MeziŘádky 17. 2. 2024 

Pochybuji, že by se mezi posluchači našel někdo, kdo nečetl alespoň jedinou z dlouhé řady knih Hermanna Hesseho. Z nejznámějších novela o hledání osvícení Siddhártha vyšla v češtině v sedmi vydáních, román Stepní vlk pětkrát. Autor sám ale možná v českém prostředí tak trochu naplnil Kunderovu představu o tom, jak se ztratit za svým dílem. Jméno známe, víme, že dostal Nobelovu cenu. A dál? Ještě tak, že se vyučil knihkupcem. Přitom literatury o něm existuje nepočítaně, ale v češtině poskrovnu. Tuhle zvláštnost teď zahlazuje překlad knihy respektovaného německého novináře a spisovatele Heima Schwilka Hermann Hesse. Život hráče se skleněnými perlami.

Heimo Schwilk měl jako životopisec práci z jedné strany usnadněnou a z druhé komplikovanou: Hesse byl neobyčejně zdatný pisatel, a tedy i příjemce dopisů. Zůstalo jich po něm 35 000 a v době, kdy Schwilk svou práci dokončil, byla z nich editována pouhá sedmina. Ale právě o dopisy Schwilk své vyprávění opírá a ty mu také umožňují rekonstruovat Hesseho život velmi podrobně a vyhnout se přitom spekulacím nebo zavádějícím interpretacím, bravurně se opírá o citace. Jen v první kapitole si dovolí románový úvod, když popisuje krátký, nepříliš vydařený útěk patnáctiletého Hermanna z klášterní školy v Maulbronnu v březnu 1892. Schwilk má totiž k tomuto místu zvláštní vztah: maulbronnským evangelickým seminářem s tradicí od poloviny 16. století také jako gymnazista v šedesátých letech minulého století prošel, ale dokončil jej – na rozdíl od Hesseho, kterého už za dva měsíce po útěku matka ze školy odvezla. K úlevě učitelů i rodičů ostatních dětí. Mladý Hesse byl totiž – jak Schwilk líčí velmi živě i v dalších kapitolách – sice mimořádně chytrý kluk, ale také emocionálně nevyrovnaný, vzdorovitý puberťák, zároveň slibotechna i manipulátor. Rodiče, důslední pietisté, to s ním neměli lehké, na nějakou dobu ho dokonce svěřili do ústavu pro choromyslné, ale nakonec zvítězila láska a tolerance. Další pokus s gymnáziem v Cannstattu, dnes je to součást Stuttgartu, však netrval ani rok. Rodiče se smířili s tím, že Hermann půjde do učení. Jenže v knihkupectví v Esslingenu vydržel sotva čtyři dny a také odtud zdrhnul, tentokrát úspěšně k příbuzným do Stuttgartu. Následovalo učení na mechanika v továrně na věžní hodiny v rodném Calwu. To už se ale vzdorovitý Hermann postupně zklidňuje a po vyučení je přijat do dalšího učení na knihkupce v Tübingenu. Dvanáct hodin denně s hodinovou přestávkou na oběd.

Už od pobytu v Maulbronnu je však Hermann přesvědčen, že bude básníkem. A povzbuzen kromě jiného i dědečkem a jeho knihovnou svůj cíl nezmění. Jde za ním vytrvale a dosáhne možná většího úspěchu, než si představoval. Pro Nobelovu cenu v roce 1946 si do Stockholmu ze zdravotních důvodů nepřijel, převzal ji za něj švýcarský velvyslanec, který také přečetl Hesseho děkovnou řeč. Hermann Hesse byl zdrženlivý ve veřejných vyhlášeních, nenechal se přivlastnit nikým jiným než čtenáři. Ale v politice se orientoval výtečně a uvědomoval si velmi přesně, co znamená vrcholné ocenění německému spisovateli rok po strašné, Německem vyvolané válce a holocaustu. Nobelova cena pro něj představovala víc než osobní poctu a řekl to takhle: Ve skutečnosti, že udělená cena současně znamená uznání německého jazyka a německého příspěvku ke kultuře, spatřuji gesto usmíření a dobré vůle opět navázat duchovní spolupráci mezi národy.

Životopisnou knihu Heima Schwilka o jednom z nejvýznamnějších německých spisovatelů 20. století Hermann Hesse. Život hráče se skleněnými perlami vydalo v překladu Pavla Váni Centrum pro studium demokracie a kultury. Pro úplnost ještě dodávám, že v letech 1997‒2002 vyšlo péčí nakladatelství Argo v českých překladech Hesseho Souborné dílo v deseti svazcích.

Jiná, i když ne tak světově oceňovaná postava německy psané literatury se dočkala nedávno také nového portrétu. Napsal jej Milan Kolář a knihu nazval Trnitá cesta. Gustav Meyrink a Praha. Kolář přeložil před lety Meyrinkovy dopisy do knihy D. Ž. Bora, tedy Vladislava Zadrobílka, Bdělost, toť vše!, která vyšla v Zadrobílkově nakladatelství Trigon v roce 2002. A Trigon teď vydal i tuto drobnou meyrinkovskou pragensii.

