‚Znemožnilo mi to celý život,' říká Rom, který vyhrál u soudu ve Štrasburku
V Česku je stále 130 segregovaných škol

Česko dál diskriminuje romské děti ve vzdělávání. A to navzdory tomu, že už před šestnácti lety prohrálo případ u Evropského soudu pro lidská práva. „Kromě toho, že je to nepřípustné, tak to není ani správné. Společnost přichází o talenty. Vznikají tím dlouhodobé problémy,” popisuje náměstek ministerstva školství Jiří Nantl (ODS).

Praha/Brno 13. března 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Znemožnilo mi to komplet celý život,“ hodnotí Julius Mika moment, kdy byl z běžné základní školy přeřazený do speciální školy. „Bylo to tam strašně lehké. V té škole byla většina romských dětí, tam nebyly děti z majority,“ vzpomíná. 

Mika je jeden z osmnácti romských žáků z rozsudku D.H. – průlomového rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který Českou republiku v roce 2007 odsoudil za diskriminaci romských žáků v jejich přístupu ke vzdělání.

Štrasburský soud Česku vytkl velké procento romských dětí ve speciálním vzdělávání, lidově řečeno ve zvláštních školách. Ministerstvo školství přiznává, že problém etnické segregace přetrvává i dnes.

Mimo běžný vzdělávací proud se podle dokumentů ministerstva školství vzdělává zhruba patnáct procent romských žáků. Běžný průměr u dětí z majority jsou přibližně tři procenta.

A Česko má ještě jeden problém. Existuje v něm přes sto základních škol, ve kterých romské děti tvoří víc než třetinu žáků. Tratí na tom stát, společnost i děti.

„Kromě toho, že je nepřípustná v právním smyslu, tak to není ani správné a rozumné, protože tím společnost přichází o talenty, ochuzuje se, vznikají tím velké socioekonomické náklady a dlouhodobé problémy,“ popisuje pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál náměstek ministerstva školství Jiří Nantl (ODS).

To potvrzuje i Karel Gargulák ze společnosti PAQ Research, která se segregací romských dětí dlouhodobě zabývá. „Možnosti těchto dětí na trhu práce jsou velmi omezené. My vůbec nerozvíjíme jejich potenciál a v ten moment nám zůstávají na okraji společnosti a zatěžují systém sociálních služeb,“ říká. 

Odhaduje, že finanční ztráta za každého, kdo nevychodí střední školu a skončí jen se základním vzděláním, se pohybuje kolem 2,5 milionu korun.

Nejpřísnější stupeň dohledu

Česko je kvůli segregaci romských dětí v nejpřísnějším stupni dohledu Rady Evropy. To znamená, že Rada Evropy pečlivě monitoruje, jak Česko k řešení problému přistupuje. Ministerstvo slibuje, že tentokrát, šestnáct let od rozsudku štrasburského soudu, má konkrétní recept, jak segregaci vyřešit.

„Pořád je číslo romských dětí, které nejdou hlavním proudem vzdělání, ještě relativně vysoké. Vypadá to tedy, že tento případ v režimu dohledu ještě nějakou dobu zůstane,” odhaduje Petr Válek, stálý představitel České republiky při Radě Evropy.

Zda se Česku konečně podaří segregaci romských dětí ve vzdělávání zlomit, čeká i Evropská unie. Podle dokumentů ministerstva spravedlnosti totiž Česku hrozí obnovení řízení o porušení povinnosti v Evropské unii. A to by v krajním případě mohlo skončit i finančními sankcemi. 

„V praxi se stává, že státy vyřeší připomínky daleko dříve, než dojde na soud,“ vysvětluje analytik Viktor Daněk z think-tanku Europeum. Komise loni kvůli segregaci romských dětí zažalovala Slovensko u unijního soudu v Lucemburku.

„Pokud by ani potom nedošlo k nápravě, tak má Evropská komise právo soud požádat o vyměření pokuty,“ vysvětluje Daněk. „Obvykle se pokuta vyměřuje za každý den, kdy trvá porušování evropského práva, mohou to být řádově miliony korun denně.“

Vláda měla do konce loňského roku schválit opatření navržená vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou. To se ale zatím nestalo. 

Řízení Evropská komise začala už v roce 2014. Česko si slibovalo, že situaci zlepší takzvaná inkluzivní novela z roku 2016. Jenže romským žákům snaha o společné vzdělávání téměř nepomohla.

