi doporučoval? Strašně mě to uvnitř žere, nedokážu se na nic soustředit. Já sám nejsem žádný svatoušek, ale nikdy jsem náhodný sex s nikým neopakoval. Jenže Zdena, jak to vypadá, v tom lítá a musí to trvat dost dlouho.“ „Víte, pane Houšek, mí klienti zpravidla chtějí mít stoprocentní jistotu, že jsou podváděni, ale když se toto dozví, jejich život se hroutí. Zkuste se k tomu postavit, zachovat si odstup a krotit emoce, jste pěkný a sympatický chlap, zkuste něco podniknout, co odvede pozornost vaší ženy, třeba nečekanou dovolenou, nebo koupit něco, v co ona nedoufá.“ Houšek musel přiznat, že má detektiv pravdu. Službu si tedy neobjednal. Rozhodl se pro dvě věci. Koupit dovolenou v Thajsku, což byl Zdenin sen. A pak vypátrá milence a trochu si jej podá.
„Dobrý den, potřebujete něco? Je už po ordinační době,“ řekl Wagner muži, který postával v čekárně. Ticho. Upřený pohled neznámého muže. Lékař znejistěl. „Co pro vás mohu udělat?“ Houšku stálo setkání s milencem své ženy velké sebezapření. Čekal frajera, věděl, že se ženě líbí vysocí muži, on sám měl skoro dva metry. Místo toho mu otevřel drobný mužíček s pleší až na záda. „Můžu dál?“ zeptal se, když ovládl svůj vztek. „Samozřejmě, pojďte dál. Co vás tedy ke mně přivádí, pane…?“ „Houška, mé jméno je Houška.“
Wagner v tu chvíli cítí ve svém hrdle záklopku, jež mu nedovolí mluvit. Ztuhne a čeká, co se bude dít dál. Uvědomuje si ubohost svého vzhledu v porovnání s tímto vymakaným svalovcem. „Tak podívej, ty jeden šmejde, jestli se ještě jednou sejdeš s mou ženou, pak počítej s tím, že ti z tvýho ksichtu udělám rozšlápnutý kýbl, nikdo tě nepozná, mně bude jedno, že půjdu sedět. Platí?“ Při těch slovech vezme Wagnera za límec a cloumá jím. „Řekni platí, jinak se neznám.“ „Platí,“ vysouká ze sebe Wagner. To Houškovi stačilo. Nabyl dojmu, že víc není třeba.
Po Houškově odchodu se doktor roztřásl po celém těle. Toho večera se pořádně ztřískal. Nepomohla jen jedna lahev osvědčené vodky, do rána vypil dvě. Následujícího dne neordinoval. Ležel s pořádnou kocovinou a přemýšlel, co bude v jeho životě dál. Zdenu nemiloval, zvykl si na její tělo, nic víc. Houškova návštěva znamenala konec obsese. Co tedy dál? Že by si splnil svůj dávný sen o Africe? Černý kontinent pro něj znamenal novou výzvu…