Gustav Meyrink se sice narodil ve Vídni, ale od roku 1884, tedy od svých šestnácti, do jara roku 1904 žil v Praze. Na rozdíl od Hesseho Meyrink, tedy nejdříve původním jménem Meyer, k literatuře netíhnul, i když mu četba cizí nebyla. Byl ale dobrým vypravěčem a k psaní ho přivedl dnes téměř neznámý německý spisovatel Oscar Schmitz při jejich společném pobytu v sanatoriu Bílý jelen u Drážďan koncem léta roku 1900. Schmitz byl okouzlen Meyrinkovými historkami a přesvědčoval ho, ať píše. Podle samotného Meyrinka mu Schmitz poradil, aby psal tak, jak mluví.

Kolář opírá své vyprávění především o dopisy, které Meyrink dostával od svého duchovního učitele. Ten zůstával dlouho neznámý a jeho jméno prozradila až v roce 1956 objevená Meyrinkova korespondence s jiným adresátem. Tím tajemným mistrem byl obyčejný německý nádeník Alois Mailänder, pozoruhodná postava své doby. Neuměl sice číst a psát, ale stal se poměrně známou a vyhledávanou mysticko-spiritistickou autoritou. Dopisy samozřejmě diktoval. Z jeho čtyřiačtyřiceti dochovaných dopisů Meyrinkovi lze vyčíst nebo upřesnit řadu Meyrinkových životních trablů, protože Mailänder Meyrinkovi odpovídá na dotazy a radí mu, co by měl nebo mohl dělat. Kolář však popisuje i celé širší společenství kolem Mailändera, objevuje se v něm i legendární madame Blavatská.

Drobná knížka Milana Koláře Trnitá cesta. Gustav Meyrink a Praha je vydařeným příspěvkem do meyrinkovské literatury nejen zpřesněním některých eskapád protagonisty, ale je to zároveň pěkné, čtivé vyprávění.

A do dnešní třetice jsem vybral knížku současného českého autora, který má podle mne k oběma německým literátům svou imaginativní, hravou poetikou i hlubokým přemýšlením o světě blízko. Je to Jan Antonín Pitínský a jeho opět útlá kniha se jmenuje Bratři Biglinové na dvojskifu.

Pokud bych měl volit žánr nebo škatulku, k deklarované feérii bych ještě přidal básnickou prózu. Jenže rozměr Pitínského básnivosti tahle zařazení překračuje, ocitáme se zároveň někde za Alenčiným zrcadlem a také v detektivce. Pitínského fantazie a jazyková hravost jako kdyby neznaly hranice. Od počátku se střídají vypravěčské roviny a scénky v ostrých střizích. Pitínský začíná jemně ironickým hledáním první věty, ale vzápětí se ocitáme ve vlaku, do něhož přistupují staříci, kteří si jedou zatancovat. Po nich přichází báseň, text písničky drozda Káji Hažlera, která předznamenává účinkování společenství zvířátek v cestě kamsi na východ – myšáka Bezoušky, veverky Konečné, paviána Garguláka, zajíčka Krušelnického, lva Edy, a především jejich kápa ježka Bendy. Pak tu máme reálné osoby, kupříkladu pány Minaříka a Řehoříka z nakladatelství Větrné mlýny. A v řadě nikoli poslední je tu ona linie kriminální: detektiv Chleborád má vyšetřit vraždu mladé dívky v lázeňském městečku a ku pomoci je mu přivelena poručík Holišová. V tom městečku, píše Pitínský, byly rozesety budovy lidového architekta, o kterých se říkalo, že jsou švarné; v blízkosti každé z nich byly položeny housle. Atmosféru nejen okamžiku, ale celého vyprávění, charakterizuje třeba tahle imprese: Byl nádherný den. Vál teplý vánek, všelijak se točil a všem zvířátkům napínal fousky, a když nenapínal, stejně si každé přálo, aby napínal, nejenom čechral. „To větřík dělá vždycky, že čechrá,“ řekl srneček Čáslava, „ať tedy dnes napíná.“

Vančurovskou hru s jazykem dotahuje Pitínský novotvary, jako v první strofě jiné básničky: Den hroznil se, jak děcko dělo, / od rána svitem slunečním… / Den se prostě hroznil.

Detektiv-impresionista Chleborád říká: Řecko je jemné, avšak jeho síla je prostořeká a jeho fantasie nestřídmá. Řecko je věčné a vše odpovídá všemu. To nejtajnější je vystaveno nejslunečnější záři.

Drobný šperk Jana Antonína Pitínského Bratři Biglinové na dvojskifu vydalo nakladatelství Dauphin. A co ti bratři Biglinové? Ti jsou zachyceni na kresbě na frontispicu.