Lehké mentální postižení

I dnes romské děti mnohem častěji dostávají v pedagogicko-psychologických poradnách diagnózu LMP neboli Lehké mentální postižení. Jde o nálepku, se kterou jsou často  odbavované do speciálních škol nebo tříd v běžných školách. 

V obou případech na ně jsou kladeny nižší studijní požadavky a děti v tomto alternativním proudu vychází ze škol s nižší úrovní vzdělání, než žáci v hlavním vzdělávacím proudu.

Ti šťastnější se i s nálepkou LMP dostanou do normálních tříd, ale učí se podle jednodušších osnov. Jenže i to jim často uzavře cestu k lepšímu vzdělání, na střední školy, k maturitě a důstojnému zaměstnání. 

„Kategorie lehkého mentálního postižení, která je velmi pohyblivá a má při tom měření vždycky nemálo dětí, které jsou někde na hranici, je sporná a je dobré s ní pracovat co nejméně,“ popisuje náměstek ministra školství Jiří Nantl z ODS.

Jenže s diagnózou a doporučením poradny přichází i nárok na asistenta pedagoga, což mnozí učitelé, kteří jsou sami na třídu kolem třiceti dětí, vítají.

Ministerstvo plánovalo systém upravit a školám asistenty přidělovat podle předem daných parametrů. Projednání novely ale vláda loni odložila a zatím se k ní nevrátila.

Nevyspané děti

Je něco po desáté hodině. V deváté třídě Základní školy na náměstí 28. října v Brně mají zrovna matematiku. Na tabuli jsou nakreslené grafy lineárních a nelineárních funkcí. 

Ve třídě je třináct žáků, učitelka, tandemová učitelka a asistent pedagoga. Všichni tři jsou rozprostřeni po třídě a pomáhají jednotlivým žákům učivo pochopit. Asistenta mnoho romských dětí opravdu potřebuje. Ne vždy ale z důvodu, že by byly méně chytré nebo bystré, ale protože řada z nich má sociální znevýhodnění.

Podle Eleny Varaďové Ostré, zástupkyně ředitelky této brněnské školy, kde přes polovinu žáků tvoří děti z romských rodin, je největší problém chudoba, s níž se mnohé rodiny potýkají. 

„Mnohdy musím brát na zřetel při výuce to, že dítě přichází třeba nevyspané, protože na ubytovnách prostě není klid,“ říká zástupkyně ředitelky brněnské základní školy. „Největší problém není etnicita nebo sociální a kulturní vyloučení, ale spíš sociální prostě chudoba,“ míní.

To potvrzuje i zástupkyně ředitele Základní školy v Hamrech Kateřina Mannová. Podle její zkušenosti neodráží diagnóza LMP mentální postižení.

„Nemyslím si, že to je organické postižení mozku. To je úplně něco jiného. Myslím si, že to je  kvůli zázemí,“ vysvětluje s tím, že častým problémem při nástupu do školy je jazyková vybavenost, od které se diagnostické testy na LMP odvíjí. 

„Některé děti mají doma jako hlavní jazyk romštinu a to nemá co dělat s intelektem,“ líčí. Podobně na tom mohou být i děti z Ukrajiny či děti z vietnamských rodin.

Diagnózy z dob komunismu

Ministerstvo chce upravit používanou diagnostiku, kterou poradny při stanovení diagnózy LMP používají. Většina poraden je ale zřizovaná krajem a proto má ministerstvo jen minimální vliv na to, jak poradny fungují a jaké testy používají.

„Míra decentralizace, ke které Česká republika v posledním čtvrtstoletí dospěla, nemusí být zcela produktivní a správná, to znamená že hledáme konkrétní podobu, jak zesílit možnost státu a poradenský systém dozorovat a řídit,“ říká náměstek ministra Nantl.

Dokonce zmiňuje i radikální řešení poradny řídit centrálně. „Otevírá se vážná debata o tom, jestli by v budoucnu pedagogicko-psychologické poradny neměly být provozovány státem. Ale to je diskuze na řadu let,“ upozorňuje Nantl.

Na verdikty z poraden někteří romští rodiče a prarodiče vzpomínají už z dob komunismu. Na konci 80. let, v šesti letech, vyšetření podstoupila například i vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková. „Mně tam ukazovali Ferdu mravence, tak jsem říkala, jo, odájen Ferda mravenec z Lole Šátkoha, to znamená s červeným šátkem,“ vzpomíná Fuková.

Po vyšetření si její maminka vyslechla, že malá Lucie nic neumí a půjde do vyrovnávací třídy. „Většinou v těchto vyrovnávacích třídách byly pouze romští žáci. Devadesát procent těch dětí, které chodily do vyrovnávacích tříd, tak do tří let zmizely ve zvláštních školách,“ popisuje Fuková. 

Její maminka se jí tehdy zastala s tím, že na otázky v rámci vyšetření odpovídá správně, akorát v romském jazyce. Fuková poté nastoupila do běžné základní školy, posléze na gymnázium a vystudovala vysokou školu. 

„Kdyby se tehdy nepostavila rozhodnutí poradny moje maminka, tak jsem pravděpodobně skončila ve zvláštní škole jako spousta mých kamarádů a vrstevníků a byla bych bez jakéhokoli vzdělání a možná bych byla závislá na sociálních dávkách a žila ve vyloučené lokalitě. To jsou osudy mých kamarádů, stejně smýšlejících, kteří ten start měli velmi podobný jako já,“ uzavírá Fuková.

Zařazení do běžné základní školy si někteří romští rodiče musí vybojovat i dnes. „U třetího dítěte jsem narazila, tam mi ji posílali zpět do školky nebo do přípravky,“ popisuje Anastázie Bikárová. 

„Ona je snědší, ty první dvě děti mám s modrýma očima a světlými vlasy,“ říká s tím, že nejmladší dceru poslala na stejnou školu jako dvě starší děti, u kterých nedůvěru k jejich schopnostem nezaznamenala. 

„Paní učitelka z první třídy mi chtěla ukázat, že moje dcera na to nemá. Musela jsem dceru natáčet, jak počítá, poznává barvy a posílat to asistentce,“ popisuje Bikárová, jak dokazovala, že se s dcerou doma do školy připravuje. „Teď je ve čtvrté třídě a prospívá.“

Segregované školy se často brání tím, že se segregací nesouhlasí, ale nemají možnosti ji změnit. A to i přesto, že se děti s horší startovací pozicí dokážou dostat na stejnou minimální úroveň, jako děti v běžné základní škole. 

‚Nesmíme slevit‘

Devátá třída základní školy se v hodině matematiky dostala ke znázornění nepřímé úměrnosti. Na tabuli je nakreslená hyperbola a napsaný vzorec y=k/x. „Proč hyperbola nikdy neprochází nulou?“ ptá se zástupkyně ředitelky a ukazuje na vzorec. Ve třídě je ticho, zčásti nepřítomné, zčásti zamyšlené. „No protože nulou nemůžeme dělit, to nevyjde nula…“ ozve se nakonec jeden z žáků. „Super,“ ukončuje lekci učitelka. 

„Nesmím slevovat z nároků, protože se snažíme být opravdu kvalitní školou,“ vysvětluje a zároveň podotýká, že se snaží příchodu dalších romských dětí zamezit alespoň tak, že při přestupech ve vyšších ročnících nepřijímají žáky, kteří k nim spádově nepatří.

Romští rodiče ale častěji zmiňují odmítání jejich dětí v nesegregovaných školách. „Máme i informace o tom, že jim bylo naznačováno, že na tu školu nebudou mít, ať si uvědomí, že je to výběrová škola,“ popisuje Kristýna Fuchsová, právnička neziskové organizace IQ Roma Servis.

„Jdou k nám taky proto, že jinde byli odmítnuti. S tím se samozřejmě taky setkáváme,“ povídá o svých zkušenostech Jana Foltýnová, ředitelka brněnské ZŠ Merhautova, ve které romské děti tvoří většinu. „Apelujeme na rodiče, je to vaše spádová škola, zůstaňte tam, ale oni prostě někdy i v slzách chtějí na naši školu.“

Deset let pomáhal romským rodičům při zápisech, aby se nenechali od škol odmítnout, i Julius Mika – jedno z dětí rozsudku D.H. „A hodně rodičů děkovalo, že nastoupili do té školy, i když děcka se tam cítila nechtěná,“ vypráví.

Právě postoj ostatních škol je podle některých ředitelů  segregovaných škol překážkou a to i přesto, že okolní školy mohou hrát významnou roli v řešení problematiky. Ministerstvo školství spoléhá na jednání na místní úrovni, kdy zřizovatelé, tedy obce, dohlédnou na to, aby školy děti nesegregovaly. 

Krajní řešení

V případě, že se situace nezlepší, je současné vedení ministerstva připravené si rovný přístup ke vzdělávání vynutit. „My jsme dospěli k tomu, že jsme připraveni v míře, která nikdy předtím nebyla, používat nástroje, které stát má, jako například podat podnět k přezkoumání vyhlášky o spádových obvodech Ústavním soudem,“ vysvětluje Nantl, co by mohlo hrozit některým zřizovatelům neochotným segregaci řešit.

Nejkrajnějším řešením by mohlo být i rušení škol. „Správní řízení vedené ministerstvem umožňuje vymazat ze školského rejstříku školu, která celým svým fungováním podle zjištění školní inspekce neodpovídá principům zákona,“ tvrdí Nantl.

Kromě biče chce ministerstvo přijít i s motivací. Má mu k tomu pomoci plánovaná novela. „Dostaneme zákonný mandát, abychom některým školám dávali více peněz, protože při práci s danou strukturou žáků to mají těžší,“ vysvětluje Nantl. Finance by ale podle něj měly mít svůj strop, aby se naopak nepodporovalo vytváření dalších segregovaných škol.

Ministerstvo školství také plánuje od příštího roku plnohodnotně zavést pozici sociálního pedagoga, který by měl sociálně znevýhodněné děti podporovat. Jenže jen ve vzdělávání. Rodiny přitom často potřebují pomoc s bydlením, hledáním práce nebo taky se zdravotní péčí nebo i řešením závislostí.

V plánu ministerstva školství navíc chybí ještě jedna oblast, která přitom pod rezort spadá. Předškolní vzdělávání. Česko sice od školního roku 2017/2018 zavedlo povinný poslední předškolní ročník, na zvýšení počtu romských dětí ve školkách se to ale výrazně neprojevilo. Podle zástupců neziskových organizací je potřeba začít děti rozvíjet mnohem dřív, než nastoupí do první třídy. 

Kde začít

Podle vládní zmocněnkyně pro romské záležitosti také v plánu chybí zapojení neziskového sektoru. „Začátek je podpora Romů v komunitním setkávání, organizování a ukazování dobrých příkladů toho, že máme úspěšné Romy, kteří vystudovali, mají dobré zaměstnání,“ popisuje Fuková, co by podle ní pomohlo začarovaný kruh zlomit.

Pro konec segregace romských dětí ve školství bude totiž potřeba získat i část romských rodičů. Někteří romští rodiče jsou přesvědčení a přesvědčovaní, že jejich dětem bude na segregované škole lépe. „My tady nemáme vybudovaný systém podpory a chtít potom, aby se začalo od těch nejzranitelnějších, není fér,“ myslí si právnička organizace IQ Roma Servis Kristýna Fuchsová.

„Romští rodiče samozřejmě chtějí pro své děti to nejlepší. Ale mají strach, jak se v té majoritní škole budou chovat, jak to budou zvládat, jestli tam budou děti v bezpečí,“ podotýká právnička Fuchsová s tím, že je podle ní potřeba nejdřív měnit systém a podporovat majoritní školy, aby uměly s dětmi pracovat.

Podle vládní zmocněnkyně Lucie Fukové některé nesegregované školy mají mezi romskou komunitou špatnou pověst. „Někdo z té komunity má blbou zkušenost s tou školou, že to dítě tam třeba bylo šikanované, nadávali mu, tak ta škola už má taky nálepku,“ vysvětluje Fuková. „Což na jednu stranu, já to chápu, ale na druhu stranu s tím nemůžu souhlasit, protože tím zavírají cestu romským žákům, aby měli kvalitní vzdělání z nesegregované školy.“

O tom je přesvědčená i babička dvou dětí, které v Brně chodí do jedné ze segregovaných škol. Nepřála si být jmenovaná, s rozhovorem ale před vchodem do školy souhlasila.

„Nestěžuji si na učitelky. Učitelky jsou výborné, paní ředitelka taky. Ale je tady problém, že Romáci jsou mezi sebou, to je špatný, to by nemělo být,“ říká s tím, že některé děti pak ty ostatní můžou strhnout k lajdáctví. „Přeju si, aby až vyjdou moje děti, aby se šly učit. Já chci, aby z nich něco bylo.“

Nantl ke změně podotýká, že kromě romských dětí bývají ve třídách stále častěji i děti z jiných komunit. Včetně těch, které do Česka přišly teprve nedávno jako třeba ukrajinští uprchlíci nebo děti zahraničních pracovníků. „Nejsme zas tak homogenní země, jak si třeba myslíme. Diverzita je dneska daleko větší,“ uzavírá.

Jana Karasová a Anna Košlerová

Související témata: Česko, Evropská komise, evropský soud pro lidská práva, ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, vzdělávání, společnost, škola, diskriminace, romská menšina